Daniela Šinkorová, rodačka z Nitry, letos oslaví čtyřicátiny, a přestože se v šoubyznysu pohybuje dvacet let, z objektivu našeho fotografa měla skoro strach. „Když jsem v roli, mám paruku a dají mi nějaký kostým, je to něco jiného, ale když jsem před objektivem jen jako Daniela, přijde mi to divné,“ vysvětlila s nehranou skromností. Ještě připomněla Marilyn Monroe, která o fotografech tvrdila, že jí kradou duši. Když fotografování skončilo, přišla na řadu pro ni příjemnější část – povídání.

Máte prý ráda zimu. Ta letošní se vám asi líbila, ne?

Tak to je nějaká kachna, protože zimu nesnáším. Je mi zima, dokud není dvacet pět nad nulou. Věčně mám studené nohy i ruce. Slunce a moře jsou pro mě záchrana, jenže letos jsme se v zimě nikam za teplem nedostali, protože bylo hodně práce.

Předpokládám, že jste ráda. Na obrazovky jste se vrátila jako moderátorka kulinářské show. To jste si přála?

Už na sklonku loňského roku se vysílalo osm dílů a měli jsme dokonce vyšší sledovanost než show, kterou měl předtím se svými posledními díly v televizi Emanuel Ridi. Česko na talíři zaujalo a do prázdnin se bude vysílat každý týden. Jezdíme po republice a pak divákům představujeme regionální speciality.

Na televizní obrazovku se Daniela nedávno vrátila díky kulinářské show Česko na talíři. Tady je jejím parťákem šéfkuchař Jaroslav Sapík.

Na televizní obrazovku se Daniela nedávno vrátila díky kulinářské show Česko na talíři. Tady je jejím parťákem šéfkuchař Jaroslav Sapík.

FOTO: archív TV Prima family

Jakou kuchyň máte ráda vy?

Hodně jsem si oblíbila italskou a Emanuela jsem sledovala. Bylo vidět, že vaří s chutí, a hlavně se mi líbilo, že dával k dobru různé rady a fígle. Zajímalo mě to i proto, že do Itálie jezdím ráda a pravidelně. Obyčejně v Itálii strávíme několik týdnů ročně. Přivedl mě k tomu můj partner. Oba dva se teď učíme italsky. Líbí se mi tamní životní styl. I když jsou třeba v některých regionech chudší, umějí žít, tolik se netrápí a nezávidí si.

Prstýnek na ruce máte od partnera?

Ano, je od něj.

Jste tedy vdaná?

Ne, nejsem.

Je pravda, že je váš partner tenisovým trenérem?

Trenéra dělal kdysi, ale trenérem není. Je podnikatelem a vlastní velký tenisový areál.

S přítelem, podnikatelem Martinem Polákem právě začíná nový život v rodinném domě za Prahou.

S přítelem, podnikatelem Martinem Polákem právě začíná nový život v rodinném domě za Prahou.

FOTO: ČTK

Také hrajete tenis?

Jsem ve stadiu učení se, a protože už nejsem nejmladší, asi to už nikdy úplně dobře umět nebudu. O některých úderech už vím, jak by měly vypadat, a někdy se i povedou, ale to je tak všechno.

Co jste dělala poté, co jste zmizela ze seriálu Ordinace v růžové zahradě?

Nechala jsem to osudu. Byla jsem ráda, že postava Gity v seriálu umřela, protože jsem chtěla, aby si divák od Šinkorové na chvíli odpočinul. Už mě bylo hrozně moc a sama jsem z toho byla unavená. Měla jsem třeba i třiadvacet natáčecích dnů v měsíci a při tom nešlo stihnout nic dalšího. Věděla jsem, že se chci ale věnovat i divadlu a mít tu profesi barevnější. Doktorkou Gitou Petrovou jsem byla téměř tři roky a to stačilo.

Proč jste ale odcházela s tak velkým humbukem?

Jsou to staré věci a nevím, jestli má smysl je opakovat. Smlouva se vždycky podepisovala na půl roku nebo na rok a já jsem hlásila už předem, že na celý rok ji podepsat nechci, protože pak budu zřejmě zvažovat, co a jak dál. Jenže na to asi zapomněli, protože pro mě měli napsaných už několik dalších dílů. Já ale potřebovala změnu.

Přízeň televizních diváků si získala jako doktorka Gita Petrová v první řadě seriálu Ordinace v růžové zahradě.

Přízeň televizních diváků si získala jako doktorka Gita Petrová v první řadě seriálu Ordinace v růžové zahradě.

FOTO: ČTK

To je docela frajeřina odříct roli, po které touží desítky jiných hereček…

Tak to nevnímám. Prostě jsem byla jen konečně schopná říct, co chci já. Je ale pravda, že dodnes mi někteří lidé říkají, že od té doby Ordinaci nesledují, a ptají se, proč jsem to udělala. Na to jim říkám, že prostě nejde dělat pořád to samé a že život je změna.

Přišlo pak to, co jste chtěla?

Hlavně přišel čas na soukromí a to pro mě bylo zásadní. Předtím můj den vypadal tak, že jsem ráno vstávala v pět, protože natáčení začínalo nejpozději v sedm, a když natáčení skončilo, často jsem spěchala do divadla a po něm třeba ještě zazpívat na ples. To bylo celé tři roky. Soukromý život šel úplně stranou.

Cítila jsem, že už ztrácím spojení s realitou a s problémy normálních lidí. Nestíhala jsem zajet za mámou, ségru jsem taky neviděla, nevěděla jsem, co dělají její děti, a nikam jsem se neposouvala. Můj život bylo naučit se text, druhý den ho říct, zapomenout a tak stále dokola. Hlavním důvodem odchodu z Ordinace tedy bylo moje soukromí a také jsem doufala, že přijde nějaká nabídka z divadla.

Přišla?

Ano. Začala jsem zkoušet v Ústí nad Labem Hello Dolly a v divadle Kalich jsem dohrávala Jacka Rozparovače. Také jsem byla obsazená do slovenské Ordinace, kde ale můj závazek není tak velký.

S Ladislavem Županičem si zahrála v muzikálu Hello Dolly. Návrat na divadelní prkna byl její sen.

S Ladislavem Županičem si zahrála v muzikálu Hello Dolly. Návrat na divadelní prkna byl její sen.

FOTO: ČTK

Do Prahy jste přijela téměř před dvaceti lety po absolutoriu bratislavské konzervatoře. Cítíte se dnes jako Pražačka?

Mám tu trvalý pobyt a zvykla jsem si tu. V roce 1993 jsem v Praze začínala v muzikálu Dracula, pak přišla Pomáda a další a další krásné projekty.

Jste také držitelkou dvou Thálií. Čím jste si je vysloužila?

První byla za roli Zuzany v muzikálu Kristián v Národním divadle v Brně ještě s přihlédnutím k roli Velmy Kellyové v Chicagu v Hudebním divadle v Karlíně. Druhou Thálii jsem dostala za roli Sally Bowlesové v Kabaretu uváděném v Divadle J. K. Tyla v Plzni. A kde je mám? Jsou zabalené doma ve skříni. Dosud jsme s partnerem totiž bydleli po podnájmech, ale teď se budeme stěhovat do vlastního domu, tak pro ně možná najdu jiné místo. Říká se ale, že herec je vždy dobrý podle toho, jaká je jeho poslední práce, takže celý život chodit a ukazovat ty dvě Thálie fakt nepomáhá.

Na jaře v roce 2005 převzala Cenu Thálie v kategorii opereta, muzikál za roli Sally Bowlesové v muzikálu Kabaret uváděném v plzeňském Divadle J. K. Tyla.

Na jaře v roce 2005 převzala Cenu Thálie v kategorii opereta, muzikál za roli Sally Bowlesové v muzikálu Kabaret uváděném v plzeňském Divadle J. K. Tyla.

FOTO: ČTK

Stavba rodinného domu byla také váš sen?

To ano. Vždycky jsem si myslela, že budu ráda, když se v Praze dopracuju ke garsonce, a teď jsme s přítelem nedaleko Prahy dostavěli dům. I to je věc, která nás stála spoustu času. Jenom stavební povolení jsme sháněli dva roky. Za vlastní zázemí jsem opravdu šťastná a vlastně jsou to krásné starosti. Ani to ještě nedokážu domyslet, že budu mít opravdu svůj vlastní prostor.

Přemýšlíte o založení rodiny?

To je soukromé téma. Co má být, to bude, a když něco nepřijde, tak to nebude.

Kdybyste neměla děti, tak by vám to nevadilo?

Budu to brát tak, že to je někde dáno. Že bych si dělala kalendář s nějakými závazky, tak to si opravdu nedělám, protože to tak ani nefunguje.

Roli Sugar v muzikálu Sugar aneb Někdo to rád horké označuje ve své kariéře za zlomovou. Osm let ji hrála v Národním divadle v Brně a poté v pražském Hudebním divadle v Karlíně a v Ústí nad Labem. Zde byl jejím partnerem Václav Vostarek.

Roli Sugar v muzikálu Sugar aneb Někdo to rád horké označuje ve své kariéře za zlomovou. Osm let ji hrála v Národním divadle v Brně a poté v pražském Hudebním divadle v Karlíně a v Ústí nad Labem. Zde byl jejím partnerem Václav Vostarek.

FOTO: ČTK

Vynahradí vám to práce?

To ne, právě že soukromí mám docela hezké a bohaté. Mám ráda sestřiny děti i děti kamarádek a řeším s nimi mnoho věcí. Právě za dob Ordinace jsem měla jenom kariéru, kdy neexistovalo nic jiného – a to už nechci.

Nyní jste dostala roli v novém seriálu Gympl. Kdy se začne natáčet?

Ještě teď na jaře. První série má vzniknout přes léto a mám z toho velkou radost. Kromě jiných se tam potkám s Libuší Šafránkovou, Karlem Heřmánkem, Ondrou Brzobohatým, Zuzanou Bydžovskou a s dalšími. Seriál je směsicí dramatických zápletek i humoru a líbí se mi.

Je pravda, že právě Libuše Šafránková je vaším hereckým vzorem?

Líbily se mi televizní inscenace, kde hrála s Josefem Abrhámem. Když je v záběru, tak u ní stejně jako u Veroniky Jeníkové vidím určitou nadstavbu a jako divákovi mi to dává prostor vidět tam mnohem víc. I třeba pan Hrušínský hrál s otazníkem. Bylo to velmi civilní a přitom tam bylo všechno. Přijde mi, že Libuška Šafránková k rolím přistupuje s velkou fantazií, specifickým něžným humorem, a to se mi líbí, ale přímo vzorem bych to nenazvala.

Hrajete v Divadle J. K. Tyla v Plzni v Prodavači snů. O co jde?

Je to broadwayský muzikál, podle něhož byl také natočen film se Stevem Martinem v hlavní roli o životním setkání tří velmi šikovných a chytrých podvodníků. Je to vtipně napsané, je tam výborná hudba laděná do swingu a jazzu a při představení hraje živý orchestr. Dostala jsem hlavní ženskou roli, ale do děje vstupuju až na konci první půlky, takže to je opravdu úžasný dárek. (směje se)

Na podzim jste se však v Praze objevila i v propadákovém muzikálovém titulu Naháči….

Hodně lidí se mě ptá, proč jsem to vzala, ale je to jednoduché. Byla jsem prostě zvědavá. Představení vždy bylo živě i na internetu, na pódiu byla spousta kamer a to mi přišlo zajímavé.

Jarek Šimek k tomu napsal moderní hudbu, jakou jsem ještě nikdy nezpívala, a protože to bylo vysoké zpívání, musela jsem se i něco nového naučit a posunout se v rámci vlastních limitů. Možná jsem i trochu očekávala, že to může dopadnout blbě, ale na to jsem byla připravená a smluvně jsem to měla ošetřené. To, co pak psali v bulváru, že jsem kvůli tomu přišla na mizinu, byl proto nesmysl. Určitě je lepší něco zkusit než sedět doma a nedělat nic. Navíc jsem nikdy v propadáku nehrála, tak to je taky zkušenost. Celkem jsem odehrála šest představení a připadala mi zajímavá i hlavní myšlenka zabývající se lidskou identitou při internetové komunikaci.

Jak vás osobně oslovují virtuální sociální sítě?

Sama za sebe bych do toho nikdy nevlezla a tady jsem si to zkusila aspoň v roli. Jenom jsem se utvrdila v tom, že se nikdy na žádný Facebook přihlašovat nebudu. Nebaví mě to a považuju to za ztrátu energie i času, navíc při své profesi si různé umělé identity můžu odžít na jevišti. Vůbec necítím potřebu si s někým na počítači dopisovat. Stačí, že mám telefon, i toho mám někdy dost.

Uplatníte se jako zpěvačka?

S několika muzikanty, kteří jinak hrají třeba s Janou Koubkovou, jsem dala dohromady hudební projekt věnovaný swingu a jazzu. Je to spíš hraní pro letní programy a vlastně jsem si to udělala pro radost. Uvažuju i o třetí desce a mám už asi čtyři písničky, ale beru to tak, že udělat ji jenom proto, abych si ji dala k narozeninám, nemá smysl. Album by mělo vzniknout, když je nějaké hlubší sdělení.

Na letošní léto mám krásnou nabídku na několik koncertů pod širým nebem věnovaných slavným filmovým hitům, kde by měli vystupovat Bára Basiková, Dan Bárta, Petr Kolář, Jaroslav Uhlíř, Pavlína Seničová a další. To zní přímo fantasticky. Kromě toho také pořád moderuju.

Jak často se vracíte na Slovensko?

Říkám, že tam jezdím za srdíčkem – za maminkou, sestrou a její rodinou. Sestra je starší o jedenáct let a má dva kluky. Když jsem doma, v Nitře, ráda se jdu podívat do našeho divadla nebo se po cestě zastavím v Bratislavě, ale protože na Slovensku už nejsem dlouho, nejsem schopná fundovaně říct, jak se tam teď žije.

Chtěla byste vystupovat i v zahraničí?

To určitě není reálné. A když pro to člověk nic neudělá, tak už vůbec ne.

Co se pro to dá dělat?

Zaregistrovat se do castingových společností, castingy si odsedět a být typově tak zajímavá, že o vás budou mít zájem. A tuhle naivní představu, že by mě zahraniční produkce potřebovaly do filmu, když mě nepotřebuje ani český film, už nemám. Zahrát bych si chtěla, kdo by nechtěl, ale realita je jiná.

Vaší velkou oblíbenkyní je Barbra Streisandová. Proč?

Obdivuju ji za všechno. Za to, že je perfekcionistka, že každou notu dokáže zazpívat jako nikdo jiný. Má úžasný specifický projev. Na JAMU jsem o ní psala i závěrečnou práci. Také ji uznávám jako fantastickou komediální herečku a režisérku, třeba mého oblíbeného filmu Yentl. A i když o ní říkají, že je ošklivé káčátko, ze svého vzhledu dokázala vytěžit maximum. Jsem členkou mezinárodního fanklubu, a tak o ní vím i to, že pomáhá těžce nemocným ženám, pořádá dražby atd. Barbra je pro mě renesanční člověk. Ráda si čtu rozhovory, které dá do tisku, ale jen takové, které zautorizuje. Vůči svým fanouškům to cítím také tak. Pokud je článek jen semletím pátého přes deváté, nemá to pro ně žádný přínos.

Před lety jste se soudila, protože napsali, že jste měla poměr s ředitelem Novy…

Ano a také kvůli tomu, že napsali, že jsem dala hodinovou výpověď v divadle Na Fidlovačce, což také nebyla pravda. Ještě ten večer jsem tam hrála představení. A s někdejším ředitelem Novy jsem si všehovšudy řekla asi třikrát „Dobrý večer“ a jednou mi potřásl rukou, když jsem přebírala cenu ANNO. Soud jim pak nařídil omluvu a také finanční odškodnění.