Nemoci vůdců

Dopadem nemocí hlav států na běh dějin se zabýval britský politik a psychiatr David Owen (1938) a napsal o tom knihu Nemocní u moci, kterou v překladu Jana Kalandry vydalo na sklonku minulého roku nakladatelství Paseka.

Politika a lékařství

Medicínské praxi se Owen věnoval šest let a v politice posléze dlouho působil v různých funkcích. Především byl v letech 1976–1979 britským ministrem zahraničí. Od té doby ho fascinovala souvztažnost mezi politikou a lékařstvím – vliv nemocí na rozhodování politiků, nebezpečí plynoucí z jejich utajování, ale například i odpovědnost, kterou nemoci vrcholných politiků ukládají jejich lékařům.

V této souvislosti se ptá: „Měli by být jako v běžných případech oddáni výhradně svému pacientovi, nebo mají povinnost vzít v úvahu i politické zdraví země?“

Owen se v knize zabývá nejrůznějšími nemocemi hlav států v celém dvacátém století až do přítomnosti, zvláštní studie ale věnuje například Françoisi Mitterrandovi a Johnu F. Kennedymu. Francouzský prezident téměř 14 let ve funkci trpěl rakovinou prostaty, o níž plných 11 let veřejnost nevěděla.

U amerického prezidenta Owen zase porovnává chování Kennedyho při zpackané invazi do Zátoky sviní a na schůzce s Chruščovem ve Vídni v roce 1961 s jeho vystupováním a rozhodováním o rok později během karibské krize. Dává je do souvislosti s Kennedyho zdravotním stavem i změnami léčby, k nimž mezi těmito událostmi došlo.

Zatajil Addisonovu chorobu

Johnu Kennedymu bylo 43 let, když byl v listopadu 1960 zvolen prezidentem USA. Zdálo se, že je plný svěžesti (on sám to slovo hojně užíval), vitality, šarmu a humoru. Za Atlantikem byli tehdy u moci o více než generaci starší politici. Sovětskému vůdci Nikitu Chruščovovi bylo 64 let, stejně jako britskému premiérovi Haroldu Macmillanovi. Francouzskému prezidentovi Charlesi de Gaullovi bylo 70, izraelskému premiérovi Davidu BenGurionovi 74 a německému kancléři Konradu Adenauerovi 84 let. A přece byli všichni tito muži zdravější než Kennedy.

Tento nejmladší prezident v dějinách USA skládal přísahu s vědomím velkého tajemství – záměrně Američany dezinformoval o svém zdravotním stavu, který byl mnohem horší, než se veřejnost měla důvod domnívat. Trpěl Addisonovou chorobou (částečné nebo úplné selhání funkce nadledvin), jejíž vinou závisel Kennedyho život na náhradní hormonální léčbě a jeho vítězství ve volbách i setrvání v úřadě na jejím utajování. Alespoň to si John Kennedy myslel.

Válečný hrdina John Kennedy. Při vojenské službě v jižním Pacifiku utrpěl v roce 1943 zranění, od něhož se odvíjelo mnoho pozdějších neduhů, především bolavá záda.

Válečný hrdina John Kennedy. Při vojenské službě v jižním Pacifiku utrpěl v roce 1943 zranění, od něhož se odvíjelo mnoho pozdějších neduhů, především bolavá záda.

FOTO: Repro z knihy D. Owen: Nemocní u moci

Dlouho panovalo přesvědčení, že Američané by si Kennedyho nikdy nezvolili, kdyby od oznámení jeho kandidatury dostávali informace o jeho nemocích. „Pro Ameriku šedesátých let to možná platilo,“ píše Owen, „ale my se to nikdy nedozvíme, protože takovou otevřenost tenkrát nikdo nevyzkoušel… Avšak správně léčená Addisonova choroba rozhodně není ničím, co by mělo komukoli bránit v kandidatuře na nejvyšší post.“

Addisonova choroba se projevuje nedostatkem hormonů nadledvin, jmenovitě kortizolu, aldosteronu a pohlavních hormonů. Typická je výrazná pigmentace (pacient vypadá zdravě opálený). Při léčbě (podání chybějících hormonů) toto „opálení“ většinou zmizí.

Dvakrát dostal poslední pomazání

Zdraví Johna Kennedyho bylo nestálé už od jeho dětství. Jako tříletý dostal spálu, ve třinácti letech výrazně zhubl a přestal růst. O rok později podstoupil operaci slepého střeva, v sedmnácti mu stanovili diagnózu zánět tlustého střeva.

V srpnu 1943 byl ve tmě v úžině mezi dvěma z Šalamounových ostrovů v Tichém oceánu po útoku japonského torpédoborce zasažen člun, jemuž velel poručík Kennedy. Náraz jím mrštil o palubu. Od této doby se odvíjelo mnoho jeho pozdějších neduhů – především bolavá záda. „Sám Kennedy tento výklad podporoval,“ uvádí Owen, „protože nechtěl, aby se někdo začal zabývat jeho četnými předchozími nemocemi. Utajování lékařských informací se stalo jeho celoživotním zvykem.“

V listopadu 1943 byl Kennedymu zjištěn dvanáctníkový vřed. Bolesti zad pokračovaly a v červnu 1944 se podrobil operaci. V říjnu 1944 dostal injekci prokainu, po níž se mu výrazně ulevilo. Tím začala léčba jeho bolestí zad prokainovými injekcemi. Addisonovu chorobu Kennedymu diagnostikovali v Londýně v roce 1947. Dávali mu tehdy méně než rok života. Během plavby z Anglie domů v říjnu 1947 se mu udělalo tak zle, že dostal poslední pomazání.

Navzdory této dlouhé řadě chorob dokázal Kennedy v roce 1952 vyhrát senátorské volby. Příští rok se oženil s Jacqueline Bouvierovou, v dubnu 1954 však rentgenové vyšetření ukázalo, že se mu zhroutil pátý bederní obratel, a v květnu už mohl chodit pouze o berlích. Musel na operaci. Pro stabilizaci páteře mu implantovali kovovou destičku. Za tři dny nastaly velké komplikace a mladý politik upadl do kómatu. Podruhé dostal poslední pomazání. Znovu však utekl hrobníkovi z lopaty.

Nastupuje „doktor Pohoda“

„Typickým rysem Kennedyho případu,“ poznamenává Owen, „bylo využívání záměrně navzájem izolovaných specialistů, takže žádný lékař nemohl řídit veškerou jeho léčbu.“
Jeho první osobní lékařka Janet Travellová se specializovala na léčbu jeho zad. Její technika spočívala ve vstřikování prokainu (nebo novokainu) injekční jehlou do bederních svalů. Prokain je syntetickou náhražkou kokainu a v určitém množství pronikal do Kennedyho centrální nervové soustavy. To se projevovalo špatným soustředěním, nepozorností, únavou, změnami nálad, směsicí nerozhodnosti a zbrklosti, úzkosti a neklidu.

Při návštěvě Kanady v červnu 1961 si prezident Kennedy při sázení stromku natolik pochroumal záda, že musel chodit o berlích.

Při návštěvě Kanady v červnu 1961 si prezident Kennedy při sázení stromku natolik pochroumal záda, že musel chodit o berlích.

FOTO: Repro z knihy D. Owen: Nemocní u moci

Nedlouho před televizní debatou s protikandidátem Richardem Nixonem v roce 1960 se Kennedy seznámil a začal spolupracovat s doktorem Maxem Jacobsonem, jemuž jeho pacienti říkali „doktor Pohoda“. Za svou přezdívku vděčil tomu, že klientům uměl dodat energii – podával amfetaminy ve formě povzbuzujících pilulek nebo v ampulkách k nitrosvalové injekční aplikaci.

Po kratším přerušení začal Jacobson Kennedyho znovu léčit od poloviny května 1961. Tehdy si prezident při návštěvě Kanady pohmoždil záda při vykopávání díry pro zasazení malého dubu a na fotografiích se začal objevovat o berlích.

„Navzdory tomu, že pacienti s Addisonovou chorobou jsou nezvykle citliví na povznášející účinky steroidů,“ píše Owen, „podávaný amfetamin Jacobson často doplňoval silnými dávkami steroidů, vylepšených o vitamíny a občas dokonce o kostní dřeň, placentu, elektrického úhoře a řadu dalších látek.“ Sám Kennedy kritiky Jacobsonovy léčby zavrhoval slovy: „I kdyby to byly koňské chcanky, hlavně že to zabírá.“

Chruščov mě rozcupoval

David Owen však na základě lékařských záznamů a několika svědectví ukazuje, že Jacobsonova práce měla na Kennedyho vystoupení při schůzce s Chruščovem ve Vídni 3. až 4. června 1961 velmi škodlivý dopad.

Těsně před začátkem jednání mu údajně Kennedy řekl: „Chruščov dorazí každou chvíli. Nemohu si dovolit žádné komplikace se zády.“ Jacobson mu aplikoval injekci amfetaminu. Chruščov však dorazil s hodinovým zpožděním a jednání bylo dlouhé. Účinky injekce postupně opadaly a Kennedy ztrácel emocionální a fyzickou sílu, kterou mu zpočátku aplikovaná látka poskytla.

Sám se před kolegy vyjádřil, že setkání dopadlo špatně. Přičítal za to vinu sobě a zuřil, že s ním Chruščov jednal jako s malým klukem. Ani druhý den (jednalo se hlavně o Berlínu) Kennedy nezvládl. Když se ho několik minut po konci summitu zeptal novinář James Reston, jak to šlo, Kennedy odpověděl: „Nejtvrdší věc v mém životě. Rozcupoval mě na kusy.“

John Kennedy a Nikita Chruščov na summitu ve Vídni v červnu 1961.

John Kennedy a Nikita Chruščov na summitu ve Vídni v červnu 1961.

FOTO: Repro z knihy D. Owen: Nemocní u moci

„Vím, proč se mnou takhle jednal,“ pokračoval. „Kvůli Zátoce sviní si myslí, že jsem nezkušený. Pravděpodobně má za to, že jsem hloupý. A co je možná nejdůležitější, myslí si, že jsem zbabělec.“

(V Zátoce sviní proběhla v dubnu 1961 invaze 1500 proticastrovských povstalců a Kennedy tehdy souhlasil s doporučením CIA a armády, aby USA invazi kubánských exulantů podpořily. Akce skončila naprostým fiaskem a podařilo se evakuovat pouhých 14 mužů.)

S lepšími zády zvládl karibskou krizi

Kombinace velkých bolestí zad a neřízených injekcí amfetaminů a steroidů spolu se substituční léčbou Addisonovy choroby přivedly Kennedyho v létě 1961 do stavu obrovského vyčerpání. Někteří jeho lékaři se dokonce obávali, že nebude schopen chůze a skončí na vozíku.

Od podzimu ale nastala v jeho léčbě změna. Byl povolán odborník na bolesti zad Hans Kraus. Postupně se podařilo dostat pod kontrolu směsici léčiv, jíž vévodily prokainové injekce. Celá léčba se stala racionálnější a disciplinovanější.

Pravdou bylo, že v roce 1962 a ještě i v roce příštím dostával od Jacobsona injekce amfetaminu, ale „tou dobou,“ jak uvádí Owen, „se pro Kennedyho spíše staly rekreační drogou, a ne léčebnou metodou, na jejímž pravidelném nasazování by závisela úleva od bolesti a stresu.“

Když v polovině října 1962 objevili Američané sovětské rakety na Kubě a začala karibská krize, byl stav prezidentových zad díky komplexní léčbě výrazně lepší. „Jako vrchní velitel byl teď úplně jiný člověk než ubrečený, emocemi zmítaný slaboch po fiasku v Zátoce sviní nebo zdeptaný chudák při vídeňské schůzce s Chruščovem,“ poznamenává Owen. Prezident nyní ovládal sebe, svou vládu i generální štáb.

Po blamáži v Zátoce sviní věděl, že nemůže nechávat užití síly jen na profesionálech, a nechtěl dopustit, aby rady armádních představitelů přehlušily rady z dalších zdrojů. Během karibské krize postupoval obezřetně a důsledně, ale nikoli bezohledně. Jeho strategie otevřené konfrontace účinkovala.

Změna nebyla však jen administrativní a nepřišla ani jako prostý výsledek Kennedyho tíživého ponaučení ze Zátoky sviní. „Hlubší kořeny měla v jeho podstatně lepším zdravotním stavu a ve způsobu léčby jeho nemoci,“ uzavírá Owen.

Schovávaná se smrtí

Zatímco s Johnem Kennedym se Owen nikdy nesetkal, s jiným prezidentem – Françoisem Mitterrandem – hovořil mnohokrát. „Byl to politik, který mě vždy fascinoval,“ přiznává, „ale neznal jsem ho dobře – skoro nikdo ho neznal dobře.“ Mitterrand byl zvolen prezidentem v květnu 1981. Jedním z pilířů jeho volební kampaně byl slib, že jeho lékaři budou každých šest měsíců vydávat zprávu o jeho zdravotním stavu. V té první pak jeho osobní lékař Claude Gubler v létě 1981 popsal prezidenta jako zdravého a v dobré fyzické kondici.

Francois Mitterrand (vpravo) při setkání s Helmutem Kohlem v Brianconu v srpnu 1985. Francouzský prezident tehdy už čtvrtým rokem – v naprostém utajení – bojoval s rakovinou prostaty.

Francois Mitterrand (vpravo) při setkání s Helmutem Kohlem v Brianconu v srpnu 1985. Francouzský prezident tehdy už čtvrtým rokem – v naprostém utajení – bojoval s rakovinou prostaty.

FOTO: Repro z knihy D. Owen: Nemocní u moci

Po šesti měsících ve funkci si začal Mitterrand z ničeho nic stěžovat na bolesti zad a ruky, zhoršila se mu i chůze. Gubler ho odvezl svým autem a bez policejního doprovodu do nemocnice, kde pod falešným jménem podstoupil řadu testů. V polovině listopadu 1981 se prezident dověděl, že trpí rakovinou prostaty v pokročilém stadiu. Průměrná délka dožití u pacientů s takto rozvinutou rakovinou byla tři roky.

Mitterrand se místo otevřeného přístupu rozhodl pro utajování. Podle Gublera prohlásil: „Ať se stane cokoli, nesmíte nic prozradit. Je to státní tajemství,“ a dodal, aby měl Gubler zcela jasno: „Vy jste tímto tajemstvím vázán.“ Zprávy každých šest měsíců vycházely a Gubler postupně zjišťoval, že se ocitá v neřešitelné situaci. Nakonec se rozhodl psát je tak, že nebudou obsahovat lži ani zastírat pravdu, jen prostě nebudou úplné. „Bylo to jedenáct let hry na schovávanou se smrtí,“ napsal v pamětech.

Tajil druhou rodinu

Mitterrandova nemoc byla veřejně oznámena v září 1992, kdy tlak prostaty na močovou trubici už nebylo možné řešit jinak než operativně v nemocnici. Ale i poté prezident fakta o nemoci skrýval a dál nařizoval Gublerovi, aby publikoval zavádějící lékařské posudky.
Než onemocněl, byla Mitterrandovým největším tajemstvím existence paralelního rodinného života, který vedl se svou dlouholetou družkou Anne Pingeotovou, s níž měl dceru Mazarine (pravda o tom vyšla najevo až v roce 1994, když jí bylo dvacet let).

Zatajování skutečnosti tedy pro něho v roce 1981 nebylo ničím zcela novým. Podle Owena Mitterrandovi politicky nejvíce uškodila jeho rychlá proměna z demokratického politika v politika autokratického, prostoupeného a obklopeného státní mocí.

„Trvání na zachování mlčenlivosti o jeho nemoci vedlo k nejrozsáhlejším protiprávním zásahům v dějinách francouzské republiky,“ konstatuje Owen. „Na Mitterrandův příkaz byly odposlouchávány telefony stovek politiků, novinářů a dalších osobností. Prezident to zdůvodňoval potřebou vědět, zda se někdo nechystá rozhlásit podrobnosti o jeho nemoci. Zčásti však šlo také o záminku, aby bylo střeženo tajemství jeho druhého rodinného života a nebyla ohrožena bezpečnost Pingeotové a její dcery, které žily v tajném sídle a byly hlídány z peněz daňových poplatníků.“

I nemocný může účinně vládnout

Je obtížné odpovědět na otázku, zda by si Mitterrand vybral cestu zamlčování, tajemství a autokracie tak či tak, bez ohledu na svou chorobu. „Byl ze své podstaty hybristický a nechal se pohltit nástrahami moci a její opojnosti?“ ptá se Owen. „Z toho, jak jsem ho sledoval před jeho nástupem k moci, jsem žádné takové skryté sklony nevyvodil.“

K jeho prezidentskému působení naopak Owen poznamenává: „Dokázal, že nejvyšší státní představitelé mohou být nemocní, jejich stav může být vážný a jejich léčba náročná, a přece mohou vládnout účinně. Při ohlédnutí za jeho politickými úspěchy, zejména během jeho prvního funkčního období (1981–1988), člověk žasne, kolik toho dosáhl.“