Zajímavá a silná Vanda určitě je. Už proto, že měla odvahu vystoupit ze stínu známého otce a upsat se múzám, vdát se za potomka dalšího slavného rodu, herce Sašu Rašilova, s nímž má dvě skoro dospělé dcery, odstěhovat se na venkov a dojíždět denně za prací, nezbláznit se, ale uchovat si přiměřený nadhled a zkoušet stále něco nového. A přitom vypadat o deset let mladší.

Do kavárničky pod Pražským hradem přiběhla rozsvícená setkáním s kamarádem, žijícím v cizině, za sebou měla kromě cesty z Vysočiny natáčení nového televizního sitkomu a pár kroků odtud ji večer čekal pan Shakespeare.

Nový sitkom? Oč kráčí?

Ještě nemá ustálený název a je podle anglické předlohy Mrs. Brown’s Boys. Jedná se o takovou atypickou rodinku, v hlavní roli matky perlí Milan Šteindler. Má pět dětí a já hraju jedinou dceru. V září uvidíte…

Sen noci svatojánské jsem už viděla a zdá se, že vás ústřední dvojrole hodně baví.

To ano. Hippolyta je postava rámující základní děj, vyvolená Thesea, amazonka, kterou ulovil a jež ho okouzlila svou bojovností. Ovšem nemá moc velký prostor. Podstatná je příprava svatby, což umožní celou eskapádu mileneckých námluv. Hlavním tématem je láska, touha, erotika, je to až takové renesanční porno.

Hippolyta je čerstvě ulovená láska Thesea (v podání Davida Prachaře). Ztělesňuje, co prožívá každý na začátku vztahu - okouzlení, touhu a vášeň.

Hippolyta je čerstvě ulovená láska Thesea (v podání Davida Prachaře). Ztělesňuje, co prožívá každý na začátku vztahu - okouzlení, touhu a vášeň.

FOTO: ČTK

Daleko větší prostor má postava Titanie, královny víl, která prožívá nesmrtelný milostný vztah s Oberonem, který musí čechrat poťouchlými záludnostmi. Páni režiséři Skútři skvěle pracovali s fantazií, pohybem, rytmem a dokázali, že na Pražském hradě vyrostl les plný omamných krás, prostě vznikla úžasná letní komedie. Aspoň podle ohlasu diváků.

Nemám ráda termín „rodinné“ představení, ale můžou přijít klidně rodiče s většími dětmi.

Překvapujete odvážným kostýmem a lechtivými scénami. Nesmlouvala jste s režiséry?

Vnímám herectví jako řemeslo a tělo je nástroj. Pokud cítím, že je použité správně a má to smysl, nebráním se. Navíc nejsem nahá, jde jen o šikovný kostým, který z dálky vypadá autenticky. Mám v něm krásná plastová ňadra, tak proč bych se za ně styděla?

Titanie je obrazem ženy, která má nekonečné manželství - ona i její Oberon jsou nesmrtelní. Musejí proto svůj vztah neustále čechrat a hledat cesty k tomu druhému.

Titanie je obrazem ženy, která má nekonečné manželství - ona i její Oberon jsou nesmrtelní. Musejí proto svůj vztah neustále čechrat a hledat cesty k tomu druhému.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Šla byste i do úplné nahoty?

Už se stalo, ve Stavovském divadle v představení Mikve hraju doopravdy nahá. Všechny, kdo vstupujeme do židovské lázně, jsme nahaté, divadlo je sice iluze, ale v tomto případě autentičnost slouží skvěle výsledku představení.

Samozřejmě už nejsem ve věku, kdy by člověk rád vystavoval své tělo, ale na druhou stranu to může ženám po čtyřicítce zvednout sebevědomí, když vidí, že se za svoje tělesné nedokonalosti nestydíme.

Jak na Sen reagoval manžel a dcery?

Byla to letos má jediná premiéra. Léta jsem měla víc premiér ročně, takže to byla pro mou rodinu trochu rutina, ale tentokrát šlo o divadelní svátek. Už několikrát jsem kroužila kolem hraní na Hradě, jenže holky byly malé a já upřednostňovala prázdniny.

Ale představení pochválily, a tudíž mám pro zbytek léta dobrý pocit, že moje absence doma není marná. Jsou zvyklé, že se tatínek líbá v televizi s nějakou paní a maminka zase jinde… To je součást našeho života.

Jakou roli ve vašem životě hrají sny?

Sny jsou předpoklad pro život vůbec. Pokud bych žádné neměla, asi by mě to na světě nebavilo. Každý den ráno mám nějakou představu, sen, jak bych ho strávila. I když vím, že mě čekají jen povinnosti, snažím se najít nějaký moment překvapení, na co se můžu těšit. Jsem až nesnesitelně plná různých tužeb a snů.

A někdy si je možná i na úkor vztahů v rodině plním. Mám silnou vůli, ale čím jsem starší, tím víc cítím, jak mě opouštějí. Zjišťuju, že je vlastně silnější ponechat sen v rovině představivosti. Po všech životních zkušenostech, vítězstvích a ranách je sen to jediné, co je moje, a nic a nikoho k tomu nepotřebuju.

Určitě se vám honí hlavou nějaký splnitelný…

Jediný můj velký sen je vrátit se k věcem, které jsem začala v mládí - a to je pohybové divadlo. Vystudovala jsem pantomimu a jistý druh klaunství po otci ve mně je. Činohra nás omezuje na hranice naší země a já strašně ráda cestuju, takže sním o spojení práce a cestování.

S otcem Borisem Hybnehrem při natáčení TV pořadu Hvězda mého srdce. Mají k sobě blízko, je jejím velkým rádcem - spíš v profesi než v životě.

S otcem Borisem Hybnerem při natáčení TV pořadu Hvězda mého srdce. Mají k sobě blízko, je jejím velkým rádcem - spíš v profesi než v životě.

FOTO: Profimedia.cz

Na podzim chystáme představení ve Studiu Alta, což je divadlo zaměřené na alternativní pohybové projekty. Mám z toho návratu po letech pěkně stažený zadek, ale zároveň mě ta představa nesmírně osvobozuje. Jak to dopadne, je ve výsledku lhostejné, pro mě je důležité, že se to stane.

V tom je umění tak osvobozující. Nechci stále dělat věci na výkon a kvalitu. Možná je to naivní, ale jsem přesvědčená, že radost je přenosná.

 Už loni jste zkusila něco podobného, že?

Ano. Před revolucí přijela do Prahy Karavana míru, takový pojízdný divadelní mega projekt, a s ní klauni z Leningradu se šéfem Slávou Poluninem. Úplně mě nadchli a chtěla jsem s nimi odjet do klaunské školy. Místo toho jsem se tady zamilovala, nastoupila na DAMU a tuhle cestu v sobě odsunula.

Polunin odešel do Paříže, stal se světovým klaunem a udělal úžasné představení Snowshow. Můj loňský pokus v rámci Letní Letné s názvem Slowshow byl jeho poctou.

Myslela jsem, že na podzim budete točit dál seriály Ulice a Cirkus Bukowski…

Cirkus už je hotový a půjde na podzim. A v Ulici mám pokračovat pravděpodobně celou příští sezónu, ale natáčení je jen pár dní v měsíci. V září budu taky točit televizní film Na druhý pohled s Petrem Nikolaevem a pak mě možná čeká krásný film, u jehož scénáře jsem, ač jsem poměrně velký cynik, plakala jako želva. Nemůžu víc prozradit, je to v rovině ústní dohody a já jsem v tomto ohledu pověrčivá…

Eva Toužimská ze seriálu Ulice. Žena, která se po několika letech za mřížemi vrátila do normálního života s cílem získat do péče dceru Emu (Anna Marie Valentová).

Eva Toužimská ze seriálu Ulice. Žena, která se po několika letech za mřížemi vrátila do normálního života s cílem získat do péče dceru Emu (Anna Marie Valentová).

FOTO: TV Nova

Podle jakého klíče vůbec vybíráte role?

Role beru jako výzvu. Zajímá mě, když dostanu nabídku, jak mě ten dotyčný vidí, tím se jakoby posouvám. Jsem ráda, že nemám škatulku. Několik let jsem hrála v Divadle Komedie, kde převládal obsah nad formou, a teď inklinuju převážně ke komediím. Je to až samaritánský stav - když rozchechtám publikum, cítím velkou radost.

V situaci, v jaké se v tomhle státě nalézáme, je smích jediná možnost sebeobrany. To, co se děje tady kousek nad námi, je monstrózní divadlo. Oni jsou za to trochu líp placení, ale zase jim nikdo netleská…

S jakými pocity tu tragikomedii sledujete?

Hluboce se stydím. A jsem ráda, že ji můžu kompenzovat životem mimo město, v přírodě mají věci obroušenější hrany a spláchnete je tím, že se podíváte na hvězdy, které jsou stále na svém místě. Zaplaťpánbu to neovlivňuje mraky a svit slunce.

Toho je třeba se držet. Paradoxem je, že za totality nás rodiče přemlouvali, abychom odjeli někam pryč. Teď mám úplně podobný pocit a byla bych ráda, kdyby dcery nezapustily v naší zemi kořeny až tak definitivně, aby na ní byly závislé. Já se už těžko budu přeorientovávat, ale jim bych to přála.

Co holky dělají? Slyšela jsem, že na podzim vylétají z hnízda?

Starší dcera zdárně odmaturovala na grafickém designu a byla přijata na vysokou. A mladší přestupuje z Jihlavy na gymnázium do Prahy. Takže se obě vracejí do města, což je vzhledem k jejich věku logické. Jsem ale vděčná za poslední čtyři roky, kdy jsme žili na Vysočině všichni trvale. Byly krásné. Domov jim tu zůstává a snad se budou rády vracet. Já už jsem město pochopila a vím, že v něm nemám co objevovat. Jsem typický Staropražák, odjakživa jsem bydlela na Praze 1 a jen se posouvala z jedné ulice do druhé.

„Každá dcera je jiná - starší Josefína miluje koně a lítá víc v oblacích, mladší Antonie je praktičtější a velký parťák v domácnosti. Díky životu na vsi a kolem zvířat se obě vyhnuly závislosti na počítačích,“ glosuje Vanda.

„Každá dcera je jiná - starší Josefína miluje koně a lítá víc v oblacích, mladší Antonie je praktičtější a velký parťák v domácnosti. Díky životu na vsi a kolem zvířat se obě vyhnuly závislosti na počítačích,“ glosuje Vanda.

FOTO: Profimedia.cz

Propletly se ve vás různé talenty po rodičích - po otci mimovi a matce malířce. Jaké bylo mezi nimi vyrůstat?

Velmi bouřlivé, ale taková byla i doba - přelom 60. a 70. let byl komplikovaný. Oba jsou výrazné osobnosti a umělci a vlastně díky umění se za totáče zároveň nedalo i dalo přežít. Vyrůstala jsem v prostředí bohémy, mezi spoustou dospělých, básníků, spisovatelů, malířů, herců.

Naši se rozvedli, když jsem byla poměrně malá. Čím jsem starší, tím víc si svoje dětství idealizuju, polepšuju ho. Ale aby to nevyznělo, že jsem nějaký životní optimista. To vůbec ne. Jen z pudu sebezáchovy, abych neskončila jako alkoholik nebo na drogách, si realitu v sobě třídím.

Vaše dcery budou mít asi vstup do života snadnější…

Nevím. Je hrozně snadné říct: měla jsem strašné dětství a můžou za to rodiče. Přitom je člověk už sám rodič dospívajících dětí a nechce udělat stejné chyby. Pak ale zjistí, že je dělá a že mu to děti jednou vrátí. Zkušenost je nepřenosná, každý si to musí odžít.

Nacházet na věcech to lepší je stále těžší, svět kolem je komplikovaný a komunikace taky. Vázne. Lidi jsou uzavření, cítím z nich smutek a pokrytectví, nikdo o sobě nechce nic sdělovat, mají svůj vnitřní sevřený strach. Takže pokud má člověk pár pevných přátelství a nejbližších, s nimiž je rád, je to největší výhra. Žít sám v drahém domě a jezdit na luxusní dovolené je největší zoufalství.

Zmínila jste dovolenou. Jaká bývá ta vaše?

Letos bude krátká a netypická. Každý rok jsme jezdili celá rodina a nakonec to vypadá, že pojedu jen s mladší dcerou, vezmeme kola a vyrazíme někam k moři. Starší dcera už má svůj program a závody na koních a Saša točí na Slovensku. Takže se letos nepotkáme.

Ale vloni jsme byli na Korsice, což je jedno z nejkrásnějších míst, voňavý ostrov porostlý kořením, s úžasným mořem i horami. Ohromně jsme si to užili. Nejsem typ na dokonalé hotely s bazénem, navíc nevydržím dlouho na jednom místě, dávám přednost aktivnějšímu odpočinku, kdy něco zažívám.

Odpočinu si líp, než kdybych se týdny válela na stejném lehátku s výhledem na pleš pána z vedlejšího pokoje.

Doma aktivitu „vybíjíte“ cestami na Vysočinu a zpět. Jak dlouho vám to trvá?

Standardně hodinu a čtvrt. V noci je to rychlejší, ale když D1 ukáže svoji pravou tvář, řítím se přilehlými cestičkami, abych vůbec dojela včas do divadla. Jsem, myslím, lepší než navigace. Občas musím spáchat i drobný dopravní přestupek, třeba couvat odstavným pruhem. Jenže policajtovi nevysvětlíte, že je na vás závislých pět set lidí, kteří si koupili lístek.

S Josefem Poláškem v bláznivé komedii Prachy! aneb O tom, co zmůže kufřík nacpaný bankovkami v hodnotě tři čtvrtě milionu liber (Divadlo Palace, 2011).

S Josefem Poláškem v bláznivé komedii Prachy! aneb O tom, co zmůže kufřík nacpaný bankovkami v hodnotě tři čtvrtě miliónu liber (Divadlo Palace, 2011).

FOTO: Profimedia.cz

Přesto vám venkovské bydlení stojí za to. I v zimě?

Jako si zvyknete na příjemné věci, přijmete i ty nepříjemné. Vysočinu považuju za svůj domov víc než Prahu. Potřebuju ten prostor, čistý vzduch a hlavně samotu. Ne osamění, ale volenou samotu. Já jsem permanentně mezi lidmi, a tak si užívám, když nemusím dva dny s nikým promluvit. A pak mi nevadí v zimě ráno hledat auto pod hromadou sněhu.

Jak jste zapadli mezi domorodce? Jste pro ně exoti?

Zvykli si na nás, samozřejmě náplava zůstaneme. Přišli jsme krátce po škole, kdy nás nikdo neznal, nebyli jsme žádní mediální ksichti, takže jsme tam vrostli jako běžní lufťáci. Myslím, že nás už neřeší, když máme čas, zajdeme na pivo do hasičárny. Ovšem jsme pro ně Marťani tím, že jezdíme denně do Prahy.

Maminka sousedky, mé kamarádky, nikdy v Praze nebyla a brala to jako já, která jsem nebyla v New Yorku, kam kdekdo běžně létá. Je to relativní. Ve větších zemích je přitom normální, že lidi dojíždějí sto i víc kilometrů za prací.

Ale taky se jich hodně vrací do města. Vás opravdu baví plít záhony?

Já dělám úplně všechno ráda, jsem asi fakt blázen. Rodina mě nenávidí, protože neustále něco dělám. Marně přemýšlím, co mě nebaví. Takové činnosti se snažím předelegovat na někoho jiného anebo ze života úplně vymýtit. Prostě se nedělají - a jde to taky.

U nás v rodině se třeba nežehlí. Naposled jsem žehlila, když byla druhá dcera miminko. Běžně nosíme věci, které se bez žehličky obejdou, šatník se postupně vytřídí, navíc pokud pověsím prádlo dobře na sušák, hezky fouká vítr a správně to pak poskládám, je hotovo.

Žehličku jsem koupila až vloni - na údržbu kostýmů v našem fotoateliéru. Nemám ráda věci, které musím dělat často a stereotypně, proto se i u vaření snažím o rozmanitost, aby to byl zážitek a zábava pro všechny. Než vařit jen účelově, raději spolu občas nestolujeme a každý si vezme, na co má chuť.

Ohánět se musíte i kolem zvířat, spočítáte je?

Stav se proměňuje, zvlášť u koček, kterých je pět a více. Koně ustájujeme i pro kamarády, takže celkem devět, k tomu deset ovcí a tři psi. Měla jsem taky kachny, jenže mi je sežrala liška. Letos ji krmit nebudu. Ale mě fyzická práce baví, nepotřebuju žádnou posilovnu, říkám, že místo pilátes mám lopates. A když je úplně nejhůř - minulý týden se mi zablokovala záda a měla jsem zánět v patě - odeberu se na fyzioterapii, kde svatosvatě slíbím, že začnu cvičit. A jak se mi uleví, vykašlu se na to.

Jak vůbec funguje domácnost dvou herců?

Z pohledu zvenčí jsme atypická domácnost, bez řádu a pravidelnosti. Když byly holky malé, nějaké mantinely jsme mít museli, aby chodily aspoň v noci spát a dostaly najíst. Z našeho pohledu žijeme život jako ostatní. Může mi být spousta věcí líto, mívám vztek, neudržím se…

S manželem hrávali dřív hodně divadlo (na snímku ve hře E. Ionesca Židle, Divadlo v Řeznické 2002). Dnes mají trochu jiné priority - Vanda se vrací k pohybu a Saša Rašilov k hudbě. Ale třeba zase jednou…

S manželem hrávali dřív hodně divadlo (na snímku ve hře E. Ionesca Židle, Divadlo v Řeznické 2002). Dnes mají trochu jiné priority - Vanda se vrací k pohybu a Saša Rašilov k hudbě. Ale třeba zase jednou…

FOTO: ČTK

Výhodou je, že si od sebe odpočineme - a pak se zase těšíme. Žena, která chce mít muže každý večer doma, by to asi nezvládla. U nás to nebylo nikdy tak, že by jeden druhého řídil, vše se přizpůsobovalo okolnostem. Jsme naladění v mnoha ohledech na stejnou vlnu - s poznámkou, že já jsem workoholik a Saša se narodil ve znamení Lva, který se rád válí na skále a potřebuje klid. V tom ohledu to občas skřípe.

Ale protiklad je zajímavý. Kdyby si lidi úplně ve všem rozuměli, bude to nuda. Vždycky mi připadaly komické páry, které se stejně oblékaly, chodily ve stejných bundách a teniskách.

Zdá se, že krize středního věku u vás nehrozí…

Na to nemůžu odpovědět. Každý si prochází svými krizemi, a jak je starší, zjišťuje, že stejně je každý sám za sebe. V době dětí se obrazně opíráme o rodinu a používáme stále slovo MY, ale když odrostou, už jsem jenom JÁ.

A najednou musím řešit přicházející situace, což je daleko těžší, protože případný omyl je jen na mně. V rodině jsem se cítila schovaná, bylo to alibi. Teď ale, ač jsem ve vztahu, mám takovou svobodu, že můžu a chci dělat jen svá rozhodnutí.

Má to i Saša, což je fajn, jdeme jakoby vedle sebe, bez upocenosti, v níž se lidi navzájem omezují a štvou, zlobí se za své zlozvyky… Pokud si každý dopřeje své JÁ, lze spolu strávit čas.

Zkouškou bude i prázdné hnízdo…

Hodně se to proměňuje, před patnácti lety bych na tohle téma řekla něco úplně jiného, to jsme trávili s mužem 24 hodin denně. Uvidíme, zda jednou budeme jako stařeček a stařenka z Ionescových Židlí, upoutaní nemocemi, odkázaní jeden na druhého. Třeba to zase bude jinak…

Dnes jsme přesně ve věku, kdy člověk v kariéře i rodičovství dosáhl drobných vrcholů a rozhlíží se, co dál. Myslím si, neskromně, že jsem jako matka nezklamala… a s čistým svědomím vypustím holky do světa. No a teď zase chvilku já - budu se věnovat sobě, něco se učit, číst, cestovat. Přála bych si prožít rok na místě, kde je pořád teplo.

Co je pro vás absolutní štěstí?

Člověk začne postupně slevovat. Před pár dny jsem nemohla došlápnout a skoro jsem plakala bolestí během představení. Dnes je pro mě štěstí, že mě nebolí pata. Štěstí je stav určité momentální harmonie, že můžu říct: je mi dobře. To stačí. Spousta snů se mi splnila: koně, rodina… Ve chvíli trablů je dobré si to připomenout. Emoce jsou jen chemické reakce v těle, někdy stačí vyspat se, zaplavat si, posedět na slunci - a ono se něco stane. Ráno je moudřejší večera. Možná.