V televizi Barrandov moderujete desetiminutový pořad Dobrý večer, Česko! Co se dá v tak krátkém čase probrat?

Už Anton Pavlovič Čechov říkal, že stručnost je sestra talentu. Myslím na něj vždy, když mám pocit, že bych potřebovala ještě dvacet minut. Čas je dán, a tak nezbývá než to přijmout a v tématech si vybrat maximálně dvě základní věci a těch se držet. Na filozofování čas sice opravdu není, ale na oblíbené „mlžení“ politiků také ne. Mám ráda pocit, že je dost prostoru na to, aby host stačil říct vše podstatné, a já jsem mu nemusela skákat do řeči, když začne zeširoka. Ale věděla jsem, do čeho jdu, a tak se učím pokládat stručné a jasné otázky a doufám ve stejné odpovědi.

Martina Kociánová je jednou z pětice moderátorů pořadu Dobrý večer Česko!.

FOTO: archiv TV Barrandov

Máte zajímavou barvu hlasu, to asi víte, že?

Ano, říká to i můj muž.

A také bohatou slovní zásobu.

Zavolám to mamince…

Jste pohotová a také dobře vypadáte.

Tolik lichotek hned na začátku!

Copak vizáž, tu jste zdědila, ale dá se naučit pohotovost?

Rychlost reakce a postřeh jsou částečně dány, ale bez tréninku a zkušeností by to nefungovalo. Spoustu věcí se naučíte jen každodenností. A slovní zásoba? Vystudovala jsem historii, mluvenému slovu se věnuji už dvacet let a češtinou jsem trochu posedlá, tak by bylo smutné, kdybych se nerozvíjela. Myslím si, že jedna z nejdůležitějších věcí je číst a číst - literaturu faktu, stejně jako romány či poezii. Zítra ráno v rádiu dělám hodinový rozhovor s forenzní bioložkou, pak s polárníkem a večer s Lukášem Pollertem o eutanázii. Je to trochu od „Bacha po Vlacha“, a tak se připravuji už třetí den.

Martina Kociánová

FOTO: Jan Handrejch, Právo

A já se už třetí den připravuji na vás.

Vážně? (směje se)

Stojí taková námaha - výběr hosta, příprava, make-up, oblečení - za to kvůli deseti minutám na obrazovce?

Na takto postavenou otázku musím odpovědět, že ne, pokud porovnávám čas přípravy s tím na obrazovce. Ale za možnost ptát se lidí, kteří nesou zodpovědnost za důležité věci, to stojí. Kdo se v tomhle státě může posadit proti ministrovi spravedlnosti a zeptat se ho, proč u nás řádí exekutoři jako černá ruka? To mi stojí za ty dva dny, kdy sjíždím web a hledám argumenty.

V Českém rozhlase moderujete tříhodinový pořad - Je, jaká je. Není to zase příliš dlouhé?

To je úplně jiný útvar, odlišně vedený rozhovor, úplně jiná témata a jiní hosté. Do rádia zveme lidi, kteří mají co říct a v televizi by často neměli šanci, protože jejich práce je sice důležitá, ale málo fotogenická. Takže vyhledáváme vědce, řezbáře, akademiky, hodináře, malíře.

Martina Kociánová

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Nezažila jste nějaký pracovní trapas?

Dokonce nedávno v pořadu Dobrý večer, Česko! Většinou si doma připravuji scénář, konečnou verzi si pak vytisknu a beru si ji do studia. Nedávno jsem se navíc začala věnovat dabingu, a protože jsem ještě začátečník, tak se snažím připravit si roli dopředu. Vytisknu si ji, podtrhám a tak podobně. Tím ovšem mám doma celé štosy už nepotřebných scénářů, a proto se snažím ten papír ještě využít. Dany (syn - pozn. red.) si na listy maluje a já si na druhou stranu dabingových scénářů tisknu své rozhovory do rádia či televize.

Á, už to tuším…

Samozřejmě. Sedím ve studiu, znělka, přivítám hosta, podívám se na první otázku a místo toho mám před sebou repliku Josého Angela ve španělštině. Omylem jsem scénář obrátila tou špatnou stranou. Naproti mně sedí kandidát na prezidenta a já mám před sebou místo připravené statistiky neuvěřitelné výkřiky z mexické telenovely. Takže kvůli tomu, že se snažím šetřit naše lesy, jsem málem dostala infarkt.

Oba pořady jsou o tom, co hýbe Českem nebo světem. Co ale hýbe vámi?

Je to téměř klišé, ale především můj syn. Půjde do školy, takže zápisy, návštěvy u logopeda, aby jeho R krásně drnčelo. Je už velký, opravdový parťák a je to s ním parádní. Ale hýbe mnou i práce. Nikdy jsem se neuměla úplně odstřihnout a užít si stav maminky, která je doma rozpuštěná ve svém světě. Pořád vystrkuji senzory jako číslo pět, které ještě žije.

Nástup na Barrandov do pořadu Dobrý večer, Česko! zamíchal mými kartami. Bylo toho ze dne na den hrozně moc. Ze začátku jsme se střídali jen se Sašou Hemalou, ale už je nás pět, což mi vyhovuje. Protože ani otázky na ministra by mi nestály za to, abych nemohla uspávat svého synka.

Je to jen mezi námi, šeptá svému synovi.

Je to jen mezi námi, šeptá svému synovi.

FOTO: soukromý archív Martiny Kociánové

Vystudovala jste historii a muzeologii. Proč zrovna tohle?

To, že jsem odmaturovala na SEŠ, považuji za projev svého velkého smyslu pro disciplínu. Je to svět, který ke mně vůbec nejde, neumím tímto způsobem uvažovat. Když jsem pak chtěla na historii, nedostala jsem doporučení, které tehdy bylo nutné.

Směla jsem jen na Vysokou školu báňskou a to jsem věděla, že už bych to nevydržela. Tak jsem se rozhodla, že půjdu na rok pracovat někam do kultury a tím doporučení získám. Tehdy jsem se dozvěděla o konkurzu do ostravské televize. Vzali mě, doporučení jsem dostala, ale z televize jsem už neodešla.

Proč jste nešla na konzervatoř?

Chodila jsem na lidovou školu umění a pak na lidovou konzervatoř. Hrála jsem osm let na housle a zpívala jsem. Moc mě to bavilo, ale i já jsem tehdy převzala názor okolí, že hudba může být koníček vedle nějaké pořádné práce.

Vy jste ale ukázněná!

Ano, byla jsem, ale čím jsem starší, tím jsem svobodomyslnější. Jako dítě jsem chtěla dělat rodičům radost a oni mi dopřávali volnost. Neměla jsem potřebu revoltovat. V šestnácti letech mě naši pustili dělat průvodkyni na hrad Bouzov. Sbalila jsem si kufr a odjela jsem na měsíc pryč. Věřili mi. Fungovalo to a mě by asi těšilo, kdyby to měl můj syn nastaveno stejně.

V egyptském Abúsíru, kde psala reportáž o práci našich egyptologů, přitahovala pozornost dětí.

V egyptském Abúsíru, kde psala reportáž o práci našich egyptologů, přitahovala pozornost dětí.

FOTO: soukromý archív Martiny Kociánové

Máte tedy pořádnou práci, jak si rodiče přáli, a vedle toho také zpíváte, že?

Když jsem ve dvaadvaceti letech odjela do Prahy a dostudovala lidovou konzervatoř, tak jsem si myslela, že mě osud zavál jinam a už prostě zpívat nebudu. Jenže mi po půlroce začala hudba strašně chybět. Zoufale. Tak jsem si v Praze našla učitele, brala jsem u něj hodiny zpěvu, pak jsem objevila konkurz do muzikálu Krysař a vzali mě.

Na Nově mi to zakázali, a tak jsem odešla, protože jsem nechápala proč. Nebylo to lehké rozhodnutí, ale moc jsem toužila dělat věci, které mám ráda. Nechtěla jsem se držet své židle příliš urputně. Myslím, že revolta přišla v pravý čas.

Na to, že jste byla tak mladá, jste uvažovala jako zralá osobnost!

Já jsem nikdy nebyla moc mladá. Teď zpětně si občas přeji, abych byla alespoň jednou v životě nezodpovědná. Umím flámovat, nezkazím legraci, dokážu ve tři ráno na Staroměstském náměstí v Praze uspořádat závod na rikše, což jsme třeba udělali s Martinem Severou. Prý se mnou skutečně není nuda, ale tam někde vzadu pořád sedí cosi, co mi nedovolí zachovat se stylem - po mně potopa. Ale tenkrát jsem se kousla.

V liberecké opeře zpívala i Maddalenu v Rigolettovi. Představitel vévody je Nikolaj Višňjakov.

V liberecké opeře zpívala i Maddalenu v Rigolettovi. Představitel vévody je Nikolaj Višňjakov.

FOTO: soukromý archív Martiny Kociánové

A šla jste do muzikálu Krysař, který uvádělo Divadlo Kalich.

Ano, hráli jsme ho tři roky a bylo to v mém životě nesmírně důležité období. Sešla se tam skvělá parta a já jsem se najednou z univerzity a zpravodajství dostala mezi rockery. Objevila jsem nový svět a svědčilo mi to. Nehledě na to, že jsem za dva dny po odchodu z Novy nastoupila v televizi Premiéra, později Prima jako zprávařka a za další měsíc jsem měla dvouhodinový pořad na Frekvenci 1.

Tomu období, které trvalo asi čtyři roky, říkám jízda na drakovi. Tak se prý cítí narkomani, když si poprvé šlehnou dávku. A tohle období bylo asi podobně opojné, všude byly otevřené dveře. Už nikdy jsem neměla tolik práce a možností jako tehdy. Ale hlavně jsem se tím vnitřně osvobodila. Kdybych tenkrát zůstala na Nově bez hudby, byla bych dnes zarputilá ženská s úzkými rty, co se věčně jen bojí o svoje místo. Zjistila jsem, že umím více než jen přečíst zprávy, že mám chuť se učit a možná i nějaké schopnosti.

Co nastalo po Krysařovi?

Už jsem do muzikálu nešla. Průběžně jsem studovala hudbu a naprosto jsem propadla opeře. Zpívala jsem ve Státní opeře v Praze, v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, v Hudebním divadle Karlín, koncertovala jsem v Německu, Rakousku, Japonsku, na Kypru, vystupuji s Pardubickou filharmonií, teď jsem hrála s PKF, s Triem Amadeus, s triem Lyrico, vydala jsem dvě CD. Samozřejmě netvrdím, že jsem si v hudbě splnila všechny sny, ale je mi s ní krásně.

Vystupuje také s Triem Amadeus, a to s Karlem Dohnalem (zleva), Peterem a Františkem Hlucháněm.

Vystupuje také s Triem Amadeus, a to s Karlem Dohnalem (zleva), Peterem a Františkem Hlucháněm.

FOTO: soukromý archív Martiny Kociánové

Neseznámila jste se v hektickém období Krysaře se svým mužem?

Tomáš byl v té době v Americe. Teď je šéfredaktorem časopisu National Geographic, dělá práci, o jaké snil. Považuji ho za velkého odborníka na geografii.

Tím vás upoutal?

V tomto případě jsem v tom naprosto nevinně. On si vyhlédl mě a už po první schůzce na Vyšehradě jsem neměla šanci. Pět let poté jsme se tam vzali. Jsme spolu už patnáct let.

Jak jste to dokázali?

Žádné rady vám neposkytnu. Prostě si pořád myslím, že nejlepšího chlapa, který tady kdy byl, mám doma.

Se svým manželem Tomášem Turečkem před Stolovou horou v Kapském Městě v Jihoafrické republice.

Se svým manželem Tomášem Turečkem před Stolovou horou v Kapském Městě v Jihoafrické republice.

FOTO: soukromý archív Martiny Kociánové

Ale jak k tomu přijdou ostatní ženy?

Pevně věřím, že některé si to zase myslí o těch svých. To, jaký vedeme život, by třeba někomu jinému nevyhovovalo, ale pro nás je to ideální. Jeden filozof tvrdí, že trvale šťastný dokáže být jen idiot. Klidně mi tak říkejte.

Ale to ne! Jen mi prozraďte, jaký vedete život?

Jako mnozí jiní, které jejich práce sice baví, ale kromě toho je i živí, takže pracují hodně. Pořád jsme rádi spolu, a protože nemáme chůvu, spěcháme domů. Často brouzdáme Prahou i po horách, čteme dobré knihy i ty pohádkové. Za rok jsme asi šedesátkrát v zoo.

Jaký je váš syn Daniel?

Úžasný. Čekala jste jinou odpověď? Kdyby měl pihy, dokonale by ztělesňoval uličníka, kluka, který nic nenechá na pokoji, všechno musí prozkoumat, všude vlézt.

Umí váš muž zpívat?

Ve sklípku ano. Když Tomáš uspává našeho syna, nikdy si nevzpomene na žádnou píseň, takže ho už naučil čtyři světové hymny.

Dejme tomu, že jste v polovině života. Jak naložíte s tou druhou?

Doufám, že moudře.

Moderovala křest CD Píseň noci violistky Jitky Hosprové (vpravo) a harfenistky Kateřiny Englichové.

Moderovala křest CD Píseň noci violistky Jitky Hosprové (vpravo) a harfenistky Kateřiny Englichové.

FOTO: archiv Supraphonu

V té první jste byla moudrá dost!

Ve svých jednačtyřiceti se cítím mnohem svobodněji než jako dvacetiletá. Mladá holka bych nechtěla být ani náhodou. Maximálně bych brala věk tak od třiceti, ale jsem spokojená. Můj muž vždycky říká: „Dávej si bacha, jak ten dnešní den strávíme, protože žijeme naše vzpomínky.“ Takže já teď žiju vzpomínky.

Kolik je vašemu muži?

Je o rok starší.

Máte nějaké nesplněné přání?

Nečekejte žádné velké věci, život je poskládaný z maličkostí. Vždycky jsem si přála tančit a to si teď plním. Chodím na hodiny k Petru Čadkovi a baví mě to jako už dlouho nic.