Vlasy jim dnes už dorůstají, přesto ještě nosí šátek nebo kšiltovku. Když vyprávějí o své nemoci a o tom, co prožily, nepřestávají se usmívat. Jsou trochu pohublé, o to víc jim z obličejů září velké oči. Od doby, kdy se potkaly poprvé, uplynuly necelé dva roky.

„Dala jsem se s Petrou do řeči, protože byla v čekárně jediná, kdo nebyl ve věku blížícímu se důchodu,“ říká pětadvacetiletá Šárka Cindrová z Prahy o jejich seznámení. Bylo to ve vinohradské nemocnici na oddělení hematologie. Jednadvacetiletá Petra Broulíková, studentka ČVUT z České Lípy, měla za sebou už třetí kolo chemoterapie.

„Věděla jsem, co mě čeká,“ netají se. „Byla jsem ráda, že mě Šárka oslovila, protože jsem se najednou mohla podělit o svoje pocity s někým, kdo ví, o čem mluvím, protože prožívá totéž.“ To je spojilo. Stejná diagnóza, stejná léčba, stejné potíže. „Když jednou Šárka po chemoterapii omdlela, stalo se to vzápětí i mně,“ prozrazuje Petra.

Horší to být nemohlo

Diagnóza u obou dívek zněla: Hodgkinův lymfom. Choroba, které podlehl Jiří Grossmann, ale ze které se dostal třeba sportovec Mario Lemieux. Postihuje věkové skupiny kolem dvaceti a pak kolem čtyřiceti let. Ti z první skupiny mají naději na vyléčení větší. Rizikové faktory nemoci nejsou známy, prevence taky ne.

Dnes už mají dívky ty nejhorší chvíle za sebou.

Dnes už mají dívky ty nejhorší chvíle za sebou.

FOTO: Petr Horník, Právo

„Bývala jsem nemocná často, takže mě další problémy, které se ozvaly kolem dvacátého roku, ani moc nepřekvapily,“ přiznává Petra. Jenže když během několika měsíců zhubla deset kilo, po těle se objevila vyrážka, neustále se potila a byla unavená tak, že po návratu ze školy musela jít rovnou do postele, vyhledala lékaře znovu.

V té době si ještě navíc nahmatala kuličku nad štítnou žlázou. „Nebolela,“ dodává Petra. Vyslechla si řadu diagnóz, pomalu každý den jinou. Zánět plic, plicní embolie… Trvalo půl roku, než jí sdělili, že má rakovinu, a poslali ji na léčbu do Prahy.“ Její reakce? „Úleva,“ odpovídá překvapivě. „Vždyť horší už to přece být nemohlo!“

Nejprve to nedokázal

Stejně reagovala i Šárka. I jí se ulevilo, když jí lékaři konečně řekli, proč se jí stále chce spát a bolí ji uzliny. Její problémy zůstaly nepojmenované rok a půl a stále se zhoršovaly. Nejprve zjišťovala, zda bulku na krku, kterou si i ona objevila, mají i jiní. Své potíže se snažila brát s nadhledem. To jí ostatně zůstalo, i když se konečně dozvěděla skutečnou příčinu častých horeček, dušnosti, únavy a bolestí v krku a ramenou.

Prožívala tehdy i jinak těžké období, právě se rozcházela se svým přítelem. A do toho uslyšela: rakovina.

Když otec viděl Šárku po chemoterapii, pohublou, unavenou a vysílenou, jak jen leží v posteli, namířit na ni objektiv nedokázal.

Jako prvnímu z rodiny novinu sdělila svému otci Romanu Albrechtovi. „Musel jsem se zachovat jako chlap,“ vzpomíná na chvíle, kdy mu dcera oznámila svou diagnózu. „Nemohl jsem dát najevo, co se ve mně děje. Tady šlo o Šárku, o to, aby byla v pohodě, ne o to, co jsem cítil já.“

Šárčina maminka byla tehdy na dovolené, a on dokonce dceru přemluvil, aby jí tam nevolala a neznepokojovala ji. „Zatelefonoval jsem jí to, až když se vracela,“ vzpomíná na chvíle, kdy jednal vyloženě racionálně.

Ne vždy to však bylo jednoduché. Nápad zdokumentovat Šárčinu nemoc se zrodil poměrně záhy. „Ale když jsem viděl Šárku po chemoterapii, pohublou, unavenou a vysílenou, jak jen leží v posteli, namířit na ni objektiv jsem nedokázal. Cítil jsem jen obrovskou bezmoc,“ říká Roman Albrecht, který pracuje jako manažer, ale svému koníčku fotografii věnuje každou volnou chvíli.

Společně s Šárčiným otcem, fotografem Romanem Albrechtem, který s nimi „holohlavé“ fotky nafotil.

Společně s Šárčiným otcem, fotografem Romanem Albrechtem, který s nimi „holohlavé“ fotky nafotil.

FOTO: Petr Horník, Právo

Pociťoval ovšem nejen bezmoc, ale taky trochu vztek. Šárka i Petra si totiž od počátku stěžovaly, že po požití byť malého množství alkoholu je bolí uzliny v krku. Nenápadný průvodní jev byl ale velmi příznačný. „V každé učebnici medicíny stojí, že přehnaná reakce na alkohol je jedním z typických příznaků Hodgkinova lymfomu. Lékaři ale zprvu Šárce jen doporučili, ať vynechá alkohol. Šárka byla nemocná rok a půl, než se dobrali toho, co jí vlastně je. Nemoc za tu dobu dost postoupila.“

Šárka ji měla v dost pokročilém stadiu, takže jakmile díky známé lékařce bylo jasno, o co se vlastně jedná, okamžitě dostala předepsanou šestikolovou chemoterapii. Taková léčba je pro tělo velmi vysilující a udržet si pozitivní náhled není jednoduché. Šárka s Petrou si v tom dodávaly sílu.

„Jasně že jsem byla slabá a neměla jsem tolik síly jako dřív,“ ohlíží se za tím obdobím dnes už vyléčená Šárka. „Ale pokud to šlo, společnosti jsem se nevyhýbala. Naopak. Dříve jsem byla dost uzavřená, teď jsem se naopak otvírala,“ říká Šárka a Petra přikyvuje. Prožívala podobné věci. Všimla si, že se kolem ní vyměnili přátelé. „Bylo dost těch, kteří odpadli, nezavolali, neměli zájem. Ale těch druhých, kteří mě naopak podrželi, bylo taky hodně,“ říká.

Roušku nosit nechtěla

Není žádným tajemstvím, že psychika je klíčem i k onemocnění těla. Obě dívky se shodují, že nemoc je nejen posílila, ale kupodivu i osvobodila. Od strachů a úzkostí, protože horší už to být nemůže, od nepohodlných vztahů a vazeb, protože přetrvaly jen ty opravdové a srdečné, od zbytečných činností, protože na neužitečné nezbývaly síly.

„Nikdy si nestěžovala, byla pořád milá,“ potvrzuje Šárčin otec Roman Albrecht. Pořád se usmívala, na nikoho nezvedla hlas. Nikdy nebyla protivná. Jen když jsme ji přivezli z nemocnice po chemoterapii, byla strašně unavená.“ Šárčini rodiče jsou rozvedení a ona celou dobu léčby bydlela u otce. Vlastně to sblížilo celou rodinu, protože se o ni starali všichni: táta, máma i tátova druhá manželka.

Chtěly jsme tím říct: neztrácejte hlavu, i když se z ní ztrácejí vlasy. A taky dodat sebedůvěru, když jsme zjistily, že lebky nám vlastně sluší.Šárka a Petra

„Fyzicky jsem byla slabá, ale psychicky jsem na tom byla dobře. Všechny blízké jsem zajímala. Měla jsem kolem sebe rodinu a kamarády, kteří mě podporovali,“ říká Šárka. „Díky tomu jsem nemoc brala jako další chřipku. Nechtěla jsem o své diagnóze raději nic vědět, nic číst, žádné statistiky nebo rady. Co z toho? Beztak by to byly jenom stresy a nervy.“

Nastaly však i konfliktní situace. „Nechtěla nosit roušku,“ vysvětluje Šárčin otec. „Když se jí ke konci chemoterapie ulevilo, měla pocit, že už je dobře. Ale měla nulovou imunitu. Chtěl jsem po ní, aby venku nosila roušku přes ústa kvůli bakteriím, ale ona nejprve odmítala. Nechtěla si ji za žádnou cenu nandat. Dokonce jsme se kvůli tomu i pohádali.“

Diagnóza Hodgkinův lymfom jim nesebrala úsměv z tváře. „To byl náš vzkaz, že nemoc lze brát pozitivně,“ shodují se dnes.

Diagnóza Hodgkinův lymfom jim nesebrala úsměv z tváře. „To byl náš vzkaz, že nemoc lze brát pozitivně,“ shodují se dnes.

FOTO: Roman Albrecht

Dnes už to líčí oba se smíchem, tehdy před rokem to však byl vážný problém. „Stačila by banální chřipka a nechráněný vyčerpaný organismus by mohl zkolabovat,“ říká starostlivě otec.

Holohlavé, ale plné optimismu

Nápad zachytit nemoc i to, jak se k ní dívky staví, vznikl v jeho hlavě. Dívky nadšeně souhlasily. V té době už byly bez vlasů. Obzvlášť Šárka s tímto krokem dlouho otálela, neboť dlouhé husté vlasy byly její chloubou. Přesto si je, stejně jako Petra, oholila. Ze svých krásných vlasů si nechala vyrobit paruku, kterou si občas nasazovala.

„Ne, že bych se bez vlasů styděla, to vůbec,“ vysvětluje. „Ale nechtělo se mi odpovídat na zvědavé otázky, reagovat na tázavé pohledy lidí, kteří nevědí, kam holohlavou holku zařadit.“

Šárčin otec tedy dívkám navrhl vytvoření takových fotek, které zachytí, jak tehdy skutečně vypadaly. Nemocné, holohlavé, ale taky plné optimismu a odhodlání. Obě bez váhání souhlasily.

A tak vznikly fotky bez vlasů. „Chtěly jsme tím říct: neztrácejte hlavu, i když se z ní ztrácejí vlasy,“ smějí se Šárka i Petra. „A taky dodat sebedůvěru nám i ostatním se stejným problémem, když jsme zjistily, že lebky nám vlastně sluší.“

Přiznat holou lebku je odvaha

Přidaly se tak k sílícímu trendu nemocných s rakovinou, kteří naplno přiznávají průvodní jevy své nemoci sobě i okolí. „Ono je velmi jednoduché sklouznout k sebelítosti, zalézt si do své jeskyně a tam se litovat. A nemoc spojená se ztrátou vlasů je obzvlášť u žen velmi nepříjemná. Jistěže není třeba se tím chlubit, ale přiznat to je odvaha,“ myslí si Roman Albrecht.

Ostatně potvrzuje tak názory psychologů, kteří říkají totéž. Toho nedávno využila i firma Mattel vyrábějící proslulé panenky Barbie. Její limitovaná edice holohlavých panenek, které mají ve výbavě i sadu paruk, je beznadějně vyprodaná.

To, že je idol mezi panenkami holohlavý, pomáhá onkologicky nemocným dětem překonat ztrátu vlasů, která je průvodním jevem jejich onemocnění. A zdravé děti, které si hrají s holohlavými panenkami, zase mohou snáze přijímat své příbuzné a známé, kteří o vlasy přišli.

„Holky si focení opravdu užívaly. Snad je to na těch fotkách i poznat. Dokonce jsem je musel i prosit, aby chvíli myslely na něco velmi smutného, aby vznikly i vážné záběry. Jinak by byly na všech fotkách rozesmáté,“ přibližuje atmosféru, ve které holohlavé fotky vznikaly, fotograf Roman Albrecht.

Dnes už mají Šárka i Petra náročnou léčbu, která je svedla dohromady, za sebou. Nezdolný optimismus a chuť do života, zachycené na fotkách z období chemoterapie, snad můžou dodat odvahu a sílu i dalším pacientům s diagnózou Hodgkinova lymfomu.