Který okamžik byste označil jako rozhodující pro vaši obdivuhodnou kariéru?

Možná když mi pan profesor Jan Kühn, zakladatel a sbormistr Kühnova dětského sboru, kam jsem od svých čtyř let chodil, cestou domů v trolejbuse řekl, že budu hrát na violoncello. Vlastně tak rozhodl o mém studiu a profesi.

Takže jste měl být violoncellistou?

Violoncello jsem studoval na pražské konzervatoři, ve třetím ročníku jsem si přibral dirigování.

Proč?

První moje setkání s dirigentskou profesí bylo také v Kühnově dětském sboru - vystupovali jsme v opeře v Národním divadle a spoluúčinkovali jsme i v kantátách a oratoriích s orchestry. Měl jsem tam možnost pozorovat dirigenty a naprosto mě to fascinovalo. Můj tatínek, povoláním soudce, byl výborný pianista, hodně mi hrál a seznamoval mě s hudbou, nejen s instrumentální, ale i operní. Neměli jsme tehdy ještě televizi, jen rádio, kde se vysílaly přenosy operních děl. Moc rád jsem si u toho zkoušel dirigovat.

Šéfdirigentské začátky: před 30 lety dirigoval v pražském Obecním domě Symfonický orchestr hl. města Prahy, v jehož čele stál v letech 1977-89.

Šéfdirigentské začátky: před 30 lety dirigoval v pražském Obecním domě Symfonický orchestr hl. města Prahy, v jehož čele stál v letech 1977-89.

FOTO: ČTK

Velmi důležitým okamžikem bylo setkání s dirigentem Sergiem Celibidachem, který koncem šedesátých let hostoval v Praze u České filharmonie. Maestro tehdy uspořádal pro studenty Akademie múzických umění, kde jsem byl posluchačem dirigentské třídy, nesmírně inspirativní mistrovský kurz.

Na závěr kurzu mě vyzval, abych se stal jeho žákem. Opravdu mi zařídil a financoval několik studijních pobytů ve Stockholmu, kde působil v Rozhlasovém orchestru, což v té době, kdy nebylo možné volně cestovat, byla mimořádná příležitost. Nejdůležitější byla ovšem skutečnost, že na mě měl velmi tvrdé nároky. To byl zlomový moment, kdy jsem pochopil, že pro profesionální hudební dráhu je potřeba víc než se jen cítit bohémsky.

Profese dirigenta je prý co do fyzické náročnosti srovnatelná s hornickým povoláním. Opravdu?

Říká se, že kdysi někdo měřil kalorický výdej při dirigování a došel ke stejným hodnotám jako u vykládání vagónů. Nikdy jsem vagón uhlí neskládal, takže to nemohu potvrdit ani vyvrátit, vím jen, že energie vydám při koncertu moc. Zároveň však i mnoho energie získávám, protože z hudby čerpám radost a inspiraci.

Dodržujete zvláštní životosprávu?

Ne, snažím se mít jen rozumnou životosprávu.

Máte nějaké rituály před koncertem?

Rád si před koncertem odpoledne zdřímnu. Jinak ne.

Šestašedesátiletý dirigent se těší respektu hudebního světa napříč kontinenty.

Šestašedesátiletý dirigent se těší respektu hudebního světa napříč kontinenty.

FOTO: Pavel Horník, Právo

Sportoval jste?

Hodně jsem plaval, se ženou rádi chodíme po horách, v zimě jezdíme na běžkách.

Vaše manželka je klavíristka…

Seznámili jsme se při společném muzicírování: já hrál na cello, ona mě doprovázela na piano. Když jsme se rozhodli pro společný život, klavírní dráhu přerušila a věnovala se pedagogické činnosti a rodině.

Zahrajete si spolu někdy?

Teď už ne. Dlouho jsme doma hrávali komorní hudbu, ale já na to měl čím dál méně času. A necvičíte-li na smyčcovém nástroji pravidelně, ztrácíte své dovednosti a přestane to být potěšením. Tehdy jsme toho nechali.

Jak se dirigentská profese slučuje s rodinným životem?

Určitě ho poznamenává. Už jen proto, že dirigent neustále cestuje, ať se svým ansámblem, nebo když hostuje u jiných těles. Nepřítomnost v rodině je citelná a je to pro rodinný život nesporná zátěž. Vzít rodinu s sebou jde výjimečně.

Šly vaše dcery v otcových šlépějích?

Dirigentkami se naštěstí nestaly, ale obě jsou k hudbě velmi vnímavé.

S manželkou Annou před newyorskou Metropolitní operou, kde v roce 2009 dirigoval Čajkovského Evžena Oněgina.

S manželkou Annou před newyorskou Metropolitní operou, kde v roce 2009 dirigoval Čajkovského Evžena Oněgina.

FOTO: ČTK

Jaký jste ve vztahu k orchestru?

Snažím se, aby mezi mnou a hráči vládla pohoda a porozumění, nemám rád dirigenty uzurpátory a „drtiče“ lidí. Jsem samozřejmě velmi náročný a na věcech, které požaduji, trvám. Jsem-li o něčem přesvědčený, důsledně to vyžaduji.

Pošlete třeba hráče domů, ať se to pořádně naučí?

Ne, dojde-li k nějakému zádrhelu, snažím se problém vyřešit. Nejčastěji dávám návody technického rázu, ale někdy naopak pomůže mimohudební obraz, nějaká inspirativní poznámka...

Není dirigentská profese osamělá? Musíte si zachovávat od hráčů určitý odstup, nemůžete se s každým kamarádit…

Obvykle si tohle lidé myslí. Vždycky jsem se snažil mít se svými hudebníky přátelské vztahy, samozřejmě ne se všemi ve stejné intenzitě. S mnohými si dobře rozumím a trávím s nimi i chvíle nehudební. Je ale pravda, že určitá samota je součástí dirigentské profese. Za prvé ji potřebuji pro svou koncentraci, za druhé musím být ten, kdo určuje, co se bude dít, a dává pokyny ostatním. To v sobě obsahuje jistý antagonismus.

Šest let jste stál v čele Symfonického orchestru BBC. Liší se tento orchestr od jiných?

Především tím, že byl založen pro provozování soudobé hudby. Jeho hlavní náplní je služba soudobým skladatelům a šíření jejich opusů a pokusů. Díky tomu si orchestr osvojil schopnost rychlé reakce a rychlého vstřebávání nového materiálu. V tom je výjimečný.

Znamená to, že jste musel nazkoušet skladby, o kterých jste pochyboval?

To se samozřejmě stává. K mnohým jsem hledal cestu těžce.

Při nahrávce v londýnském studiu se s houslistkou Jennifer Pikeovou na chvíli chopili vysavače. Tak to totiž skladba sira Malcolma Arnolda Grand, Grand Overture předepisovala.

Při nahrávce v londýnském studiu se s houslistkou Jennifer Pikeovou na chvíli chopili vysavače. Tak to totiž skladba sira Malcolma Arnolda Grand, Grand Overture předepisovala.

FOTO: ČTK

Odmítl jste některou nazkoušet?

Odmítl jsem několik skladeb, nikoliv ale proto, že bych je povýšeně odsoudil, ale protože mé pochybnosti byly tak velké, že jsem se s nimi nemohl ztotožnit.

Co považujete za svůj největší počin u orchestru BBC?

Nejdůležitější bylo mé úsilí o propagaci Bohuslava Martinů. A fakt, že to nebylo úsilí bez odezvy.

Proč Bohuslav Martinů?

Protože ho mám rád. Martinů je pro mě skladatelem, který obsáhl jak charakteristiky české hudebnosti, tak cizí vlivy. Když přijel ve dvacátých letech do Paříže, byl jako houba, která do sebe nasála všechny inspirační podněty své doby. Dokázal to všechno strávit a převést do svého naprosto osobitého jazyka.

Přijal jste ho hned spontánně nebo jste si k němu hledal cestu?

Byl jsem jím už jako kluk zasažen při premiéře Otvírání studánek v roce 1955 v Národním divadle, kde jsme spoluúčinkovali. Ta hudba je jako pramínek vody, která vytryskne z duše, skladba má i úžasnou textovou poezii.

Stejně tak ale miluju Janáčka, Dvořáka, Smetanu, Suka. V Londýně jsme se také Sukovi významně věnovali, vzniklo z toho několik krásných nahrávek.

Na mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro dirigoval Smetanovu Mou vlast.

Na mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro dirigoval Smetanovu Mou vlast.

FOTO: ČTK

Budete pokračovat s operou?

Snažil jsem se mít v každé sezóně alespoň jednu operní produkci, ale teď chci své síly věnovat České filharmonii, takže jsem musel operní plány redukovat. Mám celou řadu pozvání a některá mě hodně lákají.

Která jste přijal?

V kanadském Torontu bych měl na počátku příštího roku uvést Wagnerova Tristana. Zürich plánuje Pikovou dámu, San Francisco Jenůfu.

Mnohokrát jste dirigoval v newyorské Metropolitní opeře. Čím je výjimečná?

Vždycky jsem byl nadšený ze živého uměleckého podhoubí, které tam je. Sejdou se tam vždy znamenití zpěváci a znamenití režiséři. Je to v každém případě Mekka současného operního světa.

Koho rád v opeře slyšíte?

Mám krásné vzpomínky na spolupráci se sopranistkami Renée Flemingovou a Karitou Mattilou nebo s barytonistou Geraln dem Finleyem, s nímž jsme spolupracovali na zářijovém zahajovacím koncertě České filharmonie. Těch pěvců je celá řada a je nefér jmenovat jen dva tři. Opera je fascinující tím, že funguje až tehdy, když i nejmenší článek toho soukolí je na svém místě.

Zeje mezi naší a světovou operou velká propast?

Vůbec ne. Shodou okolností jsem nedávno na YouTube viděl Rusalku z roku 1988, kterou jsem dělal v Národním divadle, a zjistil jsem, že to je pořád velmi pěkné představení. Z vizuálního hlediska je pro mě přijatelnější než celá řada slavných inscenací, které to dílo přepisují do drastických obrazů. Třeba v Londýně nebo Mnichově dostala Rusalka na frak.

Letos v květnu převzal od britské velvyslankyně v ČR Sian MacLeodové Řád britského impéria, udělený královnou Alžbětou II.

Letos v květnu převzal od britské velvyslankyně v ČR Sian MacLeodové Řád britského impéria, udělený královnou Alžbětou II.

FOTO: ČTK

Jsou hvězdné manýry velkých operních hvězd mýtem nebo skutečností?

Na vlastní kůži jsem zažil, že jsou skutečností. Hlavní představitelka třeba klidně oznámí, že nepřijde na generálku.

Jak na to reagujete?

Vezmu to na vědomí. Jiná reakce by vedla ke krachu projektu a k pověsti katastrofisty. Mým cílem není prožívat katastrofy, ale dovést společnou práci do úspěšného konce.

Zažil jste někdy interpretační zklamání?

Když jsem v pařížské opeře dělal Prodanou nevěstu, orchestr naprosto podcenil kvalitu Smetanovy hudby. Měli dojem, že to není velká hudba, spíš nějaká fraška, a nebyli ochotni jít do detailního vypracování, které vdechne partituře život. Ta inscenace pro mě byla velkým zklamáním.

V jakém stavu jste našel Českou filharmonii?

Měl jsem s ní během svého londýnského působení pravidelný kontakt, každý rok jsem s ní hrál. V momentě, kdy jsme se dohodli, že ji od letošního září převezmu, jsem spolupráci záměrně přerušil, abych získal odstup. Když jsme se teď setkali, mohu s radostí konstatovat, že se naše první koncerty nesly v báječné dělné atmosféře.

V roce 1992 jste od ní odešel. Proč?

Dal jsem výpověď, protože jsem nechtěl setrvávat s ansámblem, kde jsem neměl dostatek důvěry.

Co se za 20 let změnilo, že máte ze znovuzahájení spolupráce tak pozitivní dojmy?

Zcela jistě jsem se změnil já, změnil se i soubor. Prošel dvacetiletou zkušeností, která jej vedla k poznání, že intenzívní a důsledná práce je jedinou cestou k úspěchu. Nikoli vnitřní rozpolcenost a absence společné ideje.

Koncertní sezónu 2012/2013 zahájila Česká filharmonie pod vedením nového šéfdirigenta v pražském Rudolfinu.

Koncertní sezónu 2012/2013 zahájila Česká filharmonie pod vedením nového šéfdirigenta v pražském Rudolfinu.

FOTO: ČTK

Kam chcete Českou filharmonii dovést?

Přál bych si vrátit filharmonii v myslích posluchačů respekt, který si zaslouží. Aby ji lidé vnímali jako svého prvního reprezentanta české symfonické hudby.

Vedly se spory o poměru českých a cizích skladatelů na repertoáru. Kde v nich stojíte vy?

O dramaturgii takového tělesa se vždycky musí vést diskuse. V každém dramaturgickém plánu chybí spousta věcí, žádná sezóna nemůže obsáhnout celý hudební odkaz. Pozornost české hudbě je jednou z priorit, ale musí být doprovázena bohatou prezentací světového repertoáru. Domnívám se, že by nebylo správné, abychom byli jen strážci starých hodnot a odkazů minulosti, ale musíme publiku dávat i ucelený obraz současné hudební produkce. Rád bych vzbudil v posluchačích i hráčích zvědavost, co se děje v hudbě 21. století. Leccos se nám nemusí líbit, ale neměli bychom se tvářit, že to neexistuje.

Na kterého ze svých předchůdců ve vedení České filharmonie byste chtěl navázat?

Nejkrásnější období, které jsem zažil, byla doba, kdy po Karlu Ančerlovi převzal technicky vytříbený orchestr Václav Neumann a dodal mu svoji úžasnou noblesu, šarm a muzikalitu.

Jak vidíte budoucnost vážné hudby?

Dokud si člověk zachová schopnost emotivního vnímání a duši otevřenou kráse, má symfonická hudba budoucnost.

Nebojíte se, že děti už nebudou jako dřív chodit do houslí a na klavír, ale budou jen sedět u počítače?

Všechno na to bohužel ukazuje. Jeden z důvodů, proč jsem se vrátil k České filharmonii, je víra, že můžeme proti této neblahé tendenci něco dělat.

Co?

Svým působením a svými výkony ovlivnit co nejvíc lidí, aby objevili krásu hudby.