V Armádě spásy působíte více než deset let, jak jste se k ní dostala? Čím vás sociální oblast zaujala?

Do Armády spásy jsem přišla poprvé v červnu 1992. Bylo to v Ostravě a tenkrát jako šestnáctiletá jsem se šla podívat, do jakého zařízení nastoupila moje maminka do práce. Byl to azylový dům pro muže. Přišla jsem jednou, dvakrát a více méně už neodešla. Asi největší „atrakcí“, pro mě v té době, bylo vedení z Holandska a možnost si procvičovat základy angličtiny s někým, kdo nebyl o pár lekcí přede mnou.

Postupně jsem poznávala i práci samotnou, pomáhala o prázdninách a začala se zapojovat do všech aktivit. Během dvaceti let jsem pracovala jako brigádnice, překladatelka, asistentka ředitele azylového domu, posléze ředitelka nově otevřeného azylového domu pro ženy a maminky s dětmi v Ostravě a nakonec v roce 2004 jsem na pražském ústředí získala současnou pozici.

Vidíte v ČR v posledních letech posun k lepšímu v péči o osoby bez domova? Máte například srovnání se zahraničím?

Jsem přesvědčena o tom, že služby pro lidi bez domova jsou u nás na slušné úrovni a v momentě, kdy se člověk bez domova rozhodne danou službu využít, tak má reálnou šanci svůj život posunout kupředu. Samozřejmě se mění struktura lidí bez domova.

Na počátku devadesátých let málokdo věděl, co jsou to dluhy. Dneska má většina klientů, kteří k nám přichází, vážné finanční problémy a samozřejmě řešení celé situace je o to obtížnější. Samotná péče je lepší, ale s postupem času chybí specializovaná zařízení pro lidi bez domova – lidé mají zdravotní problémy, často psychické poruchy, a pro tyto lidi azylové domy nejsou vhodné.

My jsme například v minulém měsíci otevřeli v Ostravě Přístav II, což je projekt zaměřený přímo na lidi bez domova, kteří mají další problémy. Mnozí lidé jsou zde po amputaci končetin, mají vážné zdravotní problémy apod.

Ve srovnání se zahraničím nám chybí právě tyto specializované domovy a dále dostatek finančně dostupného bydlení. Domnívám se, že celá služba o lidi bez domova by mohla být finančně efektivnější, kdyby byla účinná prevence a nastavený systém tak, aby spíše než do azylového domu mohl takový člověk, ale i rodina, jít do bytu, kde by byla zajištěná podpora ze strany sociálních pracovníků

Pavla Vopeláková

Pavla Vopeláková

FOTO: archiv Armády spásy

Kterým cílovým skupinám Armáda spásy své služby poskytuje? Je o ně zájem?

Kdybych trochu přeháněla, tak řeknu, že cílovou skupinou jsou lidé všech věkových skupin – od kolébky po hrob. Máme programy pro maminky s batolaty, pro maminky s dětmi, pro školáky, náctileté i starší mládež, samozřejmě pro dospělé a seniory. Hodně aktivit pro maminky s dětmi je v komunitních centrech a jedná se spíše o volnočasové aktivity, kdy mají především maminky možnost se setkat, sdílet se a dozvědět nové věci.

Pracujeme rovněž s rodinami, kde jsou nějaké problémy a sociální práce může například zabránit rozpadu rodiny. Ve vyloučených lokalitách máme například kluby, kde se děti mohou v klidu připravit do školy. U mládeže jsou to zase různé kluby, kde mohou trávit bezpečný volný čas.

Samozřejmě, že nejvíce aktivit se odehrává v azylových domech, ve kterých poskytujeme více než 1 100 lůžek každý den. Senioři mohou využít jak pobytových zařízení, tak nabídku služeb v komunitních centrech. Mnoho seniorů, trpí izolací, a proto jsou tyto programy hojně využívané.

Z tradiční akce Rozsvícení Vánočního stromu 2013 za účasti herců ze seriálu Cesty domů

Z tradiční akce Rozsvícení Vánočního stromu 2012 za účasti herců ze seriálu Cesty domů

FOTO: archív Pavly Vopelákové

Aby žena mohla pracovat pro neziskovou organizaci, měla by mít pochopení a podporu od svého nejbližšího okolí. Jak na vaši profesi reagují děti, manžel?

Manžel dlouhé roky působil jako kazatel a vězeňský kaplan a nyní již třetím rokem pracuje také v Armádě spásy. Takže pochopení a podpora musí fungovat vzájemně. Spíše je to někdy trochu náročné v tom, že máme pocit, že oba musíme zrovna pracovat, ale samozřejmě jsou tu ještě naše čtyři děti. Starší z nich už to nějak neřeší (17 a 15 let), mladší to berou jako samozřejmost (5 let a 1,5). Je to taková pro ně větší rodina. Pro nás oba je asi také důležité pochopení a podpora šéfa, protože skloubit rodinu a všechny pracovní povinnosti není vždy snadné, ale s trochou dobré vůle to prozatím funguje poměrně slušně.

Máte pocit, že je Armáda spásy v něčem výjimečná?

Samozřejmě, že je výjimečná. Je to mezinárodní organizace, která zahájila svou činnost již v roce 1865 a která působí ve 126 zemích světa. Máme uniformy a říkáme si „armáda“, ale jsme jediná armáda beze zbraní. Hlavním světovým vůdcem je nyní žena, generálka Linda Bond. Mnozí neví, že celosvětově je Armáda spásy církví, zde v České republice jsme prozatím občanským sdružením, ale již nyní je registrace církve v procesu.

Pro mě je Armáda spásy srdcová záležitost a musím říct, že jsem rovněž hrdá na to, že jsem součástí takového úžasného mezinárodního hnutí, které poskytuje služby všude tam, kde je potřeba.

Pavla Vopeláková s rodinou

Pavla Vopeláková s rodinou.

FOTO: archiv Pavly Vopelákové

Měla jste někdy chuť s touto prací takříkajíc seknout?

Ano, někdy přijdou okamžiky, kdy mě vše drtí, kdy každoročně musíme bojovat o finance na zabezpečení služeb, kdy bojujeme s neskutečnou byrokracií a mám toho tzv. plné kecky a kdy si říkám, že lepší je být doma a věnovat se dětem.

Naštěstí tato fáze trvá většinou jen okamžiky. V takových chvílích si ráda plánuji nějakou služební cestu do některého z našich zařízení a najednou vidím, že ta práce má smysl, že pomáhá jednotlivcům a že lidé mají šanci na nový start a to mě neskutečně dobíjí.