Plavovlasá, modrooká Luisa (1791–1847) se svým vystouplým habsburským rtem nebyla žádná krasavice, ale také nebyla šeredná.

Sedmadvacátého března seděla v kočáře do francouzského Compiegne, kde měla přenocovat a setkat se s manželem. Nikdy jej neviděla osobně, měla strach a do Francie se netěšila. Měla k tomu důvod.

Musím se oženit s břichem

Napoleon (1769–1821) ve válkách čtyřikrát zvítězil nad vlastí Marie Luisy, a tím rozhodl o jejím osudu. Byla sice nejmilejší dcerou Františka I., ale to mu nebránilo hodit ji coby nezkušenou rybku do světa politiky. Rakouský kancléř Klemens Metternich hlásal v roce 1809, že je třeba „přiklonit se k triumfujícímu francouzskému systému“.

Napoleon toužil po synovi a podle Metternicha se mu osmnáctiletá Marie Luisa líbit musí už „pro dobrotu, mírnost a prostotu“. „Na pohled je spíš ošklivá než krásná, ale má velmi pěknou postavu, a když ji trochu upravíme a nakadeříme, bude vypadat docela dobře.“ Sám Napoleon po rozvodu prohlásil, že je třeba „oženit se s břichem, které mu přinese děti“.

Marie Luisa si nad ženichem zoufala. Byl pro ni „příšerou, lidožroutem a antikristem“. Přesto se obětovala a se sňatkem souhlasila – věřila, že všechno „spískal“ Metternich a otec je nevinný. Babička Marie Luisy si přesto povzdechla, že nyní bude „babičkou ďábla“. Kníže z Ligny zase poznamenal: „Marie Luisa je krásná jalovička, která má být předhozena Mínótaurovi.“

Francouzská císařovna s malým králem římským.

Francouzská císařovna s malým králem římským

FOTO: archív autorky

Ještě před cestou do Francie psal Napoleon nevěstě milostné dopisy, ona mu poslušně odpovídala. A chystala se na cestu. Na francouzském území se k ní připojila Napoleonova sestra Karolína, královna neapolská.

Šalamoun a královna ze Sáby

I Napoleon se na manželku připravoval. Po svém. Čtyřicetiletý císař se setkání obával také – nebyl už nejmladší ani nejkrásnější. Byl podsaditý, měl velké břicho, krátké nohy a téměř holou hlavu.

Zjevem Marie Luisy si také nebyl jist. Dostal sice její krásnou podobiznu, dobře ale věděl, jak umějí malíři lidský obličej přikrášlit. Nikdo z těch, kteří Rakušanku viděli na vlastní oči, mu nedokázal říci, zda je pohledná.

Napoleon nad svými ženami vládl.

Napoleon nad svými ženami vládl.

FOTO: archív autorky

Napoleon se proto utěšoval: „Jestli je dobrá a hodná a dá mi zdravé chlapce, budu ji milovat, jako kdyby byla tou nejkrásnější.“ Snažil se zhubnout, učil se vídeňský valčík, při němž kroužil místností s židlí pod paží, až z něj lil pot. „Náš Šalamoun očekává svou vévodkyni ze Sáby,“ poznamenala vévodkyně z Abrantes.

Napoleon zjišťoval také u svého osobního lékaře Corvisarta, zda může ve svém věku ještě mít děti. Teorie mu zřejmě nestačila, takže si pro praxi pořídil milenku, dvorní dámu paní Mathis.

„Byla, jak mi bylo řečeno, světlovlasá, malá a kulatá a už trochu odkvetlá. Její milenec za ní leze vikýřem,“ poznamenal k tomu poslanec Cécile de Girardin. Napoleon se také rozhodl, že překročí všechny povinné ceremonie a překvapí svou novou paní už na cestě.

Vrhl se na ni bez váhání

Kolem dvanácté 27. března 1810 vyrazil Napoleon naproti manželce. Vzal si šedivý kabátec a kočár bez císařského erbu. Doprovázel jej král neapolský Joachim Murat, manžel císařovy sestry Karolíny. Lilo, foukal vítr a nedočkavý novomanžel se nechal vysadit u kostela v Courcelles, kde měl kočár Marie Luisy přepřahat. Jakmile se kočár zastavil, Napoleon se k němu rozběhl.

Vtrhl dovnitř, namačkal se vedle císařovny a začal ji bouřlivě tisknout v náručí. Marie Luisa se tak lekla, že se div nesvalila. Očekávala slavnostní ceremonii u Soissons, kde byl postaven zlatý a červený stan, v němž na ni měl čekat císař, a ona před ním měla pokleknout. Hosté pozvaní na ceremonii byli otráveni. Přišli o požitek ze slavnosti.

S Adamem von Neipperg měla Marie Luisa dvě děti.

S Adamem von Neipperg měla Marie Luisa dvě děti.

FOTO: archív autorky

Místo toho jel císař s manželkou rovnou do Compiegne, kde s ní a se sestrou Karolínou povečeřel. Napoleon měl podle protokolu strávit noc sám, ale ani jej to nenapadlo. Kolem jedné se vypravil v oblaku voňavek a v županu do ložnice své ženy. A měl se k dílu. Lord Liverpool, jeden z hostů, o tom prohlásil, že „nikdo se ještě nezmocnil ženy takovým způsobem“.

Všechno proběhlo k oboustranné spokojenosti – komorná informovala o krvi na prostěradle. Marie Luisa napsala otci, že je šťastná. Druhý den nastoupila před oči veřejnosti jako manželka císaře. A to nebylo jednoduché.

Nepřišli na svatbu? Zastřelit!

Prvního dubna 1810 proběhl v zámku Saint-Cloud Napoleonův civilní sňatek s Marií Luisou. Očekával ji ještě jeden sňatek – církevní, a to 2. dubna 1810. A s ním byly problémy, protože pozvání na něj přijala pouze polovina kardinálů, tedy čtrnáct.

Napoleon totiž propagoval caesaropapismus, osoboval si i pravomoci papeže. Pia II. držel v zajetí v Savonně a kardinálové podléhající papežské autoritě nesměli svou přítomností schválit císařův sňatek, protože Pius II. nezrušil svatbu Napoleona s Josefínou. Katolický svazek podle něj nesměl být rozveden.

Už přípravy na církevní sňatek nezačaly dobře. Měl se konat v kostele Salon Carré. Nervózní Marie Luisa padala únavou pod těžkým korunovačním pláštěm a korunou, o níž řekla: „Byla tak strašně těžká, že jsem ji stěží unesla.“

K dovršení všeho Napoleonovy sestry a švagrové odmítly nést nevěstě vlečku: „Jedna se tvářila uraženě, druhá předstírala, že omdlévá, třetí plášť schválně upustila.“ V kapli uviděl císař místo čtrnácti kardinálů jen jedenáct, „jeho oči se začaly zle blýskat a ve tváři se mu objevil divoký a zlostný výraz“.

Pomsta byla velkolepá. Původně chtěl Napoleon ve strašlivé zlosti nepřítomné kardinály zastřelit. Nakonec jim zakázal nosit purpur, museli se vzdát svých statků, byli vypovězeni do provincií a podrobeni policejnímu dozoru. Marie Luisa si hněvu svého manžela kupodivu vůbec nevšimla a jejich svazek byl zpočátku téměř harmonický.

Nepřijímat nikoho v posteli

Podle Napoleona byly ženy majetkem muže a bylo je třeba hlídat. Žárlil na Marii Luisu – každou chvíli vbíhal do jejích pokojů. Dozor byl ještě zpřísněn v Napoleonově nepřítomnosti. Jednou mu manželka bezelstně oznámila, že udělila audienci kancléři Cambacéresovi, když ještě ležela v posteli. Manžel ji pokáral: „Přeji si, abyste za žádných okolností a pod žádnou záminkou nikoho nepřijímala, dokud ležíte v posteli. To je dovoleno až po třicátém roku věku.“

Marie Luisa byla mírná a poddajná a nikdy nemluvila do politických záležitostí. Císařský palác se začal podobat měšťanské domácnosti – císařovna vařila ráno manželovi kávu, zavedla pravidelné podávání jídel, hrála mu na klavír. Okolí začalo panovníka nazývat „hrdinou v pantoflích“.

Tak docela tomu nebylo – v květnu 1810 se manželé vypravili na svatební cestu do Holandska, Napoleon ji ovšem pojímal spíše jako inspekční cestu a novomanželku komandoval jako pěšáka. Povzdechla si: „Kdybych se měla znovu narodit v nějakém jiném světě, určitě bych se už podruhé nevdala.“

Přesto ji Napoleon svým způsobem zbožňoval a podle zahraničních listů „Líbal Luisin pantoflíček“. Zároveň zůstal svůj. Byl náladový, nadával a řádil. Luisa mlčela nebo plakala. Ale byla celkem spokojená – milovala sex a toho se jí dostávalo. A otěhotněla.

Tak ji pohřbíme

Ráno 20. března 1811 po dvanáctihodinových bolestech porodila císařovna syna. Během porodu lékař dr. Dubois císaře upozornil, že matka i dítě jsou ve velkém nebezpečí. Nastávající otec prý odvětil: „Je třeba zachránit matku, budu s ní mít ještě další děti.“

Když se to dozvěděla Marie Luisa, byla dojata. Nevěděla ovšem, že císař poté, co mu přišel lékař oznámit, že má syna, jej oslovil: „No tak co, je mrtvá? Jestli je mrtvá, tak ji pohřbíme.“ Manželský svazek byl ale utužen. Narodil se římský král Napoleon II., zvaný Orlík. Bylo to nejšťastnější údobí života Marie Luisy.

Pak už šlo všechno jen z kopce. A za vše mohlo velikášství jejího muže. Napoleonovo tažení do Ruska skončilo roku 1812 katastrofou. Jeho velká armáda přestala v podstatě existovat. O rok později se pustil Napoleon do války v Německu proti Rusku, Prusku a Rakousku.

Orlíkův život brzy tragicky skončil.

Orlíkův život brzy tragicky skončil.

FOTO: archív autorky

Prohrál v bitvě u Lipska v říjnu 1813. Marie Luisa ve Francii působila jako regentka, ale byla zoufalá. Netěšila ji válka s otcem. V politice se nevyznala.

A tragédie pokračovala. V roce 1814 vtáhli spojenci do Francie, protože Napoleon nehodlal přijmout nabízený mír. Marie Luisa musela uprchnout z Paříže. Napoleon byl sesazen a vykázán v dubnu 1814 na Elbu a Marie Luisa se už v květnu vrátila ke svému otci Františku I. do Vídně.

Svobodný život

Ve Vídni se cítila svobodně – k manželovi už náklonnost ztratila. On ji sice žádal, aby jej na Elbě navštívila, ale nestalo se tak. Situace se nezměnila ani v roce 1815, kdy Napoleon prchl z Elby. Byl definitivně poražen v červnu 1815 u Waterloo a svého syna a manželky se dožadoval marně.

Marie Luisa získala vévodství parmské, kde žila se svým milencem, který na ni měl podle Františka I. dohlížet. Byl to známý generál, jednooký Adam Adalbert Neipperg, oblíbenec žen. V roce 1821 si jej nynější vévodkyně parmská oficiálně vzala. Její syn Orlík ovšem musel zůstat ve Vídni a na vévodství parmské, kde jeho matka působila celých třicet let, neměl nárok.

Napoleon zemřel na Svaté Heleně v květnu 1821. V roce 1859 zesnul i Neipperg. Vdova se vdala potřetí, a to za svého hlavního hofmistra Karla von Bombelesse. A měla také četné milence, při nichž předčasně zestárla. Zemřela v prosinci 1847 ve spánku. Na Napoleona si ani nevzpomněla. Žila s ním pouhé čtyři roky.