S těmi žraloky to myslíte vážně?

Naprosto. Miluju moře a odmalička jsem měl i přirozený pozitivní vztah ke žralokům. Dokázal bych o nich vyprávět hodiny, a kdyby mi někdo hned teď nabídl, abych se s nimi šel potápět, neváhal bych ani vteřinu. Delfíni jsou sice rozkošní, ale žralok je osobnost. Rád bych se nechal zavřít do klece a spustit se v ní do pustého moře třeba někde blízko Austrálie.

Co tomu říká vaše maminka?

Ví to, protože odmalička jsem doma měl o žralocích spoustu knížek. Moře je pro mě něco překrásného a přirozeného a možná je to i tím, že jsem Vodnář. Spekuluji, ale zcela určitě je to tím, že z tátovy strany byli všichni předci námořníci, a spíš to tedy mám dáno geneticky. S tátou jsme s mořem vnitřně srostlí oba dva. Když jsme spolu byli kdysi na dovolené v Řecku na Chalkidiki, pluli jsme na lodi a zničehonic se na Středozemním moři zvedly pětimetrové vlny. Zvraceli všichni kromě nás dvou.

Svých rodičů si mladý skladatel a herec velmi váží (po jeho boku starší nevlastní sestra Rola).

Svých rodičů si mladý skladatel a herec velmi váží (po jeho boku starší nevlastní sestra Rola).

FOTO: fotobanka Profimedia

Adrenalinových disciplín jste si loni užil i v rámci televizní soutěže Wipeout. Jakou z nich jste si zamiloval nejvíc?

Adrenalin miluju. Zkoušel jsem třeba kaňoning. Vezmete si helmu a neopren vyztužený na kolenou a loktech a spouštíte se vodou vymletými koryty ve skalách ve vysokých horách. To jsem si ale nezkusil v rámci televizní show, ale na vlastní pěst sám za sebe. Skočil jsem i z dvacetimetrového vodopádu, který mě snesl do laguny, prostě jsem se spustil spolu s vodou. Bylo to neopakovatelné. Kdybych třeba pohnul loktem nebo zafoukal vítr, nemuselo to vůbec dobře dopadnout.

Co jste při tom cítil? Bál jste se?

Byl jsem po… až za ušima a srdce jsem měl v kalhotách. Ale jde o překonání sama sebe. To je na tom ten největší mazec. Nicméně jsou i disciplíny, na které zkrátka nemám, jako třeba skok padákem nebo bungee jumping. Mě zkrátka nejvíc baví voda, takže stačí vědět, že se při tom namočím, a vlezu do všeho.

Myslela jsem, že největší lásku máte k muzice…

Ano, ale víte, já jsem zamilovaný na vícero frontách. Ať už jde o muziku, moji rodinu, adrenalin nebo třeba o vaření. Ačkoliv to zní jako klišé, shrnul bych to tak, že prostě miluju život.

Ondřej Brzobohatý

FOTO: Benedikt Renč

Před pár týdny měl v pražském Divadle Na Jezerce premiéru komorní muzikál Já, Francois Villon, kde jste zhudebnil libreto, což je ve vaší kariéře průlom…

Nevím, jestli zrovna průlom, ale užil jsem si to. V lednu v roce 2010 mi zavolal Jirka Hubač a oslovil mě, jestli bych to libreto zhudebnil, a to jsem samozřejmě přijal. Písně, respektive básně k němu napsal Pavel Vrba.

S Jirkou Hubačem jsme se znali velmi dobře, protože měl chalupu v Jizerských horách hned vedle nás. Věděl, že Villona jsem miloval odmalička. Dokonce už na konzervatoři jsem toužil složit muzikál s jeho baladami, no a tahle práce je důkazem, že se sny občas plní.

Skládal jsem to asi dva roky a je to první hudební forma tohoto typu, pod níž jsem se podepsal jako autor. Na jiném rozsáhlém projektu Kudykam jsem se podílel hlavně jako aranžér. Jsem rád, že první velká věc, kterou jsem dělal sám za sebe, byl zrovna Villon, a také jsem rád, že se pánům Hubačovi i Vrbovi moje melodie líbily.

Villonem je fascinovaný i Michal Horáček. Čím to je?

Francois je prostě inspirující. Michal jím je úplně posedlý a píše villonské balady už poměrně dlouho. Už se docela těším, až zase začne psát normální písničky, které budou mít sloku a refrén. Dokončil Český kalendář, kdy villonskou baladu napsal na každý měsíc v roce. Pár z nich jsem se pokusil zhudebnit i já.

Tančírna je v divadle jeho otce hitem už několik sezón. Na snímku s Petrem Vágnerem.

Tančírna je v divadle jeho otce hitem už několik sezón. Na snímku s Petrem Vágnerem.

FOTO: archív Divadla Radka Brzobohatého

Také jste se hudebně podílel na novém filmu Vrásky z lásky, kde hraje hlavní roli váš tatínek Radek Brzobohatý…

Tam jsem písničku k filmu jen aranžoval, napsal ji Filip Klinecký. Líbí se mi dávat písničkám různé kabáty, možná je to na tom úplně to nejhezčí. Napsat písničku není až tak těžké, ale málokdo si uvědomuje, že některé aranže ji mohou úplně zničit a jiné z ní naopak udělají veledílo. Aranžování je mistrovská práce a v tomhle směru mě baví být hračička.

Další vaší polohou je hraní v muzikálech. Ve Vraždě za oponou uváděné v Hudebním divadle Karlín dokonce i tancujete. To je pro zpestření?

To je hezké, že říkáte, že tam tancuji, protože i když cítím rytmus, do tanečních jsem nikdy nechodil a jako tanečník se tedy rozhodně necítím. Ale pravda je, že to, co ze mě choreografové Ivana Hanychová a Pavel Strouhal dokázali vytřískat, je až neuvěřitelné.

Vražda za oponou je nádherné představení od autorů Johna Kadera a Freda Ebba, kteří napsali i muzikály jako Chicago nebo Kabaret. Je to taková americká klasika. Příběh je vtipný, komediální a zároveň je to detektivka. Měl jsem trochu neskromný pocit, jako by to tu na mě čekalo, protože tenhle žánr miluju, a trochu mě mrzelo, že je ho u nás tak málo. Na Vraždu za oponou nedám dopustit. Ostatně i Jesus Christ Superstar, kde se s Jirkou Kornem střídáme v roli krále Heroda, je podle mě další vydařené karlínské představení.

Jako král Herodes v muzikálu Jesus Christ Superstar z repertoáru divadla v Karlíně.

Jako král Herodes v muzikálu Jesus Christ Superstar z repertoáru divadla v Karlíně.

FOTO: archív Hudebního divadla Karlín

Co vás baví nejvíc?

Muzika. Skládat a aranžovat. Fascinuje mě, že v hudbě se vlastně pořád jen opakuje dvanáct tónů v různých polohách. Z toho může vzniknout mahlerovská symfonie, ale i šílená blbost a v obou případech jde pořád o stejných dvanáct tónů. To je přece tak krásný a svobodný! Mám svoje malé studio nebo spíš místnost, kde se zavřu, naleju si číši červeného vína a jdu pracovat.

Každý den ráno? Nebo spíš večer?

Ráno spím nebo občas chodím cvičit. Fyzická dřina mě baví, to mám asi také po tátovi, ale zároveň se trochu bojím o svoje ruce. Táta si například boxem zničil prsty.

Hrou na klavír ruce ale trpí také, je to tak?

Jestli máte na mysli zánět šlach, tak to ano. To je hodně bolestivé, neznám klavíristu, kterému by se to alespoň jednou nestalo.

Ještě zpátky k vaší otázce. Skládám většinou až večer. Mozart prý skládal ráno, ale to si u sebe nedokážu představit. I když vlastně ano, vypadal bych u toho jako v té scéně z Amadea, kde vyčerpaný Mozart diktuje Salierimu noty svého Requiem. Přesně takhle nemohoucně bych ležel, ale jen netuším, komu bych to diktoval. Johance asi těžko.

Otec a syn. V Divadle Radka Brzobohatého se setkali na jevišti v představení Dva na smetišti.

Otec a syn. V Divadle Radka Brzobohatého se setkali na jevišti v představení Dva na smetišti.

FOTO: archív Divadla Radka Brzobohatého

S Johankou jste se brali před čtyřmi lety. Jak se jí vaše hudba líbí?

Myslím, že se jí líbí, ale nijak zvlášť to zas neprožívá. Nerve si vlasy a nevzdychá blahem, když jí zahraju nebo pustím něco nového. Je velmi objektivní posluchač.

Jste ve vztahu spokojený?

Věřte mi a neberte to prosím nijak zle, že kdybych náhodou nebyl, byla byste asi ta poslední, komu bych to vyprávěl. Nerad se v rozhovorech bavím o rodině, nicméně aby si náhodou mou odpověď někdo nevykládal jinak, než jsem ji myslel, jelikož na to existuje v bulvární branži spousta expertů, tak ano, jsem spokojený.

Kromě divadla v Karlíně také hrajete v Divadle Radka Brzobohatého čili ve vašem rodinném divadle. V jakých představeních?

U táty hraju ve Vyhazovačích a v Tančírně. K Vyhazovačům jsme také s Tomášem Rorečkem napsali deset písniček.

Počítáte s tím, že divadlo jednou převezmete?

Nevím, na to vám neumím odpovědět, ale je pravda, že hlavně s mámou teď řešíme, co by se dalo vymyslet dál. Divadlo je úžasné a rád se v tom angažuju, protože to je zase malinko jiný svět než ten muzikantský nebo filmařský. Každý z těch světů mě baví něčím jiným. Jsou si podobné, ale v něčem naprosto rozdílné.

S manželkou Johankou jsou svoji už čtvrtým rokem.

S manželkou Johankou jsou svoji už čtvrtým rokem.

FOTO: fotobanka Profimedia

A co svět moderátorský?

Vůbec necítím, že bych tam patřil. Dobré moderátory obdivuju, protože to není snadná profese, ale pro mě to není. Je to dobře placená práce, jenže mě nebaví, protože není příliš tvůrčí. Pro mě to je nuda. Předávání Slavíků, které jsem uváděl před lety, byla trochu výjimka, protože mi dovolili udělat si to po svém. Celé jsem si to vymyslel a napsal, a proto mě to i bavilo. Byla to sice práce na půl roku, protože jsem se tomu musel věnovat intenzivně, ale dopadlo to dobře a jsem za to rád. Spíš to ale beru jen jako radost a bonbónek, ne jako něco, čím bych se chtěl živit.

Jste exhibicionista?

Asi ano. Když jsem mezi svými lidmi, se kterými mi je dobře, jsem naprosto uvolněný a v klidu, ale když jsem v jiném prostředí, jsem spíš introvertní a moc se nebavím.

Je pro vás váš táta vzorem?

Vzor je divné slovo, spíš ho mám strašně rád. Osvojil jsem si, pravda, některé jeho myšlenky a názory, ale ne zas ve všem se shodneme. Dostal jsem od obou rodičů moc lásky a za to jim nepřestanu být nikdy vděčný. Táta je také velký skaut, ale v tom se lišíme, to není nic pro mě.

Proč?

Prostě mi to nějak nepřirostlo k srdci. Mám rád teplé hotelové pokoje. Spacáky a spaní pod širákem jsou pro jinou náturu, než jsem já. Nejsem typ na čundr. Den bych přežil, ale ty další by se mnou byla otrava. Ledaže bych se do toho pustil s lidmi, kteří to mají stejně jako já, to by potom mohla být velká legrace, ale do komunity zálesáků bych asi nezapadl. Táta do mě sice odmala hustil Hochy od Bobří řeky, Lovce mamutů a tak, ale mě to moc nebavilo. Jediné, co se mi na tom líbilo, bylo balit holky u táboráku, když jsem hrál na kytaru Stánky nebo Dianu.

Vedli vás vaši k divadlu?

To vůbec, táta mě od divadla spíš odrazoval.

Přesto jste na jevišti poměrně často a v seriálu Ulice jste si zahrál právníka Marka Stránského…

Nejsem ani vystudovaný herec, protože na konzervatoři Jaroslava Ježka jsem studoval skladbu, hru na klavír a dirigování, ale přesto si několik lidí myslí, že to, co jako herec předvádím, je podle hereckých kritérií dostatečné, a tak se tomu nebráním. V Ulici jsem hrál rok a půl, ale pak jsem už cítil, že mě to začíná válcovat, nebyl čas na nic jiného. Naštěstí Míša Maurerová, s níž jsem měl hlavní dějovou linku, otěhotněla a tím se to vyřešilo.

A co vaše další vášeň, poker?

Hraju ho pořád a rád. Pro mě je to jedna z nejlepších karetních her, jaké kdy vznikly. Je to skvěle vymyšlené, a to jak v rovině matematické, hazardní, tak i psychologické a strategické. Dá se to přirovnat k šachům, ale tam je daleko menší možnost náhody a vše je pouze strategická záležitost, kdežto tady hraje obrovskou roli také náhoda a štěstí. Na konci vám může přijít poslední karta, která ovlivní celý předešlý průběh. Přestože jste to předtím strategicky vymysleli sebelíp, najednou to může být úplně jinak.

Hrajete i s Michalem Horáčkem?

Nehraju. Michal hraje tzv. starý poker s pěti kartami, kdežto já hraju nový tzv. Texas hold’em no limit. Poprvé jsem ho hrál už před lety s klukama na chalupě. Chodím si zahrát do klubů a baví mě to.

Jaké hudební projekty máte teď před sebou?

Chybí mi kapela, tak jsem dal dohromady pár kamarádů z „ježkárny“ a zkoušíme písně, co jsem si tak nějak průběžně psal do šuplíku. S Tomášem Rorečkem ještě pracujeme na textech, tak uvidíme, co se z toho vyklube. Žádnou přehnanou ambici nemám, jen bych si rád čas od času zahrál vlastní písně někde v klubu. A pokud přijdou lidi a bude je to bavit, budu jenom rád.

Autorsky jste se také podílel na albu Sámera Issy, Dary Rolins a dalších. Pracujete i teď na nějaké desce?

Chci udělat desku Martině Balogové, která má jeden z nejúžasnějších hlasů, které jsem kdy slyšel. Baví mě myšlenka, že by zpívala v romštině popové věci, třeba soulové balady. Možná ne všechny, ale aspoň část. Už jsme spolu dělali na její první desce a rád bych se podílel i na druhé a už na tom vlastně pracuju. Sbírám materiál, autorsky v tom určitě nebudu sám, Martina má kolem sebe spoustu šikovných muzikantů, ale chtěl bych, aby album bylo pestré a hlavně aby na něm měla možnost uplatnit svůj báječný hlas.

Když máte tak rád americké muzikály, v New Yorku na Broadwayi se asi cítíte jako ryba ve vodě, je to tak?

Představte si, že tam jsem ještě nikdy nebyl. Přitom toho spoustu znám, mám to naposlouchané a nastudované a o muzikálech, které se v New Yorku uvádějí, vím poměrně dost. Letos na podzim se tam konečně chystám, ale malinko se bojím, že budu zklamaný, protože být okouzlený zdálky je vždy o něco snazší.