Článek
Šestapadesátiletá majitelka má ojedinělé povolání. S pečlivostí a pochopením dětské lékařky spravuje svým němým pacientům zlomené nohy a citlivě jim doplňuje chybějící oči.
„To, co dělám, nemá nikde na světě obdoby,“ říká s patřičnou pýchou v hlase Schlüterová. Hračky, které vyžadují její péči, přežily jednu nebo dvě světové války a těžké hospodářské krize. Panenkám a medvídkům proto připomíná, jak je skvělé, že tu jsou. A skutečně – každý z jejích pacientů se může pochlubit vlastním příběhem.
Zákazníci přijeli až z Kalifornie
Před několika lety zavítala do studia žena, která s sebou přinesla pilinami vycpaného medvídka jejího nedávno zesnulého syna. Hračka měla úplně sedřený povrch, ručičky a nožičky volaly po naléhavé opravě a očička byla jen stěží rozpoznatelná. Neznámá neměla žádné peníze. Monika Schlüterová medvídka opravila zadarmo. Teprve pak se dozvěděla, že jde o poslední hmatatelnou vzpomínku, která ženě na syna zbyla. „Ta zkušenost na mne nesmírně zapůsobila,“ říká. Je přesvědčena, že kdyby hračky mohly mluvit, zaplnily by obrazovky hodinami a hodinami cituplných příběhů.
Aby se mohla pustit do opravy panenek, musí být jejich lékařka úplným všeumělem. Jedné z nich právě mění vlasy, pečlivě je češe a obléká ji do nového nočního úboru, který předtím ušila a olemovala ozdobným stehem. Pak panence ozdobí vlasy módní stuhou a oživí povadlou barvu v jejích tvářích, takže znovu vypadá k světu.
Aby se mohla pustit do opravy hraček, musí být paní Schluterová úplným všeumělem.
Když před čtvrtstoletím otvírala obchod, přimělo ji k tomu hlavně nadšení, které je pro obdobnou práci nezbytné. Od té doby opravila nebo alespoň oživila více než deset tisíc panenek. Potřebné věci získává návštěvou starožitností a aukčních síní. Někteří její zákazníci do Soestu míří z Paříže nebo až z hodně vzdálené Kalifornie.
Prvních sedm let práce popisuje jako období samostudia, kdy sama byla jak žačkou, tak učitelem. „Pokud do práce nedáte srdce, nebude to klapat,“ připomíná Schlüterová svou dlouholetou zkušenost.
„Jenom léčím, kouzlit neumím“
Majitelka nemocnice pro hračky si musela mnoho věcí vytvořit sama. Aby věrně zachytila původní zbarvení tváře panenky, míchá si pro každou opravu barvy. „Ze starého jednoduše nikdy nové neuděláte. Já jenom léčím, nové hračky nevykouzlím,“ zdůrazňuje.
Její pacienti se liší stejně hodně jako její zákazníci, ale nostalgickou touhu mít hračky zase v takovém stavu, v jakém je dostali, nezapře snad nikdo z těch, kdo vyhledal její služby. „Jednou jsem tu měla zákaznici, která s sebou přinesla svého nejoblíbenějšího medvídka, hotový pan Bean v sukních. Žena jej celou cestu nesla opatrně v tašce s průhledným výřezem, aby se medvídek mohl dívat ven,“ směje se.
Někdy její neživí pacienti připomínají spíše než roztomilou hračičku hromádku určenou do sběrných surovin. „Vůbec nevadí, když je panenka opotřebovaná. To není vůbec špatné – je tady přece od toho, aby si s ní někdo hrál,“ uzavírá Monika Schlüterová.