V hospodě U Járy kousek od divadla na mě trochu dýchnou časy, kdy parta nadšených mladíků recesistů stvořila svého fiktivního génia, který by dnes podle většiny národa vyhrál soutěž Největší Čech. Kdo ví, možná by si s námi dal malé pivo a přidal se k vyprávění…

„S psaním jsem si v poslední době ani nevrz, kolem těch narozenin bylo docela tóčo,“ uvádí mě do děje Zdeněk Svěrák. Oslava proběhla opravdu velkolepě - v 70 kinech a na internetu se v přímém přenosu promítalo představení hry České nebe, které sledovalo přes 75 tisíc diváků. „Láďa Smoljak měl tam nahoře určitě radost."

Definitivně poslední, patnáctou hrou dvojice Svěrák - Smoljak je České nebe. Zleva Petr Brukner jako svatý Václav, Miloň Čepelka coby Babička a Zdeněk Svěrák v roli J. A. Komenského.

Definitivně poslední, patnáctou hrou dvojice Svěrák - Smoljak je České nebe. Zleva Petr Brukner jako svatý Václav, Miloň Čepelka coby Babička a Zdeněk Svěrák v roli J. A. Komenského.

FOTO: archív Divadla Járy Cimrmana

"V Brně taky skončila asi největší cimrmanovská výstava a dost exponátů je roztroušeno v Malostranské besedě v Praze, což je dům, kde jsme začínali. V každé místnosti najdete nějaké stopy našeho génia. Ale většinu převezeme do místa Cimrmanova stáří, do Příchovic v Jizerských horách, kde se buduje maják Járy Cimrmana - rozhledna, jejíž betonová základna bude skrývat muzeum. Otevře se na jaře a zůstane už napořád,“ líčí s potutelným úsměvem.

Není to tak dlouho, co muselo muzeum Járy Cimrmana na Petříně ustoupit výstavě igráčků…

Když jste hráli poprvé v Malostranské besedě, ptal se prý Jan Werich, co to je za blbce…

Paní Werichová ho naštěstí donutila, aby se šel na tu blbost podívat. Pro nás to byl svátek, Werich představoval pánbíčka českého humoru. Přišel jsem tehdy dřív a uviděl ho sedět v předsálí, ve vytahaném kropenatém sáčku, vypadal jako Jan Neruda, brejle, fousy… Že ho posílá žena. Honza Klusák, s kterým jsem alternoval, se mě ptal, jestli nechci v tak významný den hrát. Měl jsem už na jazyku: Chci. Ale pak jsem si řekl, že nebudu dobytek a užiju si to tím, že se budu dívat, jestli se Werich směje. Sedl jsem si ke kamnům a napjatě sledoval, zda ho naše humory baví.

Jak to dopadlo?

Byl jsem přešťastný - bavily. A překvapený, že se smál jako prostý člověk. Rozveselil ho třeba chlap převlečený za ženskou. Zůstal pak s námi přes půlnoc v šatně a my mu příslovečně chodili pro pivo, jeden džbánek za druhým. A on vyprávěl. Byl to vlastně monolog, špatně slyšel a byl si toho vědom, takže to raději táhl sám.

Vyprovodili jsme ho pak na Kampu a já běžel domů a do rána si všechno zapisoval. Když je pro vás někdo takhle důležitý, pamatujete si slovo od slova. Dal nám jednu radu: Je dobré, že děláte srandu pro chytrý, ale je třeba dát tam i dlaždice, po kterých bude blbec za tím představením kulhat. Při psaní s Láďou jsme si pak vždycky říkali: Tohle bude dlaždice.

Hořká komedie Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka Nejistá sezóna (1988) zachytila problémy divadelního souboru při přípravě nové hry.

Hořká komedie Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka Nejistá sezóna (1988) zachytila problémy divadelního souboru při přípravě nové hry.

FOTO: Pressdata

Uběhlo pětačtyřicet let, což je pěkný věk - mládí si podává ruku se zkušeností.

Pro člověka je to asi nejlepší věk, ale pro divadlo v tomto složení jde spíš o snahu o důstojné pokračování, důstojné dohrání. Jsme všichni ve věku nad sedmdesát, elévům je šedesát, takže si nemůžeme přát, aby nám to vydrželo další desítky let, ale jen roky. Soustředíme se na to, aby se dohrávání nerovnalo dohasínání, abychom na jevišti ten věk ztratili a diváci se nestačili divit, že nám to furt jde.

Změnily se nějak reakce publika, směje se na jiných místech?

Je to divné, ale texty, které jsme psali v úplně jiné době pro úplně jiné diváky, odmítají stárnout. Došel jsem k závěru, že humor sice stárne, ale ne tak rychle jako my. Vydrží ještě nějakou dobu, až tu nebudeme. Zatím se lidi smějí stejně jako jejich dědečkové a babičky. S malými odchylkami.

Nevědí třeba tolik o Nerudovi, kterému bylo kdysi ve školách věnováno víc času. Netuší, že napsal Polka jede nebo že je autor verše „Tebe bych, národe, tebe bych nepřežil“. Ale jde jen o detaily. Kolikrát se až divím, že se baví i desetileté děti. Neodhalí všecko, nechápou vždycky, proč se směje maminka s tatínkem, ale je jim to z nějakého důvodu taky po chuti.

Tahle fotka je stará přes sedmdesát let. Ale klukovsky otevřený pohled na svět se nezměnil.

Tahle fotka je stará přes sedmdesát let. Ale klukovsky otevřený pohled na svět se nezměnil.

FOTO: archív Zdeňka Svěráka

Přesto jste udělali v divadle jisté inovace, přijali jste opravdové herce…

Když nám Láďa umřel, lekli jsme se, co teď. Divadlo by nemělo ztratit svůj charakter, a tak jsme opatrně zkusili, co by v něm udělal profesionál. Věděl jsem, že to musí být inteligentní člověk, který nebude chtít vyniknout, ale zapadne mezi nás. Zvolil jsem Mirka Táborského, kterého jsem znal od natáčení Kolji a z Vratných lahví, kde hrál vedoucího samoobsluhy. Vsadil jsem na něj - a on to pochopil. I když pro herce, zvyklého převtělovat se do různých charakterů, je těžké být sám za sebe. Zpočátku jsem mu proto říkal: Mirku, nehraj, jen čti! Jemu to připadalo málo, že nepodá výkon.

Našel jste si v letošním roce taky čas na psaní?

Nenapsal jsem nic. Vlastně ano, o prázdninách jsme se synem Honzou pracovali na hudebním filmu pro děti. Spojí tři operky, které jsme napsali s Jardou Uhlířem pro dětské účinkující: Karkulku, Šípkovou Růženku a O dvanácti měsíčkách. Honzovi se to líbilo a navrhl udělat hudební film, kde by nehrály děti, ale dospělí herci a zpěváci. Museli jsme ovšem najít nějaké pojítko, aby ty pohádky měly důvod být pohromadě. S prvním pokusem nás grantová komise vyhnala, že je to slepenec.

Zdeněk Svěrák

FOTO: Milan Malíček, Právo

A váš syn poznal, jaké to je, když se vrací scénář, jako to dělal on vám s Vratnými lahvemi.

Přesně. Takže jsme znovu zapracovali a spojili to čtvrtou pohádkou, která prochází celým filmem. Nazvali jsme ho čechovovsky Tři bratři. Jeden osvobodí Růženku, druhý si vezme Marušku a třetí zachrání Karkulku. Honza, který mi jako dramaturg dával úkoly, teď hledal lokace, chce totiž během zimy natočit první scény měsíčků kolem ohně. Potřebuje mráz a hodně sněhu.

To se jistě těšíte. Jaký je vůbec váš vztah k pohádkám? Na jakých jste vyrůstal?

Já jsem byl a dosud jsem pomalý čtenář, takže jsem moc dětských knížek nepřečetl. Pořád mi chodily upomínky ze školní knihovny, protože jsem nedokázal číst rychle. Ty úplně první mi předčítala maminka, vzpomínám třeba na Karafiátovy Broučky. Ale neměl jsem je rád, je to smutné čtení a jí se taky lámal hlas. Zato jsem miloval rozhlasové pohádky, býval jsem přilepený na rádiu, abych slyšel, i když maminka rachotila ve dřezu nádobím. Před reproduktorem byla nalepená látka, která se chvěla. A já s ní.

Pohádka v rádiu vyžaduje účast, musíte si představit, co se děje, nikdo to za vás neudělá. Jde vlastně taky o četbu, ale ještě barvitěji zprostředkovanou. Když jsem se později dostal do Československého rozhlasu jako zaměstnanec, bylo mým snem a nejvyšší metou napsat nedělní pohádku pro děti. To byl v době předtelevizní pojem, u ní seděl celý národ.

Ve filmu Vratné lahve hraje manželku Josefa Tkalouna Daniela Kolářová, ovšem mnohé repliky použil Zdeněk Svěrák z vlastního manželství.

Ve filmu Vratné lahve hraje manželku Josefa Tkalouna Daniela Kolářová, ovšem mnohé repliky použil Zdeněk Svěrák z vlastního manželství.

FOTO: Falcon

Dával jste přednost klasice, nebo moderním příběhům? Já měla nejraději výmysly mého otce…

Jako kluk jsem miloval hlavně Němcovou a Erbena. A později mě okouzlilo Devatero pohádek bratří Čapků. Jejich pohled na pohádku byl úplně jiný, hravý, s nadhledem, hrou se slovy - těch synonym, co Karel vždycky vymyslel, až to vypadalo, že se vytahuje.

Mně bohužel příběhy nikdo nevymýšlel, s tím jsem začal až já sám, když jsem měl děti. Knížku Tatínku, ta se ti povedla jsem napsal inspirován právě požadavky svých potomků Hanky a Honzy. Zjistil jsem, že nejvíc milují to, co si cucám z prstu, když mi dají téma a já se snažím.

Jaké byly vaše první literární pokusy?

Psát byl můj klukovský sen. Velmi brzy jsem dostal od babičky psací stroj a na něm každé slovo vypadalo jako tištěné v knize a já jako spisovatel. Aby se mi nesmáli, začal jsem psát pod pseudonymem Tornillo, což je, myslím, španělsky svěrák.

Pokoušel jsem se o detektivky a později o povídky pro spolužáky. Když se blížila nějaká besídka, přihlásil jsem se, že přečtu povídku. Byly o klukovi, s kterým jsem seděl v lavici, jmenoval se Jirka Zvolánek a my mu, nevím proč, říkali Pérák. Vyšel jsem z jeho příhod, které jsem dofabuloval. A naše třída - béčko - se bavila, protože ho znali. V áčku už bych takový úspěch nesklidil. Tehdy jsem si poprvé vychutnal bezvadný pocit, když se povede stvořit větu, která publikum rozesměje. Jen víc takových vět!

Se synem Janem a Oscarem za nejlepší cizojazyčný film Kolja (1996), který se stal naším nejúspěšnějším porevolučním filmem. Jan získal už studentského Oscara za film Ropáci (1989).

Se synem Janem a Oscarem za nejlepší cizojazyčný film Kolja (1996), který se stal naším nejúspěšnějším porevolučním filmem. Jan získal už studentského Oscara za film Ropáci (1989).

FOTO: Dorian Hanuš

Takže jste měl dobře našlápnuto. První rozhlasovou pohádku jste napsal už po dvacítce, přitom je to dost specifický žánr.

Nemyslím, že by to bylo těžší než psát pro velké. Naopak jsem si tehdy říkal: co ty jako spisovatel můžeš říct dospělým lidem? Vždyť jsou chytřejší než ty! Proto jsem se obrátil na děti. To je konzument, kterému můžeš poradit nebo říct, co ještě neví. Připadalo mi jako bezpečnější terén psát pro někoho, kdo toho ví o světě ještě méně než já. Nejdřív jsem zkusil pár pohádek pro Hajaju a pak jsem se pustil do té vysněné nedělní. Jmenovala se Tři auta. Další Krápník a Františka a Tiché šlapací království, ta byla asi nejhezčí.

Nedávno vyšly ještě s dalšími na čtyřcédéčku nazvaném Pohádky, dobře jsem se u nich bavila. Jaké máte ohlasy?

Teď ještě žádné. Ale tenkrát docela velké. Třeba Tiché šlapací království bylo i pro dospělé, pojal jsem ho jako alegorii o svobodě, že by se mělo mluvit nahlas, a ne šeptat. A lidi to tak brali. Tu pohádku nasazovali v zajímavých momentech, například když se chtělo, aby odstoupil prezident Novotný. Po srpnu 1968 jsme já i její režisér Jan Fuchs z rádia odešli a oni pohádku smazali. Po listopadu 1989 ji natočil znovu režisér Karel Weinlich s názvem Kolo se zlatými ráfky.

Nemohla jsem uvěřit hvězdnému obsazení: Kohout, Hermanová, Deyl, Kemr…

Já taky ne. Tenkrát jsem do toho ještě nemluvil a vždycky mě překvapili režiséři, jaké obsadili velikány. Ljuba Hermanová a tragéd Kohout z Národního divadla!

Ve hře Afrika aneb Češi mezi lidožravci ztvárnil cestovatele - doktora Emila Žábu.

Ve hře Afrika aneb Češi mezi lidožravci ztvárnil cestovatele - doktora Emila Žábu.

FOTO: fotobanka Profimedia

Dnes sklízíte úspěch s vašimi Povídkami a Novými povídkami, které se drží na špici nejprodávanějších knih. Máte nějaký psací recept?

Takové těžké otázky mi neklaďte, já se snažím nenudit a být stručný, to jsem se poučil u Hemingwaye. A taky u Nerudy, Čapka nebo Dahla. Když sedám k počítači, nevím úplně jistě, co z toho vznikne, jak to bude dlouhé a jak to skončí. Řeknu si jen, že se čtenář moc neliší ode mne, jen je třeba na světě kratší dobu a má trochu jinou zkušenost. Zacházím s ním tedy tak, že píšu, co se líbí mně, ale aby tomu každý rozuměl. To je celý můj recept na psaní pro malé i velké. Stejně tak s humorem. Ani ten nedělím na dětský a dospělý, ale na dobrý a špatný.

Čemu jste se naposledy zasmál?

Vtipu o člověku, který v noci přijde do nemocnice na chirurgii, na urgentní příjem. A když se sestřička ptá, co mu je, říká: Mám utkvělou představu, že jsem noční můra. Ona odpoví: Ale proč s tím chodíte na chirurgii? A on řekne: Protože tady u vás se svítilo.

Nosíte pořád svůj notes nápadník? A kde nejčastěji vás něco napadá?

Mám ho pořád u sebe. A poznámky si dělám i v noci. Tuhle se mi zdál sen, který mě rozesmál tak, až jsem se vzbudil. Už jsem o tom sice někde mluvil, ale byl tak neuvěřitelný, že ho zopakuju. Šli v něm bujnou vegetací dva vědci ve slamácích. Jeden říká: Pane kolego, proč ti ptáci tak řvou? A druhý odpoví: S ptáky to máte tak, oni dostávají rozum až ve třiceti letech, ale to už je pro ně pozdě. To si nevymyslíte.

Ale jinak mám spíš tísnivé, úzkostné sny, že mám jet na představení a nemůžu najít zaparkované auto. Nebo že mě obsadí do Shakespearovy hry a já se marně bráním, že nejsem klasický herec a vůbec nevím, o čem ta hra je. A oni se mi smějí, že takovou čurdu přece zvládnu.

Jevištní sklerotikon Švestka pojednává o dvou vechtrech, vedoucích spor o to, komu z nich patří její plody. S Janem Kašparem a Bořivojem Pencem.

Jevištní sklerotikon Švestka pojednává o dvou vechtrech vedoucích spor o to, komu z nich patří její plody. S Janem Kašparem a Bořivojem Pencem.

FOTO: ČTK

Kdo je váš první čtenář a kritik? Manželka?

Ano. Moje náročná žena. Nejhorší je, když usne. Což se mi stalo u jedné povídky, že jsem skončil, nadějně se podíval, co tomu říká - a ona tvrdě spala. To mi udělala naštěstí jen jednou. Ale je to horší než tisíc slov. Ona samozřejmě rozumí humoru velmi dobře, takže když se zasměje, je to spolehlivá rezonanční deska. Nemilosrdně mi taky řekne, kde se nudila a přišlo jí to dlouhé.

Nenaštvalo ji, že jste do Vratných lahví zatáhl vaše domácí dialogy?

Honza jí předem řekl: Mámo, jestli nám tu práci nechceš hatit, připrav se, že tam budou zkušenosti z tátova dlouholetého soužití s tebou. Odpověděla: Ať jsou. A u filmu se dokonce zasmála. Některé věty jsou opravdu její, třeba: Žehlils někdy? Je skutečně nalepená u televizních seriálů a všechny zná - Doktor House, Ordinace v růžové zahradě, Vraždy v Midsomeru. Já vždycky jen tak projdu kolem, nakouknu, ale neorientuju se v ději, takže zase brzy zmizím.

Vy máte nějakou domácí činnost? Myslím srovnatelnou s žehlením vaší ženy?

Budete se divit, já rád myju nádobí. Zejména když spolu trávíme celé dva měsíce prázdnin, máme to rozdělené: žena vaří a já uklízím následky. Ona si jde po obědě lehnout, já tiše myju a mám uspokojení z toho, že až se probudí, bude mě chválit. Zmizí všechny hrnce a zbytky a já takzvaně vyklíckuju - udělám z kuchyně klícku.

S manželkou Boženou se znají od studií, byla taky učitelkou. Dnes je prvním kritikem i rádcem.

S manželkou Boženou se znají od studií, byla taky učitelkou. Dnes je prvním kritikem i rádcem.

FOTO: fotobanka Profimedia

A jak rezonujete s vnoučaty? Taky patří k vašim prvním čtenářům?

Když se řekne vnoučata, myslí se děti. Tudíž mám jen jedno vnouče, dvanáctiletého Ondru, který hrál v Kukym. S ním si ještě užívám zbytky dětství a donedávna jsem na něm zkoušel i své pohádky. Zažíval jsem větší úzkost, než kdybych četl v nějaké třídě. Po první kapitole jsem se ptal, jak se mu to líbilo. Odpověděl, že ano. Já na to: Tak zítra si dáme další kapitolu. A on: Ano, dědo, ale hlavně Ferdu Mravence. Sekora je holt Sekora.

Dnes už ho baví víc jojo - stal se vášnivým a úspěšným jojistou. Je to drahý špás, nakupuje ve speciálním obchodu v Holečkově ulici. A když se mnou mluví, pořád dělá s tím kolečkem na provázku různé triky, ani nevím, jak moc poslouchá, co říkám.

A co starší vnoučata? Podědila umělecké geny?

To jsou už dospělí lidi. Samozřejmě na Cimrmana chodí, a když si najdou partnera, přivedou ho, aby viděl dědu… Ale jinak už to není, co bejvalo, když jsem je míval na starosti a často jsme se vídali. S těmi geny nevím… Snad Kuba, který absolvoval Ježkovu konzervatoř a píše zajímavé písničky, nebo Franta, který studuje na filmové škole v Písku fotografii a střih.

Pohádka, která u dětí propadla - Dlouhý, Široký a Krátkozraký.

Pohádka, která u dětí propadla - Dlouhý, Široký a Krátkozraký.

FOTO: fotobanka Profimedia

Baví vás pohádky i dnes, když pro ně nemáte přímého adresáta?

Mám je rád pořád. A je dobře, že ty nejlepší opakují v televizi každý rok kolem Vánoc. Stane se, že mě některá přitáhne k obrazovce. Pohádky jsou literatura se šťastným koncem a ty já potřebuju.

Pradávní autoři věděli, že starostí mají všichni dost a v životě dopadne dobře máloco. Aspoň ta pohádka může dát příjemnou iluzi. Takže se na ně dívám rád a občas na konci i zatlačím slzu, jsem k stáru dojímavější a dojímavější. Nesmrtelná je Pyšná princezna - a nevadí, že začíná být naivní. Nebo Vorlíčkův klenot Tři oříšky pro Popelku - s krásnou zimní atmosférou a s Libuškou…

Když píšete pohádky a povídky, netlačí se vám do děje Jára Cimrman?

Ne. Je to zvláštní, jako by mi něco říkalo: To sem nepleť. Přitom on psal taky pohádky, ovšem takové, které u dětí propadly. Kašpárkův hrobeček, Jak chudák ještě do větší nouze přišel…

Byli jste s Láďou Smoljakem přímo gejzír nápadů…

Naštěstí jsme přišli na to, jak fikci s Cimrmanem udržovat po léta živou - do každé hry jsme museli přinést něco nového. Šli jsme tedy po žánrech: jak by napsal detektivku, jak cestopis, jak pohádku… To nám otevřelo zajímavé možnosti. Takže když jsme si řekli téma Cimrman a pohádky, načetli jsme jich spoustu v rámci přípravy a pátrali, čím by ty Járovy mohly být jiné. Ale název Kašpárkův hrobeček vznikl úplně náhodou na chalupě, kde jsme předělávali elektřinu. Kopal jsem takovou díru pro zemnicí desku, do toho přišel Láďa a ptá se: Co to děláš? To je jako hrobeček pro Kašpárka!

Existuje oblast, v níž se Cimrman neproslavil? Je ještě něco, co se neví?

Možná existuje oblast, kterou jsme nezmapovali, a hra, kterou jsme nenašli. Ale já mám zakázáno ji hledat. Když jsme se pustili do Českého nebe, Láďa řekl: Zdeňku, myslím, že i tenhle krásný seriál o Cimrmanovi by měl mít poslední díl. Pojď napsat hru, která všechno shrne a bude takovým jeho odkazem neboli kšaftem.
A já to beru jako slib, který musím dodržet. O nic dalšího se už nebudu pokoušet, ono je to bez partnera i těžké a divák by byl možná výsledkem zklamaný.

Ze spolupráce s Jaroslavem Uhlířem vznikla pěkná řádka oblíbených písniček. Výběr Když je pěkné počasí obsahuje i dvě operky, texty, noty a akordy.

Ze spolupráce s Jaroslavem Uhlířem vznikla pěkná řádka oblíbených písniček. Výběr Když je pěkné počasí obsahuje i dvě operky, texty, noty a akordy.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Čím si vysvětlujete, že je váš hrdina nesmrtelný?

To se lze jen dohadovat. My ho vymýšleli živelně, ne aby byl takový nebo makový. Chtěli jsme, aby měl nějaké mantinely - jeho touhou bylo prospět národu a lidstvu. Nedali jsme mu nikdy autorství něčeho, co by bylo zlé, všechno myslel naivně dobře, i když to třeba dopadlo jinak. Měl smůlu, lidi ho nepochopili, byl zneuznán.
To je asi jeden z důvodů, proč se Čechům tak líbí.

Celonárodně jsme měli vždycky pocit, že jsme zneuznaní, že bychom světu ukázali, kdyby nás netlačil Němec nebo Rus. Teď můžeme světu ukázat - a vidíme, jak je to s námi doopravdy. Tohle smolařství je možná ta sympatická vlastnost, proč je nám blízký.

A taky humor, jaký před námi pěstovalo Osvobozené divadlo a Semafor. Humor počítající s inteligentním divákem, kterému je vždy dána šance, aby došel sám k pochopení. Nadhodí se mu dva náznaky, které si musí spojit, aby se zasmál.

Hlášky z vašich her a filmů zlidověly. Co používáte vy sám?

Často si v různých situacích řeknu: Nejhorší ze všeho jsou trpaslíci. A když v divadle něco jako ředitel nařídím, ozve se: Pravdu má náčelník. Ale jinak beru hlášky jako součást své práce, a jelikož mimo pracovní dobu nepracuju, užívám je asi mnohem méně než ostatní lidi.

Je vám sedmdesát šest let. Říká vám něco slovo penze?

No, představoval jsem si ji úplně jinak. Jsem důchodce už šestnáct let, ale nic se nezměnilo, dělám tak, jako by mi bylo čtyřicet. Nestěžuju si, udržuje mě to v čilosti. Tím, že jedu na více stavech, odpočívám jednou prací od těch dalších. A přestože je každé představení vysilující, nabíjí mě energií. Je to koště na starosti, na dvě hodiny je vymete z hlavy a místo nich tam pustí smích.

Nijak nesportuju, ale hodně chodím, jak můžu, vyrazím na Strahov, jestli je vidět bochníček Řípu. V divadle mi říkají Procházkář. A přitom se mi v hlavě udělá třeba písnička. Tak se občerstvuju, ale de facto pořád něco dělám. A dělání všechny smutky zahání.