„Lidé na mě na ulici nebo v metru vždycky vrhnou takový zvláštní pohled a je vidět, že přemýšlejí, kde mě viděli. Pak se občas někdo odváží a řekne: ,Promiňte, ale musím se zeptat, odkud vás znám.‘ Chvíli dělám, že nevím, a pak řeknu, že nejspíš z televize,“ směje se herec.

Sedmidílný detektivní cyklus Zdeňka Zelenky Ach, ty vraždy! měl nadprůměrnou sledovanost. „Zájem lidí mě těší. Jako malý jsem to měl podobné, když jsem na ulici viděl někoho, koho jsem znal jen z televize nebo z filmu. Najednou jsem měl pocit, že se ten člověk přede mnou zhmotnil, a byl jsem u vytržení z toho, že existuje reálně. Přemýšlel jsem, jestli se mi to nezdá.

Jako když jsem vedl první dialog s Jiřinou Bohdalovou. Když totiž zavřu oči, hned mi naskočí Rákosníček, a tak jsem si říkal, jestli nejsem v nějakém zvláštním 3D kině. Postupně se to poddalo, ale při prvním setkání s Jiřinkou mi opravdu bušilo srdce, vždyť její pohádky a filmy miluju od dětství.“

Rady Jiřiny Bohdalové

Úzce to souvisí i s rolí naivního policisty Kamila Kalendy. „Protože jsem do té doby zkušenost s projektem tohoto typu a s takovými hereckými osobnostmi neměl, naivita ze mě vzešla přirozeně. Než jsem se rozkoukal, chvilku to trvalo. Je to asi takový rozdíl, jako když hrajete fotbal za dorost v nějaké nižší soutěži a večer se najednou objevíte v Lize mistrů s FC Barcelona!“

K Jiřině Bohdalové, jejíhož vnuka, kriminalistu Kamila, si zahrál v televizním cyklu Ach, ty vraždy, cítí mladý herec velkou úctu.

K Jiřině Bohdalové, jejíhož vnuka, kriminalistu Kamila, si zahrál v televizním cyklu Ach, ty vraždy, cítí mladý herec velkou úctu.

FOTO: archív ČT

Václav Jílek se musel rychle učit. Při natáčení mu Jiřina Bohdalová udílela cenné rady. „Pořád hlídala, aby naše hraní bylo důvěryhodné, jinak natočený materiál nepustila dál. Záleželo jí na tom, aby se texty jen neodříkávaly. Také pro mě bylo třeba zajímavé, jak komunikuje s režisérem. To všechno je pro mladého herce zkušenost k nezaplacení. Samozřejmě že stejně cenné pro mě bylo i setkání s dalšími herci – Františkem Němcem, Jiřím Štěpničkou, Viktorem Preissem. A hlavně jsem se snažil to nikomu nekazit.“

Herec také obdivoval výdrž a vitalitu Jiřiny Bohdalové. „Měli jsme spolu třeba sedm natáčecích dnů v ateliéru České televize. Začínali jsme ráno v šest, končili jsme v podvečer a paní Bohdalová pak šla ještě večer hrát do divadla.“

Vlastní babička jako vzor

Velkou výhodu měl mladý herec v tom, že mu jako předobraz pro komunikaci se svou televizní babičkou pomáhala ta vlastní. Je jen o rok mladší než Jiřina Bohdalová. „Moje babička je také tak čiperná, takže mi to naštěstí šlo celkem dobře, pomůcka se osvědčila.“

Babička Václava je však výjimečná ještě něčím jiným – pracuje totiž s energií. Zabývá se horoskopy, vykládá karty, pracuje s kameny a také má doma malou zavěšenou pyramidu, s jejíž pomocí si dobíjí energii.

„Je opravdu hodně citlivá a dává mi různé osobní rady. Občas od ní také dostanu třeba energetický náramek nebo kamínek,“ vypráví herec a z levé kapsy kalhot vyloví malý valounek ametystu a položí ho na stůl. „Žmoulám ho pro štěstí,“ culí se.

V detektivním snímku Ach, ty vraždy!

V detektivním cyklu Ach, ty vraždy!

FOTO: archív ČT

„Na energii a její přenos věřím a funguje to i mezi partnery na jevišti. Když jsem u babičky na návštěvě, sedám si pod její pyramidu taky, ale za deset minut mě zpravidla začne bolet hlava. V té chvíli babička prohlásí, že už mám energie dost.“

Herec také rád čte knihy o zatím nevysvětlených záhadách a pozoruhodnostech. V poslední době ho zaujala například kniha s názvem Jasnovidec.

„Nevím, jestli to byla skutečná postava, ale líbilo se mi to. Můj zájem o tajemno určitě souvisí nejen s vlivem babičky, ale i s mojí profesí. Každý z herců totiž pracuje se svou duší, a tak se o ni v určitém okamžiku začne zajímat. Herectví neznamená jen odříkat text, role člověka formují a přitom se o sobě hodně dozví. A protože duše souvisí s tělem, odvíjí se od toho i pocit, jak se člověk cítí po fyzické stránce.“

Splněný dětský sen

Pro herectví se rozhodl už v dětství. Jeho táta pracoval jako řidič Filmového studia Barrandov a Vaška s sebou občas bral na natáčení. „Moc se mi to líbilo, tu atmosféru jsem si zamiloval. Od té doby jsem věděl, že herectví je moje srdeční záležitost a nic jiného dělat nechci. Už tehdy jsem tátovi řekl, že budu herec.“

Tenkrát se také poprvé dostal před kameru. „Jednou mě táta vzal na natáčení seriálu Rodáci a režisér Jiří Adamec zrovna potřeboval dítě k Oldřichu Vlachovi a Janě Švandové. A tak jsem vlastně poprvé hrál už jako šestiletý v roce 1987. Bylo to v jedenáctém díle. Nedávno jsem si ty scény stáhl z internetu, a když jsem viděl, jak tam běhá malý bezzubý kluk, docela mě to pobavilo.“

Roli dostal i ve francouzském filmu La dame d´Izieu. Na snímku s herečkou Veronique Genest.

Roli dostal i ve francouzském filmu La dame d´Izieu. Na snímku s herečkou Veronique Genest.

FOTO: soukromý archív Václava Jílka

Po základní škole se přesto přihlásil na gymnázium, ale zároveň docházel do Dismanova rozhlasového dětského souboru. „Když jsem se po maturitě rozhodl pro DAMU, poprosil jsem vedoucí souboru Zdenu Fléglovou, jestli by mě mohla připravit na přijímací zkoušky. Vybrali jsme tři básně, tři písně a tři monology a naštěstí to vyšlo.“ Slůvko naštěstí je důležité, protože herec dnes tvrdí, že podruhé by odvahu k přijímacím zkouškám už asi nenašel.

„Opravdu nevím, co bych dělal, kdyby mě tenkrát na DAMU nepřijali. Když vás nevezmou, není to známka ničeho a můžete být úspěšným hercem i tak, ale přijímačky jsou opravdu psychicky náročné. Ve třetím kole jsem si říkal:,Teď anebo nikdy!‘ Pak deset z nás vybrali do ročníku a na chvíli se objevila euforie. Ta ale vyprchala velmi brzy, když jsme zjistili, jak na tom opravdu jsme.“

Čtyři roky v Liberci

V absolventském představení hrál roli Jakuba ve známém Kunderově díle Jakub a jeho pán a za tvůrčí úspěchy dosahované během studia získal Cenu Jiřího Adamíry. Po škole se jako takzvaný kandrdas dostal do Divadla F. X. Šaldy v Liberci.

„Na podzim 2005 mi zavolal Štěpán Chaloupka z Liberce, že akutně potřebuje někoho, kdo přebere několik rolí. Tak jsem skočil do plného provozu – šest záskoků bylo za kolegu, který odcházel, a dva za jiného herce, který se zranil, takže mi v divadle začali říkat Vašek-záskok. Moc mě to ale bavilo.“

Celkem v Liberci strávil čtyři roky. Dokonce se tam seznámil i se svou přítelkyní, studentkou liberecké technické univerzity, která do divadla chodila za svojí tetou garderobiérkou. Do Liberce proto jezdí pořád za ní, ale i za přáteli z divadla, které opustil kvůli natáčení cyklu „Ach, ty vraždy! Filmování s hraním v divadle nedokázal skloubit, a tak v červnu 2009 odešel na volnou nohu.

V absolventském představení na DAMU Jakub a jeho pán.

V absolventském představení na DAMU Jakub a jeho pán.

FOTO: soukromý archív Václava Jílka

Při natáčení prvního dílu se seznámil s Janem Hrušínským, principálem pražského Divadla na Jezerce, který ho obsadil do hry Večer tříkrálový. Dnes u něj hraje ještě v představeních Charleyova teta a Jeppe z vršku. Kromě toho ho můžeme vidět ve Studiu Dva v inscenaci Kutloch aneb I muži mají své dny. S radostí se také věnuje pohybovému divadlu Veselé skoky.

„U pohybového divadla není jazyková bariéra, a tak jezdíme hodně po Evropě. V únoru jsme uvedli nové představení Chabrus line. Je tam skvělá parta lidí, všichni si rozumíme. Tenhle typ divadla je náročný zase jinak, a tak se mi hodí, že jsem jako malý dělal gymnastiku. V souboru Veselé skoky jsem se naučil i tančit a stepovat.“

V péči krásných žen

Zanedlouho ho uvidíme v novém filmu Jiřího Menzela Donšajni. „Hraju tam mladého Martina Hubu a byly to pro mě krásné tři natáčecí dny. Pracovat s panem Menzelem byl také zajímavý zážitek. Na place sedí jako buddha, který je opečováván krásnými ženami, a ačkoliv vůbec nekřičí, má absolutní pozornost celého štábu. Vše běží jako švýcarské hodinky.

Tolik půvabných žen – od zvukařky až po skriptku – jsem ve štábu ještě neviděl. Je zřejmé, že režisérovi záleží na pěkném prostředí.“

Václava jsme už mohli zaregistrovat například v pohádce Víta Olmera Trampoty vodníka Jakuba a v seriálech Kriminálka Anděl a První krok. Ve snímku Muži v naději si zahrál mladého Bolka Polívku a s Eliškou Balzerovou se vloni objevil ve filmu Láska je láska.

Václav Jílek

Václav Jílek

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Zajímavý je i jeho vlastní filmový vkus. „Když jsem byl malý, rád jsem se díval hlavně na filmy s Louisem de Funesem a také jsem měl rád komedie s Budem Spencerem. Asi nejvíc mě ale uhranul film Vůně cibule, kde hlavní hrdina jedl ke všemu cibuli, a tak jsem to od té doby dělal také tak. A zvykl jsem si natolik, že v tom pokračuji dodnes. Naštěstí je zdraví prospěšná. Také mám rád třeba inspektora Clouseaua, ale to už se zase vracíme k detektivnímu žánru.

Růžový panter v mladém herci zanechal hluboké stopy, neboť mi vzápětí předvedl jednu nezapomenutelnou a vtipnou scénku s přesným napodobením českého dabingu.

„A z modernějších detektivek mám rád Mentalistu. Detektivní příběhy jsou zajímavé, a když o tom tak přemýšlím, úspěch televizního cyklu Ach, ty vraždy! s paní Bohdalovou se dostavil možná i proto, že zde v roli vyšetřovatelů byla zatím neobvyklá dvojice – babička a vnuk. Byly tu už dvojice Dempsey a Makepeaceová nebo dva dálniční policisté v Kobře 11, ale babička s vnukem je rozhodně neotřelé spojení.“

Neotřepaná byla také myšlenka, že mladý a naivní kriminalista je i trochu smolař. „Hrát do konce života křehkého troubu a smolaře bych ale rozhodně nechtěl a doufám, že tak zaškatulkovaný nebudu. Spíš se těším na role, v nichž ukážu i svou sílu. Jako Beran ji v sobě určitě mám. Na první pohled možná působím neprůbojně, ale nenechte se zmást!“