Jste namyšlená jako ona?

Určitě ne. Můžu stoprocentně říct, že tímhle syndromem netrpím. Jsem spíš plachá, takže jistá rezervovanost může při nesprávné interpretaci působit… Ano, možná i namyšleně. Mám polskou národnost, a Poláci jsou prý extrémně hrdí. Třeba mám něco z toho v krvi, kdo ví.

Vnímáte rozdíl mezi Čechy a Poláky?

Já se obecně vždy snažím v lidech hledat to dobré, na národnosti, rase ani pohlaví mi příliš nezáleží. Lidi dělím na ty plné lásky, a pak na ty druhé, kteří jsou plní strachu, bolesti a zoufalství. Jiné kategorie neznám.

Renata Drösslerová

FOTO: soukromý archív Renaty Drösslerové

Využíváte situace jako Ewa Farna, která je populární u nás i v Polsku?

Už dlouho žiju v Praze, a odtud je do Polska daleko - Ewa je ještě mladá, nemá děti jako já, takže jí mezistátní pendlování určitě nevadí. Já se musela rozhodnout, usadit se.

Vy jste rodačka z Třince…

…vyrůstala jsem tam a do Českého Těšína jsem dojížděla na polské gymnázium. Na stejné gymnázium, kterému se prý v Praze říká „polský Harvard“. Do hudebního a divadelního světa se z něj totiž rozletěla spousta známých jmen: Ewa Farna, Broněk Poloczek, Leszek Wronka a třeba i členové skupiny Charlie Straight. Všichni navíc mluvíme slezským dialektem, který je ostatně vlastní i dalším kolegům z branže, jako je Tomáš Klus nebo Michal Kavalčík známý jako Ruda z Ostravy.

Jaká jste byla jako malá holka?

Odjakživa jsem byla zpěvačka. Měla jsem to po kom zdědit, táta zpíval ve sboru, maminka zase dobře hrála na klavír. V obýváku jsem pořádala koncerty pro všechny kamarády z ulice. Zpívala jsem jim do žárovky a nepustila je domů, dokud koncert neskončil. Dokonce jsem tehdy měla svůj první velký „pracovní“ úraz - když jsem jednou vycházela ze zákulisí kuchyně na scénu obýváku, zakopla jsem a zlomila si ruku. Moje o osm let starší sestra ale pro mé domácí produkce na rozdíl od kamarádů moc pochopení neměla.

Renata Drösslerová

FOTO: Michaela Feuereislová

Jak se jmenuje? Jadwiga?

Ne, ne, Šárka. A chodila do české školy. Nevím proč, dodnes tomu nerozumím. Maminka je Polka z Bielsko-Biale. Během války přijely s babičkou do Čech a začala chodit do české školy. Táta je také jako já těšínský Polák. Pamatuji si, jak mne rodiče strašili, že půjdu do české školy, když budu zlobit. Nakonec jsem stejně českou školu vystudovala. Ale až vysokou - DAMU.

Studovala jste herectví?

Ano. Mám totiž nejblíž k šansonu, který mne vždy lákal. Ve čtvrtém ročníku jsem dostala nabídku hostovat v polském divadle v Českém Těšíně, čímž jsem vlastně zároveň absolvovala. Moje diplomka hrou Motýli byla tedy vlastně na profesionální úrovni. Následoval přesun do muzikálového divadla v polském Chorzówě, a potom už vysněné angažmá v Praze -a hned u Jiřího Suchého v Semaforu. Později jsem byla i u vzniku vůbec prvního českého muzikálu. Hrála jsem Nymfu v legendárním Draculovi.

Renata Drösslerová

FOTO: Michaela Feuereislová

Ovšem nejslavnější vaše představení je Edith a Marlene, které je na programu v pražském Divadle pod Palmovkou už třináctou sezónu!

A předtím ještě tři roky v mosteckém divadle, odkud si nás s Hankou Seidlovou, která hraje Edith, režisér Petr Kracík stáhl do Prahy.

Máte dojem, že Marlene Dietrichové rozumíte?

Pochopení neznamená souhlas, jak říká Marlene mými ústy v naší hře. Kdysi jsem měla úspěšnou One woman show Marlene Dietrich - To jsem já. Vím o ní pochopitelně hodně, zajímám se o její život a tvorbu odjakživa. Bohužel, její sebestřednost jí sice vynesla na vrchol, ale zemřela v naprostém zoufalství, sama a opuštěná. Tu daň za slávu, kterou zaplatila, bych já prožít nechtěla.

Česko - polská Marlene Dietrichová je stejně záhadná jako ta německo - americká

Česko - polská Marlene Dietrichová je stejně záhadná jako ta německo - americká

FOTO: soukromý archív Renaty Drösslerové

Jakou daň byste byla ochotná za vrchol zaplatit vy?

Dnes už žádnou. Dospěla jsem k přesvědčení, že úspěšný člověk je ten, který svou práci dělá s láskou a raduje se i z úspěchů druhých. Snažím se řídit pravidlem „přej, a bude ti přáno, dej, a bude ti dáno“. Tento postoj dříve či později otevírá brány k úspěchu. Věřím, že takhle pak nezůstaneme nikdy sami. Rivalita a boj, to je slepá ulička.

Která šansoniérka vás oslovuje?

Od dětství mi byla vzorem Hana Hegerová. Dodnes mě inspiruje polský šanson - Ewa Demarczyková, Edyta Geppertová a ze světových zpěvaček se mi líbí Lara Fabian, miluji její píseň Je suis malade (Jsem nemocná). A samozřejmě Edith Piaf a Marlene Dietrichová. A ráda mám také Italku Milvu, už je jí kolem sedmdesáti let a je výborná.

V létě nafotila akty ve Slovinsku.

V létě nafotila akty ve Slovinsku.

FOTO: Lenka Hatašová

Skládáte také písně?

Pár svých věcí jsem zhudebnila. Kdybych se tomu trochu věnovala, možná bych skládala víc. Ale text jsem napsala jen jeden. Jmenuje se Život na úvěr.

To jste zrovna rekonstruovali dům?

Ten už byl hotový, ale přišlo mi pár složenek a já přemýšlela, jak je zaplatím. Text vznikl během cesty z Prahy do Benátek nad Jizerou, kde teď bydlím. Už ale ne v domě, ten je prodaný. Po rozvodu jsem se přestěhovala a zase jsem začala budovat. Tentokrát nový domov pro mne a desetiletou dceru Natálku. Starší Karolíně je už čtyřiadvacet, žije v Praze, ale často se navštěvujeme.

S Kabirem Bedim, představitelem filmového Sandokana, se sešla během svého vystupování v Indii.

S Kabirem Bedim, představitelem filmového Sandokana, se sešla během svého vystupování v Indii.

FOTO: soukromý archív Renaty Drösslerové

Takže vy teď začínáte nový život?

Ano, přesně tak. I když mi bude padesát, přesvědčila jsem se, že nikdy není pozdě začít napravovat omyly, ve kterých člověk žil třeba i dlouhá léta. Nic není zadarmo a radikální změna může zpočátku i bolet, ale člověk musí myslet i na sebe. Sebeúcta dnes lidem není vlastní, přitom je to hybná páka všeho dění kolem nás. Žijete-li v neúctě k sobě samému, ke svému životu, nemůžete očekávat, že k vám bude úctu chovat někdo druhý.

No, vidím, že celá svítíte!

Pochopila jsem, že vše, co se kolem, a hlavně uvnitř nás, děje, řídíme my sami. Rozvedla jsem se a obklopila se lidmi, kteří přemýšlejí podobně jako já. Když člověk pozorně začne poslouchat své pocity a přestane si nalhávat, že by měl tamto či ono, má šanci být šťastný. Přeji si najít klid a mít nadhled. Na změnu nikdy není pozdě. Mám pocit, že je mi teď dvacet.

S dcerami Karolínou (vlevo) a Natálií na výletě v Londýně.

S dcerami Karolínou (vlevo) a Natálií na výletě v Londýně.

FOTO: soukromý archív Renaty Drösslerové

A co s tím elánem uděláte?

Ráda bych na dálku adoptovala dítě v Indii, nebo možná budu podporovat nějaké v Česku. Připravuji nové projekty, prostě zase rozjíždím pracovní vlak, ze kterého jsem v manželství dobrovolně vystoupila. Od září začínám učit šanson na Mezinárodní konzervatoři v Praze, objevím se v novém seriálu České televize, kde si dokonce zahraju i v polštině, a s textařem Pavlem Cmíralem dáváme dohromady pořad pro děti. Navíc jsem nafotografovala sérii aktů s fotografkou Lenkou Hatašovou, takže si vlastně na prahu padesátky i takhle plním svůj dávný sen.