Co vám jde hlavou, když si ten kalendář prohlížíte?

Díky fotografovi Honzovi Tůmovi vznikly zajímavé a nadčasové snímky srovnatelné s uměleckým dílem. Chtěli jsme ukázat krásu ženského těla tak, aby nahota zůstala pouze v náznacích, hlavně jsme chtěli vyvolat pocit radosti z doteku vodních kapek na kůži. A to se, myslím, dokonale povedlo, s výsledkem jsem velmi spokojená. Jde zatím o jedny z mých nejodvážnějších snímků, byla to nová zkušenost a opravdu těžká zkouška.

Je to dílko krásné a „nahaté“.

Fotilo se sice v rouše Evině, ale výsledné snímky jsou velice decentní a estetické. Věřím, že nikoho neurazí a maximálně inspirují. (směje se)

Andrea Verešová

FOTO: Jan Tůma

Jak dlouho se takový kalendář fotí? Můžete do toho mluvit, nebo prostě poslechnete?

Focení probíhalo v přísném utajení. Během týdne specialisté z ProCeramu a Hüppe dokázali postavit exkluzivní koupelnové prostory, kde se celá akce uskutečnila. Do koncepce se moc zasahovat nedalo. Nikdo se však nebránil novým nápadům nebo připomínkám. U takového focení je nutné respektovat názor modelky i její požadavky. Kdybych se necítila pohodlně a komfortně, bylo by to na fotkách okamžitě znát.

Dodržujete před focením nějaký zvláštní režim?

Záleží na tom, o jaký druh focení se jedná. Pokud jde o důležitou akci nebo přehlídku v plavkách, přizpůsobuji svůj jídelníček a jdu si párkrát zacvičit. Objevila jsem skvělý stroj - Power Plate, na kterém stačí cvičit 30 minut 3x týdně. Protáhnou se a zpevní i ty svaly, o kterých člověk kolikrát neví, že vůbec existují. Běžně chodím na jógu a pilates, ale před akcí cvičení ještě zintenzívním. Nejradši ale lyžuji a plavu.

Kolikátý je to váš kalendář?

Už to ani nepočítám. Každý rok fotím minimálně jeden. Na rok 2013 jsem nafotila čtyři.

Pořád vás to baví?

Je to součást mojí profese, a navíc velice prestižní a drahá záležitost. Platí se nejen fotograf, ale i lokace a produkce včetně vizážistů, kadeřníků, stylistů, kameramana atd. Většina kalendářů se fotí pro charitativní účely, což mě vždy těší a hřeje na srdíčku. Upřednostňuji, když můžu něco udělat pro dobrou věc.

Andrea Verešová

FOTO: Michaela Feuereislová

Než nějakou „nahatou“ nabídku přijmete, konzultujete ji s manželem?

Důležitější věci spolu samozřejmě konzultujeme, přece jen je to můj manžel!

Umíte si představit, kdyby váš muž také nafotil něco podobného? Vadilo by vám to?

Pokud by byl model, tak by mi to samozřejmě nevadilo. Já jsem si však našla právníka a focení není součást jeho profese. Navíc si myslím, že by ho to ani nebavilo. Naštěstí.

A teď už vážně: Jak se vám žije v Přešticích?

Skvěle. Máme vše, co pro klidný a spokojený rodinný život potřebujeme. Děti mají úžasné zázemí, vše je blízko - školka, sokolovna, jazyková škola, dům umění a tance, fotbalový stadión, hřiště a samozřejmě radnice. Lidé a sousedé jsou moc milí a příjemní. Na druhou stranu nebydlíme na konci světa, a pokud potřebuji, v Praze jsem do hodiny.

Nabídek i práce mám hodně, i když je konkurence veliká, říká.

Nabídek i práce mám hodně, i když je konkurence veliká, říká.

FOTO: soukromý archív

Žila jste rok v Paříži, šest let v USA, když jste doprovázela Jaromíra Jágra, studovala jste v Praze a teď jste se usadila v malém městečku u Plzně. Nepřipadáte si tam zastrčená?

Žila jsem taky dva roky v Miláně a rok v Mnichově. Ano, procestovala jsem a poznala toho hodně. Alespoň si můžu říct, jak jsem bohatá na zkušenosti, a nemusím litovat, že mi něco uteklo nebo jsem o něco přišla. Možná že i díky tomu si vážím toho, co mám teď, a vím, že není všechno zlato, co se blyští. Štěstí a spokojenost nezáleží na okolním světě ani bohatství, ale jenom na nás a našem vnitřním rozpoložení. Jak říká můj oblíbený australský spisovatel Andrew Matthews: Každý je tak šťastný, jak se sám rozhodne nebo Každý si zaslouží radost a lásku, jen o to musí stát. No, není to krásné?

Jak často se vídáte s rodiči?

Tak často, jak to jen jde. Rodiče bydlí pořád na Slovensku a stále pracují. Tatínek je profesorem na univerzitě v Žilině a maminka je právnička. Kdykoli mají volno, snaží se za námi přijet, maminka je u nás docela často. S tatínkem se vídám především v období prázdnin a studijního volna. Když mi to čas dovolí, jezdím za nimi a občas spojím pracovní povinnosti s návštěvou dalších příbuzných a známých.

Andrea Verešová s maminkou Ester

S maminkou Ester

FOTO: soukromý archív

Co říkají vaší práci fotomodelky a modelky?

Zvykli si a moc mi fandí. Už po prvním vítězství v modelingové soutěži v mých šestnácti letech museli přijmout, že budu cestovat. Po výhře v soutěži Miss SR 1999 poznali i stinné stránky slávy, šoubyznysu a bulváru. Ale naučili se s tím žít, stejně jako já.

Vystudovala jste práva jako vaše maminka, chcete se oboru někdy věnovat?

Ano. Modeling mě zatím sice baví a nabídek i práce mám hodně, příležitostně i moderuji, ale uvědomuji si, že konkurence je veliká. Mladá generace dorůstá. Tahle práce se nedá dělat věčně.

Neztratila jste již kontakt?

Chodím dvakrát týdně do kanceláře a dělám všechno co běžný advokátní koncipient. V budoucnu bych se chtěla specializovat na mediální a autorské právo, případně na ochranu osobnosti. Ráda bych jednou více využila i svoji znalost čtyř jazyků a už teď dělám dvojjazyčné smlouvy. Navštěvuji i speciální lekce právní angličtiny a francouzštiny.

Po dvou dětech je návrat samozřejmě těžší, hodně zákonů se změnilo a novelizovalo, soudci pokročili ve svých rozhodnutích a to vše je nutné neustále sledovat a studovat. Ale nevzdávám to. Nejsem první ani poslední, kdo tím prošel. Alespoň mám důvod na sobě pracovat a vzdělávat se. Naštěstí není kam pospíchat. Nejvíc se člověk stejně učí v praxi, ta je nejdůležitější.

Už jako malou ji otec Ondrej (nahoře uprostřed) v Žilině vodil na fotbal. Dole je s maminkou Ester.

Už jako malou ji otec Ondrej (nahoře uprostřed) v Žilině vodil na fotbal.

FOTO: soukromý archív

Využila jste někdy své vzdělání při své profesi? Třeba při uzavírání smluv.

Právo je zajímavý obor, který se dá využít v mnoha oblastech života. Nejenže člověk získává právní povědomí, ale i všeobecný přehled, historické znalosti a cenné zkušenosti z praxe. Své znalosti jsem využila mnohokrát a všechny smlouvy si píšu sama.

Napsala jste diplomku na téma Ochrana osobnosti v médiích a v reklamě. Umíte se bránit?

Snažím se, i když to není vždy lehké. Občas mám pocit, že druhému se radí lépe a s větším nadhledem. Rčení o tom, že „kovářova kobyla chodí bosa“, má asi svoje opodstatnění.

Vaše sestra Alexandra je také právnička?

Moje sestra vystudovala VŠ dopravy a spojů, je inženýrka a žije v Praze. Má dvě krásné děti a vídáme se poměrně často. S Vanesskou a Daníkem se doslova zbožňují. Milujeme společné výlety.

Nestýská se vám po Vrátné dolině, kde jste vyrůstala?

Občas se mi po rodném kraji stýská, ale v Česku jsem si již zvykla. Naštěstí Slovensko není daleko.

Nedaleko leží Terchová, rodiště Juraje Jánošíka. Jak jste vnímala tu zbojnickou pověst?

Mnoho legend a pohádek je s kultem Jánošíka spojeno, zbojník se stal symbolem našeho kraje. Také v mém srdci je silně zakořeněný. Každý národ má svého hrdinu. Jestli jde o Robina Hooda, Viléma Tella nebo Juraje Jánošíka, je ale vlastně jedno. Důležité je, že díky svým hrdinům mohli poddaní snít a rostla v nich odvaha, větší sebevědomí a vzájemná solidarita.

Andrea Verešová

FOTO: Jan Tůma

Co byste si z domova vzala, kdyby to šlo?

Nádherné lesy, pastviny a louky. Náš kraj je hodně zelený, obklopený horami a krásnou přírodou. Miluji drsnou vůni sena, chuť čerstvě natrhaného ovoce, něžný dotyk vánku na tváři a ranní rosu na chodidlech. Obdivuji pohostinnost, spontánnost, srdečnost a temperament lidí. To mi v Česku občas chybí.

Jaká jste byla jako malá holka?

Hloubavá. Snila jsem o tom, že se stanu doktorkou. Už v deseti jsem přečetla celou zdravovědu a hodně knih z lékařského prostředí. Doufala jsem, že jednou budu umět všechny vyléčit. Měla jsem taky vrozený komediální talent a často mi říkali, že jsem druhá Bohdalka. Několik let jsem chodila do dramatického kroužku. Tancovala jsem v lidovém souboru Lieska, ráda jsem malovala a háčkovala. Dodnes má moje maminka ode mne spoustu náramků a výtvorů.

S čím nebo na co jste si hrála?

S míčem, to mne učil táta, stejně jako jezdit na kole nebo plavat. Všechny sporty jsem zbožňovala. Měla jsem i oblíbenou panenku, byl to kluk Martínek a nosila jsem ho všude s sebou. Nejraději jsme se sestrou trávily prázdniny u prarodičů v horách na východě, kde se narodil můj otec. Měly jsme tam hodně kamarádů a zažily jsme krásné dětství.

Kdy jste si poprvé uvědomila, že jste hezká?

Těžko říct. Asi jako každé dítě i já jsem o tom občas pochybovala. Díky vítězstvím v několika soutěžích krásy jsem získala větší sebevědomí, ale taky jsem se přesvědčila, že skutečná krása vychází zevnitř.

Jste víc po otci, nebo po mamince?

Tak půl na půl. Odmalička všichni tvrdili, že jsem celý táta, ale myslím si, že z mámy toho mám taky hodně.

Šestiletá Vanessa a čtyřletý Daniel možná budou mít ještě dalšího sourozence.

Šestiletá Vanessa a čtyřletý Daniel možná budou mít ještě dalšího sourozence.

FOTO: Michaela Feuereislová

Jako správná horalka lyžujete. Učíte to i své děti?

Děti jsou odchované na lyžích. Hory a sníh zbožňujeme. Jinak Vanesska chodí na gymnastiku a Danko na fotbal. Vozím je i na plavání.

Váš muž je Plzeňák a zřejmě jako kluk jezdíval na Šumavu. Vy teď trávíte hodně času hlavně ve Špindlerově Mlýně. Proč tak daleko?

Je to nádherné středisko, máme ho rádi. Manžela i mě vážou ke Špindlu mnohaleté pracovní závazky a máme tady mnoho známých a přátel.

Sledujete ještě osud Jaromíra Jágra?

Ne, naše životy se po rozchodu vydaly jinou cestou.

Po čtyřech letech se nedávno rozešel s Innou Puhajkovou. Nepřipomíná vám to něco?

Že by?

Co byste jí teď poradila?

Život jde dál. Všude, kde něco končí, zase něco nového začíná.

Myslíte, že Jaromír vůbec někoho chce?

Tak to netuším.

Jak jste se seznámila se svým mužem?

Kdysi dávno mi při náhodném setkání nabídl právní služby. Občas jsme se vídali pracovně. Pak jsme se náhodou potkali na lyžích. Dan se mi dvořil a mně to přišlo komické. Nakonec se stal mým instruktorem lyžovaní, prý jsem měla špatnou techniku. No a já se do něj jednoduše zamilovala.

Čím vás zaujal, kromě toho, že měl lepší lyžařskou techniku?

Když pominu, že je chytrý a vzdělaný, tak byl především neskutečně zajímavý, tajemný a charismatický. Jako sportovec měl krásnou postavu.

Chodíte s ním na fotbal, když je jedním z majitelů Viktorie Plzeň?

Když je čas, na fotbal zajdeme. Viktorce moc fandíme.

S manželem Danielem Volopichem, který je právníkem a spolumajitelem fotbalového klubu Viktoria Plzeň.

S manželem Danielem Volopichem, který je právníkem a spolumajitelem fotbalového klubu Viktoria Plzeň.

FOTO: Michaela Feuereislová

Jste už šest let vdaná, zatím žádná krize?

Díky bohu ne!

K čemu vedete Vanessu a Daniela? Jací jsou?

Jsou největším štěstím a darem mého života. Vedu je ke slušnosti, základním morálním zásadám a k pokoře, k Bohu i jiným hodnotám. Chci, aby moje děti všechno nebraly jako samozřejmost a uměly si života a věcí vážit. Přeji si, aby oba byli zdraví, moudří, šťastní a sebevědomí lidé s láskou v duši.

Opravdu uvažujete ještě o třetím dítěti?

Docela si to umím představit. Až děti trochu povyrostou, užila bych si ještě jedno děťátko. Ale to je hudba budoucnosti.

Umíte si sama sebe představit v šedesáti letech? Kde budete žít?

Věřím, že každé období života má své kouzlo. Věkem člověk zraje, stává se moudřejším, vyrovnanějším. Netuším, kde budu a jestli ještě budu. Můžu jenom doufat, že mě čekají krásné chvíle s rodinou a vnoučaty a že prožiju klidný a pohodový podzim svého života.

Máte nějaké přání, nejlépe nesplněné z dětství?

Aby už lidé přestali krást a lhát. Aby začali být na sebe hodní a konečně si přestali závidět. Zní to jako utopie, že?