K jeho profesnímu vybavení patří laskavý, chytrý humor a pohotovost, v civilu se projevuje jako pravý Blíženec. Naše povídání jsme odstartovali několika aforismy.

Nejztracenější den našeho života je ten, kdy jsme se nezasmáli.Chamfort

Co vás pobavilo naposled?

Takhle zkoušet moji paměť, to se daleko nedostaneme. Průběžně se směju lecčemu, teď mám třeba za sebou zájezd s Pepou Náhlovským. Na jevišti jsme od toho, aby se smáli diváci, ale my se bavíme v zákulisí. Přespal jsem u něj v Luhačovicích a byl jsem fascinován, jak je pominutý ze svého pejska, malinkého yorkšíra. Asi i tím, že je bezdětný, inklinuje ke zvířátku. Upřímně jsem se smál, jak s ním blbne - dává mu přísné povely, a pes ho naprosto ignoruje, on přitom myslí, že ho má pod kontrolou. V reálu cvičí pejsek s ním.

Čemu jste se smál jako kluk?

To už je dávno. Byla tradice, že v neděli promítali ve filmovém klubu němé grotesky: Pepek Námořník, Chaplin, Lupino. To bylo moje, to jsem doslova fetoval, i když to slovo jsem tehdy neznal. Nevynechal jsem ani jedno představení a smál jsem se do potrhání břicha.

Z četby pro kluky mě úplně minuly tehdy populární Rychlé šípy, těm jsem nepropadl. Nevím, jestli kvůli svému příjmení… Ke komiksu jako žánru jsem si nikdy nenašel cestu. Záhadu hlavolamu jsem později přečetl, ale víc než Červenáček na mě zapůsobil ponurý Kája Mařík.

Byl jste třídní komik, kašpárek?

Já to měl složitější. Ve čtvrté třídě jsme se přestěhovali z Teplic do Ostravy a mentálně tam byly úplně jiné děti. Zatímco v Teplicích jsem fungoval jako lídr každé srandy, Ostrava mě přijala odtažitě - byl jsem Čech a mluvil jsem dlouze, na což jsou děti citlivé. Chvíli trvalo, než jsem se začlenil do kolektivu.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Napsal jsem to do své knížky, a když jsme měli nedávno sraz po padesáti letech, vyčetli mi spolužáci, že to nebyla pravda. Ale dětská dušička si pamatuje. Nakonec to dopadlo dobře, otec byl herec a já žil hlavně v divadle. Znal jsem pouze dva světy: školu a divadlo. I fotbal jsem hrál na dvoře s dětmi herců.

Vzpomenete si na první roličku?

Nejdřív jsem jen sedával v portálu jako divák. Ale v hodně kusech pobíhaly děti komparzisti, tam mě brzo začlenili. A když zjistili moji schopnost souvisle promluvit, připsal mi často režisér větičku typu: Kluci, pojďte pryč!

Dospěl jsem až k hlavní roli ve vaudevillu, což je žánr s původním příběhem, ke kterému se volí různá operetní hudba. Hra se jmenovala Vojín královny Madagaskaru a byla o velmi nezvedeném chlapci, který se dostane do prostředí šantánu a dělá jen ostudu, hraje si na Indiána a střílí ze špuntovky… Byl jsem samou důležitostí nafouklý jako páv. Pak jsem ale odešel na střední školu do Čimelic a moje herecká kariéra skončila.

Co je tragédie a co komedie, to se pozná až časem.S. Jerzy Lec

Po kom jste zdědil smysl pro humor?

Určitě po tatínkovi. Byl totiž takzvaný mladokomik. V každé operetě je vždycky hrdinný tenor, tragicky zamilovaný, a pro odlehčení dvojice mladých, ale do srandy. Měli to dobře vymyšlené.

Tatínek byl na mladokomika dokonalý, protože měl rád legraci a sám ji dělal, byl úžasně vtipný a společenský. Když jsme jeli na prázdniny do Bulharska, bavil na pláži celý zájezd vtipy. Já byl tehdy naopak zaražený, jen jsem koukal a poslouchal. Ale tam byl ten základ.

Poprvé na jevišti v hlavní roli -ve vaudevillu Vojín královny Madagaskaru.

Poprvé na jevišti v hlavní roli - ve vaudevillu Vojín královny Madagaskaru.

FOTO: archív Karla Šípa, Právo

Myslíte, že se dá pozitivní přístup k životu naučit?

Nejsem si jistý, že pozitivní přístup k životu a humor je úplně totéž. Může být někdo optimista, ale mít nulový smysl pro humor. Ten se asi naučit nedá, ten ve vás musí být. Dokonce už dokážu odhadnout u zcela cizích lidí, zda nějaký smysl pro humor mají. Stačí si všímat výrazu obličeje. Někdy se jen tak cvičím, podívám se na člověka a řeknu si: Ty ses nezasmál dvacet let!

Ale věřím, že smích je nakažlivý, proto je zásadní, s kým trávíte čas.

Ovlivnilo vaši povahu datum narození? Kdysi jste uváděl pořad Horoskopičiny, tak se vyznáte…

Tehdy jsem skutečně nastudoval všechny možné knihy, a znám tedy dobře i svou charakteristiku. Musím přiznat, že na tom něco je. Jsem Blíženec, což je dvojaké znamení, v podstatě dva v jednom. Mají sklony k uměleckým disciplínám, ale jsou roztěkaní, nevydrží dlouho u jedné věci. Čili jedno povolání na celý život pro nás není přijatelné, milujeme změnu.

A jistá přelétavost se objevuje i v dalších oblastech. Dokonce si pamatuju formulaci, že Blíženec musí mít všechno dvakrát: dva holicí strojky, bohatší dvě auta nebo i dvě milenky. Potřebují dvě varianty, mezi nimiž oscilují. Nedočetl jsem se, zda je to tak dobře, nebo špatně…

Může člověka nakopnout i jméno? Cítíte se jako šíp, rašple nebo pilník? Pokud tedy vezmeme v úvahu překlad vašeho původního příjmení…

To víte z cyklu o hledání rodu, že? Při jeho natáčení jsem zjistil spoustu věcí, které jsem nevěděl, že tatínek byl levoboček vyrůstající v náhradní rodině. Původně se jmenoval krkolomně Feuerfeil a v poválečné euforii se nechal přejmenovat.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Jako herec chtěl mít jasné české jméno, ale špatně si to přeložil z němčiny, myslel, že je to „ohnivý šíp“, ale správně by bylo pilník nebo rašple. Mně se to jméno velmi hodí, možná mě i trochu popohání. Zdeněk Svěrák se jednou kabonil nad svým příjmením a řekl: Šíp, to je správné jméno do šoubyznysu!

Žert získá přízeň ženy stejně jako hezká tvář.William S. Maugham

Pomáhaly vám vtip a legrácky balit holky?

Jinou metodu jsem ani používat nemohl, když to nevyšlo přes humor, tak to prostě nevyšlo. Snažil jsem se, jenže jsem byl velmi ostýchavý, nedokázal jsem oslovit dívku na ulici nebo v tramvaji, z očí do očí.

Ale vyrážel jsem s kamarády do kaváren, a pokud byly přítomny hezké holky a šlo o to je oslovit, vymýšlel jsem scénář pro toho, kdo k nim vyrazil. Občas hodně šroubovaný, ale vtipný, aby je zaujal. Žádné banální: Holky, pojďte si k nám sednout. No, a když jsme je pak měli u stolu, šel už ostych stranou…

Vaší silnou stránkou byly i písničky, že?

Na střední škole jsem brnkal pár akordů na kytaru, což každý neuměl. Já sice neuměl moc zpívat, ale tenkrát začínal Semafor a Jiří Suchý, což velké zpívání nebylo. Takže můj první repertoár byly právě jeho písničky. Scházeli jsme se před intrem u studny, já měl starého gibsona a vedl zábavu, hrál a zpíval. To na holky platilo, dalo se z toho zkrátka těžit.

Brzo jste začal psát vlastní texty. Který je nejveselejší?

Texty se většinou odvozují od hudby, málokdy opačně. Jsou jen dva naši skladatelé, kteří vyžadují napřed text - Jarda Uhlíř a Petr Hapka. S Jardou jsem dělal hodně, veselé i pomalé písničky, ale veselé raději. Za nejzdařilejší pokládám píseň, která u mnoha lidí vyvolala negativní emoce. Kdosi se dokonce vyjádřil, že se rozhodl emigrovat proto, že nechce žít v zemi, kde se zpívají písně jako Promovaní inženýři. Že ho ta píseň vypudila z republiky.

Mně stupidní nepřipadá, psal jsem ji na objednávku pro Plavce, což byli většinou vysokoškoláci. Ale úplně první text, který mi vyryli do gramofonové desky, byl Šlapací kolo. Taky veselý.

S manželkou Ivou a mladším synem Honzíkem, který zdědil lásku k muzice.

S manželkou Ivou a mladším synem Honzíkem, který zdědil lásku k muzice.

FOTO: ČTK

Čím jste bodoval v první fázi u svých manželek?

V obou případech jsem se určitě snažil být veselý společník. Na ten první s Marcelou (Holanovou) se už moc nepamatuju, ale asi jsme si na sebe zbyli - oba svobodní, mně bylo už přes třicet. Potkali jsme se v jedné kapele, při práci, tam bych zrovna moc legrace nenašel…

S Ivou jsme se poznali, když jsem dělal Horoskopičiny, a o mém smyslu pro humor pasivně věděla. A nejspíš jí to bylo milejší než tragéd, co ji drží za ruku při měsíčku. Humor mezi námi funguje od první chvíle, permanentně. Je smíšek, ráda se směje, což člověka, který se bavením živí, baví. Má protějšek, stačí jen brnknout.

Všechny národy mají smysl pro humor. Některé ho jen víc potřebují - k přežití.G. Laub

Ulehčil vám humor zapeklité životní situace, jednání s úřady?

Spíš než humor mi dnes pomáhá známá tvář. Když mě zastaví policajt a pozná mě, mluví se mnou asi jinak než s anonymním řidičem. To je jedna z mála výhod, které v branži máme. No a jak jde do úsměvu, začnu s ním žertovat na téma rychlost a že spěchám na vystoupení… To umím, že slovo pokuta už ani nepadne. Tuhle jel za mnou policajt šedesát kilometrů na motorce a nemohl mě dojet! Loučil se se slovy, ať se nevymlátím, že by mě bylo škoda.

Mění se nějak obecně přijímaná legrace?

Humor je určitá konstanta, ale pro někoho postavená výš, pro druhého níž. Jsou lidi, kteří se dokážou zasmát, když někdo týrá psa… Záleží na těch, kdo humor dělají, i na těch, kdo ho konzumují. V českých zemích jde o poměrně vykultivovanou věc, o což se postarali naši klasici Voskovec a Werich, Hašek, celý Semafor… Styl, kde není pointa řečená natvrdo, ale je třeba si ji domýšlet, divák si to musí sepnout v hlavě a pak se teprve zasměje. To je z mého pohledu nejlepší, pokud se mi takový humor povede, jsem šťastný.

To nemluvím o humoru před rokem 1989, kdy se hledalo mezi řádky, co uniklo cenzuře, to uměl český divák dokonale. Dokonce našel i to, co tam nebylo.

Smějeme se teď jiným věcem? Je humor lechtivější, hrubší, hloupější?

Oficiálně dnes žádná cenzura neexistuje, ale není to úplně pravda, jen hlídá jiné věci. Dřív to byly politické narážky, teď funguje estetická policie. Vulgární slovo na obrazovku nepatří, což se řeší po švejkovsku: vypípne se. Každý pochopí, oč jde, ale úřední šiml je spokojený. Nedávno byl sepsut nejvyšší radou i náš pořad. Lukáš Rosol řekl, že tenista by měl být trošku hajzl. To vadilo. Tři neděle nato poslouchám prezidenta republiky, který čtyřikrát zopakoval, že David Rath je neskutečný hajzl. A tak se ptám, zda i jeho projev je zařazen do vysílání po 22. hodině, aby nedošlo k morální újmě dětí? Pochybuju.

Nejlépe poznáme člověka podle vtipu, který jej pohoršil.Lichtenberg

A pokud jde o erotiku? Jaká porce patří na obrazovku?

Jsem zastáncem staré školy a tvrdím, že by měla být jen tušená. Můžete narazit na erotické téma, ale musíte kolem chodit opatrně, aby si divák opět víc domyslel, než aby se vše řeklo natvrdo. Vyhýbat se tomuto tématu, které k životu patří, je nesmysl, a dá se z něj vytěžit mnoho humoru.

Skvělá scénka s Jiřinou Bohdalovou, která eroticky pobavila, ale nepobouřila.

Skvělá scénka s Jiřinou Bohdalovou, která eroticky pobavila, ale nepobouřila.

FOTO: archív Karla Šípa

Kdysi jsem měl scénku s Jiřinou Bohdalovou, Vladimír Železný ji dokonce považoval za scénku století. Ona si v ní objednala řemeslníka do bytu a omylem narazila na gigola. To, že jsme každý mluvili o něčem jiném a divák věděl, oč jde, bylo velmi erotické a vtipné, rozesmálo, ale nepobouřilo.

Co říkáte na pořady jako Partička versus sestřihy starých scének?

Opakování sestřihů nesvědčí ani tak o tom, že by je diváci chtěli, ale nové formáty prostě nevznikají. Nejsou lidi. Což je špatně. Slovo estráda se už nepoužívá, leccos se schová pod pojem charitativní pořad. Může být stupidní, ale vyberou se peníze…

Jsem proto jako divák vděčný za každý nový talent, třeba tuhle jsem v Na stojáka viděl neznámého kluka, zaujal mě literárně hezky postaveným humorem - a už jsem ho měl ve svém pořadu. Vydra se jmenuje.

No a Partička je partička. Se Suchošem se znám dlouho a vím, že má rád srandu bez servítků. Někdy se jim i zasměju. Ale myslím, že bez Ondry Sokola, což je kultivovaný režisér a dělá tam jistý filtr, by to bylo horší.

Vaše Všechnopárty je dnes nejsledovanější zábavní pořad, v čem je fígl?

Každopádně se snažím být co nejvíc sám za sebe, nic nehrát, nestylizovat se do role takového nebo makového moderátora. Povýšeneckého, přitroublého… První talkshow u nás dělal Miroslav Horníček. Zval si kamarády, věděl přesně, na co se zeptá. Jeho Hovory byly průlomové, ale nebyl ani vzdáleně mým vzorem. Já vážně žádný nemám. A slavné moderátory ze světa neznám, neumím anglicky, takže nikoho nekopíruju.

Za život jsem sepsal spoustu scének, kde jsem šel na kalkul, že tady a tam by se měli lidi zasmát. A seděl jsem nad tím třeba celé dny. Tentokrát vycházím jen z čisté improvizace, nemám nic připraveného. Starám se, aby se diváci smáli, ale jsem odkázán na to, co mě napadne ve vteřině. Jakákoliv vtipná glosa.

Dovede-li se člověk smát sám sobě, nevyjde ze smíchu celý život.Seneca

Lidi vycítí, že jste vlídný hostitel, nikoho neshazujete…

Jsem kolikrát takový divíšek. Podivuju se nad věcmi, které jsou celkem normální, ale beru ohled na široké spektrum diváků. Vedu hovor tak, aby se nikdo neztratil. Aby to nebyla publicistika, ale zábava. Snažím se ptát na věci, které odhaduju, že zajímají normálního diváka. Ne specialistu na ten obor. Hlídám se, abych nebyl moc zasvěcený.

Někdy skončíme a já řeknu režisérovi Polesnému, že jsem pyšný na jednu jedinou větu, fórek, který se mi povedl. Aby ji náhodou nevystřihnul.

S kamarády stejné krevní skupiny humoru - Zdeňkem Svěrákem a Jaroslavem Uhlířem.

S kamarády stejné krevní skupiny humoru - Zdeňkem Svěrákem a Jaroslavem Uhlířem.

FOTO: ČTK

Tuhle přišla herečka Jenovéfa Boková. Ptal jsem se jí, jak to doma zkracovali a ona řekla, že jelikož dost funí, říkali jí Funidlo. Pak jsme došli k tomu, že hraje v orchestru na housle a mě napadlo, zda to není nebezpečné, protože jak funí, může obrátit sousedce stránku s notami…

Jaký je váš klíč pro výběr hostů?

Dlouhá léta jsem dodržoval princip, že mají mít něco společného. Ten jsem ale dobrovolně opustil a mám jedinou metodu: aby to bylo pestré.

Někdo se do mého pořadu bojí právě pro tu neuchopitelnost a nemožnost se připravit, jiné zvu opakovaně, protože mají pořád co říct. Rozklepaní bývají překvapivě i herci, jsou zvyklí schovat se za roli, a jakmile mají být jen za sebe, odhalit se, nevěří si. Takové musím dopředu uklidňovat, že nejde o přímý přenos a co se nepovede, vyhodíme.

Vy máte rád přímé přenosy?

Jsou kolegové, pro které je to adrenalin, moje parketa to není. Občas jsem takřka proti své vůli do přímého přenosu vhozen, když mě požádá hlavní zaměstnavatel ČT, nelze odmítnout. Ale nedělá mi to dobře po těle, bojím se nečekaných zádrhelů. Stalo se, že nešel mikrofon a nebylo mě slyšet, někdo nepřišel včas a já musel vymýšlet vatu… Infarktové stavy.

Nepokoušej se utopit smutek v rumu, umí plavat.francouzské přísloví

Kdy se u televize bavíte nejlíp vy sám?

Abych řekl pravdu, přímo zábavu nevyhledávám. Na rozdíl od manželky, která by nejraději koukala jen na komedie a pořád mě na ně tahá do kina. Já ji vezmu na milost, jen pokud mě někdo upozorní, že je dobrá. Většina je spíš béčková, hodně se šaškuje, gesta jsou přehnaná.

Jsem hlavně sportovní divák, to je pro mě adrenalin a show, něco dramatického se odehrává třeba v Africe a já na to živě koukám. Z hraných věcí mám rád thrillery, když se povede tvůrcům mě napnout a neuhodnu, jak to skončí, jsem spokojený. Na takové filmy zas tahám ženu já, nevíte, jak dlouho jsem ji lákal na Gravitaci!

Ale jsem velký fanda seriálu Okresní přebor, mám ho na DVD, můžu ho vidět třicetkrát a furt se směju. To je můj druhý extrém, pokud si něco oblíbím, tak fest. Stejně mám všechny Cimrmany, a když mi je ouvej, pustím si Dobytí severního pólu.

Svoji profesi jste nazval slovem bavič. Jak se liší třeba od výpravčího, politika?

Bavič je profese jako každá jiná. Někomu se daří víc, jinému méně. Vím, že někteří kolegové se toho slova štítí, tvrdí, že jsou komici nebo bůhvíco, ale já jsem na termín bavič pyšný. Jsem možná první, kdo to slovo použil, a myslím, že ke mně patří. Nejsem ani nic víc, ani míň.

Potvrzujete názor, že komici bývají v soukromí vážní?

Záleží na tom, v jaké společnosti se nacházím. Mezi cizími lidmi jsem kakabus, zatažený do sebe, neexhibuju. Takže si o mně možná říkají: to je podvodník, živí se humorem a tady nic. Ale ve společnosti kamarádů bývám lídrem zábavy. Baví mě je vidět a rozesmávat, taková ta kolektivní sranda. To jsem ve svém živlu.

S Jaroslavem Uhlířem vytvořili spoustu nezapomenutelných hitů (Ententýky, V restauraci na Růžku, Sentimentální chlápkové…).

S Jaroslavem Uhlířem vytvořili spoustu nezapomenutelných hitů (Ententýky, V restauraci na Růžku, Sentimentální chlápkové…).

FOTO: archív Karla Šípa

Dokáže vás vůbec něco rozhodit?

Už jsem si toho hodně prošel, hodně slepých uliček sám zaslepil a vím, kde je moje místo. Naštve mě už opravdu máloco, jsem spokojený, že mám fungující rodinu, ženu a dva bezvadné kluky, i když s velkým věkovým rozdílem. Když tyhle základní danosti fungují, jsem šťastný. Pak už si dělám jen drobné radosti - hraju tenis, fotbálek, mariáš s partičkou …

A taky si beru jen tolik práce, kolik jsem schopný unést. Nepřepínám se. Neabsolvuju dvacet představení po republice, jestli šest, tak je to hodně. A i to beru jako součást radosti, osvěžení. Prostě typický Blíženec.

Humor je solí země. Kdo je dobře prosolený, vydrží dlouho čerstvý.Karel Čapek

Funguje manželka jako váš první kritik? A dáte na ni?

Nezkouším si na ní nic, můj pořad vidí, až když se vysílá. Je ale velkou sledovačkou, neutekl jí ani jeden díl. Já na sebe zásadně nekoukám, naštěstí máme dvě televize, takže si pustím fotbal a ona Všechnopárty. Na konci mi řekne, co se jí líbilo, a co ne, který host se jí zdál míň komunikativní.

A co synové, nesmějí se generačně něčemu jinému?

Malému je teprve deset. Dvaatřicetiletý Kája má docela vytříbený vkus, když mi doporučí nějaký film, vím jistě, že dobrý je. Poslední, co mi přinesl, se jmenuje Nejvyšší nabídka, a moc se mi líbil. Něco jako Podraz, stejně dobře vymyšlené, takový film už dnes moc nevidíte.

K čemu své potomky vedete? Jak se neztratit v dnešním světě?

Žádné zásadní životní rady a moudra jsem jim nedával. Je dobré jen tak občas něco utrousit a oni už si to přeberou. Dítě má svoji osobnost a rodič by měl pouze sledovat, jaká je, a dát jí volný průchod. A kdyby se dítě řítilo do katastrofických sfér, zasáhnout.

Kájovi nešla matematika a šel z vlastní vůle na práva, jenže ho nebavila a nedostudoval je. No vidíte, a dnes dělá finančního poradce, což by mě v životě nenapadlo. A je v tom výborný.

Honzíka baví muzika, chodí na kytaru a řekl si ještě o piáno. Ale jestli u toho vydrží přes pubertu, nevím. Násilím ho nutit nebudu. Káju jsem do muziky naopak nutil a málem jsem mu tím zničil dětství. Pro muziku se prostě nenarodil a já to dlouho nechtěl brát na vědomí.

Žij tak, aby se přátelé začali nudit, až zemřeš.Julian Tuwim

Ve filmu Škoda lásky se vracíte k herecké profesi. Proč? A o co jde?

Je to půvabná mystifikační komedie o Karlu Gottovi a jeho ortodoxní fanynce, kterou spáchali Hřebejk s Jarchovským. Karel, který hraje sám sebe, má s obdivovatelkami, lezoucími mu do soukromí, velké zkušenosti. Čekají před domem, nosí mu bábovky…

Já hraju jeho kamaráda, který mu radí, jak se té fanynky zbavit.

Nejsem žádný herec, proto jsem původně odmítl. Ale Hřebejk mi znovu volal, ať si to přečtu. A jelikož jsem objektivní, neshledal jsem na scénáři jedinou vadu. Tak jsme si s Karlem zahráli, s chutí.

Jako opora známého sportovního fotbalového týmu Amfora projel celý svět.

Jako opora známého sportovního fotbalového týmu Amfora projel celý svět.

FOTO: archív Karla Šípa

Diváci film uvidí na konci roku. Jak obvykle prožíváte jeho poslední den?

Silvestr moc rád nemám a nijak zvláštně ho neslavím ani neprožívám. (Rozhovor proběhl před koncem roku - pozn. red.) Zásadně nepracuju, jsem doma s rodinou, o půlnoci si dáme šampaňské a hotovo. Slavení na povel je jako prvomájový průvod: pojďme všichni chlastat a opít se. Párkrát jsem se k organizovanému veselí přichomýtl na horách, nasadili mi čepičku a já trpěl jako zvíře. Líbí se mi sranda, která vypukne spontánně třeba 15. května.

Ze zájmu se podívám, co běží v televizi, poslední roky se dává taky jeden díl Všechnopárty. Letos se točil 16. prosince speciál, vymyslel jsem tedy sestavu hostů, aby mi trochu pomohli. Ale že bych se snažil o nějaká silvestrovská špunprnádlata, to ne.

Dáváte si novoroční předsevzetí?

Prakticky ne. Ale když je to zapotřebí, řeknu si, že od prvního ledna zhubnu třeba čtyři kila. To už je takový můj folklór. Jinak si v duchu říkám: Jen ať je všechno tak jako teď.

Co vás čeká příští rok?

Vím, že moje talkshow bude minimálně půlrok pokračovat, na to mám smlouvu. Ale taky bych si moc přál, aby se hrála v Praze hudební komedie Ferdinand, kterou jsem napsal se Zdeňkem Mertou pro Brněnské divadlo. Je to příběh Ferdinanda d’Este, o kterém se u nás ví jen to, že ho picli v Sarajevu a vypukla 1. světová válka. Ale jeho osud je čistá opereta: zamiloval se do české neurozené dámy Žofie…

S politikou své příští bytí vůbec nespojuju, vývoj je takový, že nestačím zírat. Ovšem my, kteří jsme zažili čas před rokem 1989, si říkáme: Kde by nás napadlo, že tu budou předčasné volby, spousta stran, z nichž jednu povede Japonec. Zaplať pánbůh za tenhle mumraj!

Jaký je váš oblíbený bonmot, aforismus?

Co mě nezabije, to mě posílí.