Článek
„Rozhodně chci, aby mi všichni nadále tykali, těm starším já vykám. Občas mě lidé zdraví čau, starosto, někdy taky čau, předsedo, když si ze mě dělají legraci,“ říká Jiří Štěpánek, starosta obce Kratonohy, kterou najdete blízko Hradce Králové.
Jako starostu si obvykle představíme někoho v životě zkušenějšího, zkrátka staršího, ale tomuhle mladíkovi je osmadvacet a za dveřmi s visačkou starosta sedí na zdejším obecním úřadě dva roky. Jako osmadvacetiletý mladík taky vypadá, možná byste mu hádali i míň, ale jeho názory a kultivované vystupování ho při bližším seznámení dělají starším. A když přizná, že se s manželkou stará o skoro dvouletou dceru, je jasné, že má oproti většině svých vrstevníků značný náskok.
Osmadvacetiletý starosta Kratonoh Jiří Štěpánek ukazuje na mapě obce, co všechno by si přál ještě změnit. Navzdory plánům si příští kandidaturu ještě rozmyslí.
„Tady u nás určitě,“ říká starosta, který se ženil před třemi lety. „Jsou tu takové partičky mladých lidí, vyhovuje jim, že bydlí u rodičů, jejich zájmy jsou úplně jiné. Přijde mi, že je to takové od ničeho k ničemu, hlavně co budou dělat v pátek a v sobotu večer, to je nejdůležitější.“
Sám sice se svou rodinou zatím také bydlí u rodičů, ale na kraji obce už má vyhlédnutý pozemek pro stavbu domu. Nemá přitom pocit, že by se kvůli úředničině připravil o kus mládí. „Já jsem měl život dost veselý ještě předtím. Žil jsem v podnájmu v Pardubicích a studentského života jsem si užil.
Postupně se mi to ale začalo zajídat,“ přiznává. Ve své funkci zůstává neuvolněný, to znamená, že si ponechal svoje povolání, k tomu ještě dálkově studuje ekonomku v Brně. Na jednoho mladého muže starostí dost a dost.
Starostou z naštvanosti
Starosty, kteří nastoupili do úřadu ještě před třicítkou, byste u nás za posledních několik let spočítali možná na prstech obou rukou. Někteří se netají touhou prosadit se v politice co nejdřív, jiní jsou do funkce dotlačeni prostě proto, že se nikomu staršímu do úřadu nechtělo. Takovým starostům sice chybí zkušenosti, ale kompenzují je obvykle vzděláním a zápalem pro veřejné dění.
V polských Gniechowicích si dokonce před dvěma lety zvolili do čela devatenáctiletého studenta, který měl ještě před maturitou. Plnoletost je vlastně jediné zásadní omezení mladých, kteří se touží prosadit v politice.
Jiří Štěpánek se sice starostou stal o pár let později, ale to neznamená, že to spoustu lidí nezaskočilo - včetně jeho samého. Zvlášť když ho mnozí do té doby vnímali jen jako sportovce, který kope za místní fotbalisty, a netušili, jaký potenciál se v něm skrývá. Sám přiznává, že se o dění v obci začal víc zajímat teprve asi rok před zvolením a že se moc neukazoval třeba ani na kulturních akcích, kde by ho mohli lidé lépe poznat.
Starosta by měl fungovat spíš jako úředník a měla by za ním být vidět nějaká práce, ne aby se dělal hezký na nějakých slavnostech.
„Věřím, že starostové, kteří se víc účastní kulturního života, jsou oblíbenější, ale podle toho by ho neměli hodnotit,“ myslí si. „Starosta by měl fungovat spíš jako úředník a měla by za ním být vidět nějaká práce, ne aby se dělal hezký na nějakých slavnostech.“ A proč se tedy dal na politiku? Z naštvanosti. „Štvalo mě, že se tu nic nebudovalo a že se mrhaly prostředky. Rozdávaly se třinácté platy, podle mě nezaslouženě, a o dotace se vůbec nebojovalo.“
Na protest proti tehdejší starostce před dvěma lety odstoupila část zastupitelstva a konaly se nové volby. Jiřího Štěpánka nejprve oslovil místostarosta, který byl z bývalých poměrů také znechucený. „Přemluvil mě, ale bylo to s vizí, že budu řadový zastupitel, nanejvýš místostarosta, a budu mít na starosti jenom dotace,“ vzpomíná.
Do starostovského křesla se ale po volbách nikdo nehrnul a na mladého kandidáta funkce tak nějak spadla. „Taky jsem se bránil do poslední chvíle, vzal jsem si na to týden, probral to s rodiči, se ženou. Když to vypadalo, že by to nakonec mohl vzít někdo, koho jsme si nepřáli, tak jsem do toho šel. Dneska vidím, že to pro obec nebylo úplně špatně,“ usmívá se, „a že spolupráce s místostarostou funguje.“
Jak všechny povinnosti skloubit je pro něj každodenní oříšek. Firmu z nedostatku času trochu šidí, takže nebýt starostování, měl by i víc peněz. „Ale člověk se nemůže honit jen za penězi,“ říká.
Jeho civilní povolání je nicméně pro výkon starostovské funkce ideální. Pracuje v tchánově podniku, který se zabývá projektováním pozemních a dopravních staveb a vyřizováním žádostí o dotace pro obce. Získávání dotací, o tom je dnes starostování na vesnici především, a Jiří Štěpánek tak vlastně dělá pro svou obec to, co dělával i pro jiné. „Kdybych s tím neměl zkušenosti, tak by starostování bylo mnohem náročnější, vlastně si to ani moc neumím představit.“
Díky tomu se nebál, že funkci ve svém věku nezvládne. „Starosty znám, vím, co řeší, můžu jim zavolat, když se potřebuju poradit. Spoustu toho vyřeším i po telefonu na cestách.“
Dotace si dělám sám, nikoho na to nenajímáme.
Protože se v dotacích cítí jako ryba ve vodě, pustil se do nich ve velkém. „Dostali jsme padesát miliónů na kanalizaci, rekonstruovali jsme chodníky, zasíťováváme nové parcely, čerstvě jsme zateplili školu. Dotace si dělám sám, nikoho na to nenajímáme.“ Na konci rozhovoru pak se mnou i s kolegou fotografem objede ještě sportovní areál, kde vedle hřiště na plážový volejbal vzniká víceúčelové hřiště. Když kolega utrousí, že tu chybí už jen sjezdovka, starosta podotkne, že tu pro děti staví z vytěžené zeminy kopec na sáňkování a že uvažují o sněžném dělu…
„Na to, že to dělá prvně, se docela snaží,“ říká starší muž u prodejny smíšeného zboží. Věk je podle něj výhodou, protože doba fandí mladým. A že se to po zvolení některým občanům moc nezdálo? „Dostal hlasy, zvolili ho, lidi to musí brát tak, jak to je. Ne každý mu dal hlas, ale vemte si, že většina ve Sněmovně taky závisela na jednom hlasu.“ Osobně ho prý nezná a dilema, jestli ho zdravit ahoj, nebo dobrý den, řeší po svém. „Já říkám zdravím. To je takové neutrální.“
„Trošku se to ve mně pere,“ uvažuje Jiří Štěpánek, jestli bude za rok opět kandidovat. „Jsou na mě tlaky ve firmě, začalo se nám dařit, ale starostování mě hrozně baví,“ říká. „Jinak bych to dělat nemohl.“
Nejmladší to už vzdal
Co se týče nejnižšího věku, byl u nás před sedmi lety rekordmanem Petr Vladovič ze Slavkova u Uherského Hradiště. Jako dvacetiletý starosta měl přitom za sebou už slušnou politickou „kariéru“. V osmnácti vstoupil do ODS, stal se členem oblastní rady strany a po zvolení starostou působil i jako asistent poslance Jaroslava Plachého. Zasedání obecního zastupitelstva přitom pravidelně navštěvoval už od dvanácti let.
Nejmladší starosta v ČR Petr Vladovič úřadoval ve Slavkově od dvaceti let a toužil se dostat i výš. Po pár letech se ale z politiky vytratil.
„Bavilo mě, že jsem věděl z první ruky, co se děje v mém okolí,“ vysvětloval tehdy v rozhovoru pro Hospodářské noviny. „Stát se starostou, to byl můj sen, ne drzost. Noc před prvním pracovním dnem jsem se nemohl dočkat, až přijdou první lidé a začnu s nimi řešit jejich problémy. Zatímco moji vrstevníci chodili na diskotéky, já převzal odpovědnost za sedm set obyvatel dědiny.“
Do svých pořadů si ho pozvali Jan Kraus i Karel Šíp a v jednom on-line rozhovoru dokonce na otázku, jestli by někdy chtěl být premiérem nebo prezidentem, odpověděl: „Premiérem určitě ano.“
Ke konci starostovského mandátu se dal k zemanovcům, a když s nimi neuspěl ve volbách do Sněmovny 2010, rozhodl se, že z politiky odejde. Ačkoli by post starosty ve Slavkově nejspíš obhájil, chtěl být jen zastupitelem, ale i na tuto pozici brzy rezignoval. Skončil s tím, že bude studovat v zahraničí a možná se někdy do politiky vrátí.
Zkušenosti se starostováním v nízkém věku má i Jan Farský, donedávna poslanec za TOP 09 a STAN, který od sedmadvaceti starostuje v Semilech. Když jsem se mu zmínil, že je mi přesně tolik, kolik bylo tehdy jemu, s úsměvem reagoval: „Tak do toho! Je to ta nejkrásnější práce. Devítitisícové město je velké tak akorát. Většinu lidí znáte aspoň od vidění a oni znají vás, což je skvělý hlídač blbosti, protože v takových podmínkách si nemůžete dovolit dělat nesmysly.“
Jana Farského si v Semilech zvolili v sedmadvaceti. Poslední tři roky ještě k tomu zvládal pendlovat mezi radnicí a Poslaneckou sněmovnou.
Že chtěl být starostou, se nijak netají. Že se tak stalo už v roce 2006, a ne o čtyři roky později, jak si vysnil, bylo nad plán. „Byla to trochu drzost. Jeden z mých rádců, kterému je k sedmdesáti, mi tehdy před prvními volbami říkal: Nech si napsat, že jsi kandidát na starostu. A já na to, že se mi voliči určitě vysmějí…“
Lidé se báli změny
Nejen podobné zkušenosti, ale i přátelství pojí s Janem Farským šestadvacetiletého Petra Ducháčka z Drnovic. „Ne, my nejsme ty Drnovice, kde se hrál fotbal,“ upozorňuje na shodu jmen s obcí u Vyškova. Jako patriot nese nelibě i fakt, že mi navigace v mobilu nabídla „Drnovice u Lysic“. Lysice jsou sice sousední, ale jen o něco málo větší obec.
„Nechci, abychom při své velikosti byli nějací sousedé Lysic,“ říká starosta obce s téměř třinácti sty obyvateli, který je v čele úřadu tři roky. Jestli v Kratonohách způsobila volba mladého starosty menší rozruch, tak v Drnovicích to bylo doslova pozdvižení. Mohl za to fakt, že do voleb v roce 2010 řídil obec stejný starosta dvanáct let.
„Když jsem kandidoval, nechtěl jsem být starostou, to mi přišlo ve třiadvaceti letech hodně velké sousto, ale bylo tu pár lidí, kteří chtěli dát obci nový impuls, nějak ji posunout. Přál jsem si být v zastupitelstvu, přicházet s novými nápady, dostat třeba na starost nějaký projekt,“ vysvětluje.
Chci, aby měl úřad starosty i na malé obci svou vážnost, říká šestadvacetiletý Petr Ducháček z Drnovic, který se ve starostování našel.
Jenže všechno bylo jinak, volby zamíchaly kartami, většina nových zastupitelů si pokračování bývalého starosty nepřála a zvolení mladého starosty se ukázalo jako jediná alternativa. „Bránil jsem se tomu, říkal jsem si, že mám slibně rozjetou kariéru, pracovní nabídky, ale nakonec jsem si řekl, že když to tak dopadlo, dostal jsem důvěru lidí i zastupitelů, tak to zkusím. Vždyť jsem do zastupitelstva tak moc chtěl…“
Jenže ne každý s výsledkem sympatizoval. „Na ustanovující schůzi bylo sto, možná sto deset lidí, narvaný sál - a nás sedm zastupitelů. Nicméně ve chvíli, kdy jsem byl zvolen, lidé na schůzi začali pískat a křičet, co to má znamenat. Necítil jsem se úplně dobře,“ vzpomíná.
„Druhý den tady na obchodě bylo napsáno Myslete lidi, starosta je… a takový kosočtverec. Prvních několik dní jsem nespal, někteří lidé, kteří mě do té doby běžně zdravili, mě zdravit přestali,“ popisuje tři roky staré události. Proč lidé tak reagovali, pochopil podle svých slov až po čase. „Byli zvyklí, že tu byla osobnost, která obec řídila, a najednou je tu někdo nový, mladý, kdo může být jejich syn nebo vnuk, a ten to má řídit.“
Dnes věří, že už je to všechno pryč. „Lidé mě znají, vědí, že je tu zajištěn úklid sněhu, že svítí veřejné osvětlení, že sem přišla spousta peněz, která se proinvestovala, a že ještě spousta - doufám - přijde,“ říká starosta, který úřaduje v bývalé tvrzi, o níž je první zmínka z konce 14. století.
Petr Ducháček se o veřejné dění zajímal odmala, na střední škole byl zvolen do školské rady, což považuje za první otrkání ve významnější funkci, a ve dvaadvaceti letech dostal na starost internetovou kampaň TOP 09 před sněmovními volbami. Starostou se stal během posledního ročníku na vysoké škole v Brně, kde studoval pedagogiku, obor společenské vědy a technická výchova. Zatímco rodiče mu starostování spíš rozmlouvali, spolužáci ho podporovali.
První rok ve funkci je nejtěžší.
„První rok ve funkci je nejtěžší, ale nemám pocit, že by pro mě starostování byl takový zlom. Byl jsem vždycky zvyklý hodně pracovat,“ říká. Kamarády, kteří začínají mít rodiny, sleduje bez pocitu, že by kvůli práci o něco přicházel. Dosud bydlí u rodičů, ale vlastní dům už má rozestavěný.
Ačkoli měl pracovní nabídky v Praze, šéfování malé obci na Blanensku nebere jako krok zpět. „Spíš tři kroky dopředu. Co jsem se za tři roky naučil v jednání s lidmi, v technické oblasti, řízení projektů, ekonomiky i politiky, to je jako dvě nebo tři vysoké školy.“
Ve zvelebování obce se našel, což je vidět i ve chvíli, kdy nám z okna rekonstruované knihovny ukazuje, jak si na jezírku na návsi představuje dřevěná mola s posezením pro kavárnu. A je i puntičkář. Při procházce nás upozorní nejen na nové dětské hřiště nebo na opravu mateřské školy, ale i na asfaltové záplaty na silnici. „Ale koukám, že tady jsme něco vynechali,“ jako by se omlouval za jednu nezalátanou díru ve vozovce.
„Mladej starosta je lepší než starej,“ říká žena, která si po návsi vyrazila na procházku se psem. „Nevím, co na něm lidem vadilo, podle mě s ním žádný problém není,“ myslí si a zmíní ještě jednu výhodu vyplývající z toho, že je starosta mladý a že se v malé obci většinou všichni dobře znají. „Já jsem ho znala už jako kluka, bydlí kousek od nás. Jak ho oslovuju? Já mu říkám ahoj!“
