Chtěl jste být vždy komikem a vážné role jste dokonce odmítal, abyste si nepokazil image. Berete jako satisfakci, že vás v nich kritika chválí?

Jako satisfakci to neberu. Vidím v tom docela logické vyústění mého snažení. Pomohla mi náhoda a režisér Prušinovský, který si mě vybral do role předsedy Orla v seriálu Okresní přebor. Ten seriál je vystavěn na situačním humoru, který mi je velmi blízký. I když tam nehraju komickou figuru, situace v něm komické jsou.

Vážně pro vás není skoro v sedmdesáti letech satisfakcí ocenění kritiky za charakterní roli?

To mně zatrnulo, když jste řekla to číslo sedmdesát! Trochu jste poposkočila! Jsem rád, že mi letos minula teprve osmašedesátka. Ale už se to blíží, je to pravda. Faktem je, že tohle povolání jsem začal dělat, protože jsem bytostně tíhl ke komice. Ať už jako divák, nebo jako interpret.

Vysoká škola smíchu bohužel neexistuje, jak si přál básník Majakovský, když měl ještě ideály, než se zastřelil. Kdyby byla, na tu bych chodil. Taková škola ale není nikde na světě, tak jsem musel jít na divadelní fakultu. Už tam jsem věděl, že chci bavit lidi. Takže to jako satisfakci vážně neberu.

Luděk Sobota

Luděk Sobota

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Je to pár dní, co jste dotočil film Poslední zápas Pepíka Hnátka, který vznikl na motivy Okresního přeboru. Počítal jste s tím, že bude mít seriál takový úspěch?

Upřímně řečeno jsem nad tím zas tak nepřemýšlel. Když za mnou přišel Prušinovský, který je zároveň i scenáristou, tak se mi první díl tak strašně líbil, že jsem neváhal. Po dlouhé době jsem viděl pravý český humor. Moc jsem to chtěl dělat. Ale pak vznikly nějaké komplikace…

Prý vás do toho seriálu nechtěli.

Nenaskočil jsem do něho hned. Prušinovský byl donucen vedením televize, která mě tam skutečně moc nechtěla, udělat speciálně se mnou kamerové zkoušky. Protože moje role byla vlastně vážná a já jsem přece za toho komika. No – kamerové zkoušky jsem udělal, on jim je pustil a tím je přesvědčil.

Bylo vám nepříjemné, že musíte něco dokazovat?

Bylo mi to trochu divné. Ale to už je pryč. Režisér mi ani nechtěl říct, kdo na to měl vliv, a já to ani nechci vědět. Už je to jedno. Důležité je, že jsem si mohl zahrát s dobrými herci ve vynikající partě se skvělým scenáristou.

Se kterým spolupracujete dál. Uměl vás asi odhadnout.

To ano. Rozpoznal, že jsem hypochondr. Jenže kdybych nebyl, už bych byl dávno mrtvý. Spousta mých kamarádů už mrtvých je. Třeba Šimek nebo Jirka Wimmer. Prušinovský mě obsadil do divadla na Kladně. Do hry Zdravý nemocný. Tahle klasická hra je situována do třicátých let ve Francii.

Lékař mě tam léčí kokainem, a tak se občas dostávám do rauše, ve kterém tancuju a boxuju. Je to vyčerpávající, protože prakticky neslezu z jeviště. A to ještě chtěli, abych hrál i dopoledne pro školy. Musel jsem odmítnout. Mám celý život problémy se žaludeční neurózou a hrát po ránu, to opravdu nemůžu.

V Okresním přeboru jste hrál brankáře. Byl byste dobrý brankář?

Ne. Hrál jsem fotbal hodně, třeba i za Ypsilonku. Hrál jsem i hokej a tenis. A fotbal jsem hrál i jako kluk na Žižkově. Ale v brance jsem nikdy nebyl. Na to nejsem šikovný. Já jsem spíš do zálohy.

Hovořil jste o tom, že jste vždy chtěl být komikem. To vám asi studium na DAMU moc nevyhovovalo.

Nevyhovoval mi hlavně systém Stanislavského, který údajně vyhovuje i americkým hercům. Ale mně vadil hlavně z toho důvodu, že komik nepotřebuje tu takzvanou čtvrtou stěnu. Stanislavský herce totiž nabádá, aby si utvořil okruh veřejné samoty. Tedy aby diváka v podstatě nevnímal. Aby hrál tak, jako by tam divák nebyl. Ale já od úplného začátku – tedy v Ypsilonce, ale i předtím v Kladivadle a ještě předtím na DAMU i na základce – hrál pro publikum. Koneckonců třídní učitelka to po mně i vyžadovala. Takže systém bez publika byl pro mě naprosto nepřijatelný.

Kveruloval jste?

No, naštěstí si mě druhý rok vyžádal profesor Nedbal. Profesorka Havelková si se mnou totiž nevěděla rady. Říkala, že by mě musel učit Werich nebo Horníček. Nedbal byl moje záchrana. I psychická. On prošel Osvobozeným divadlem a chápal jeho poetiku i styl herectví. Byl jsem asi jeden z mála studentů, kteří ho otravovali i po hodinách. Doprovázel jsem ho často do Národního divadla, kde hrál. Mívali jsme hereckou výuku, která trvala čtyři hodiny, a já ho po ní ještě doprovázel, protože jsem z něj ještě pořád chtěl dostat jeho názory na herectví. Jestli se úplně nemíjejí s těmi mými, protože jinak bych to povolání asi nemohl vykonávat. Díky jeho moudrosti a pedagogickým schopnostem jsem mohl DAMU absolvovat.

Jste teď na jakémsi druhém vrcholu své kariéry. Ten první byl bezesporu ve dvojici s Miloslavem Šimkem. Souhlasíte?

Co se týče herectví, to bych neřekl. Co se týče autorského psaní, tak jo. Jako herec jsem se, myslím, dostal na poměrně vysokou úroveň v liberecké Ypsilonce. Když jsem hrál ve hře Žert, satira, ironie a hlubší význam, kterou napsal Christian Dietrich Grabbe. Režíroval to Evald Schorm. To bylo někdy kolem roku šedesát devět nebo sedmdesát.

Tohle období považujete za svůj vrchol?

Se Schormem se mi dělalo ohromně. To byla nezapomenutelná inscenace. Ale i s Honzou Schmidem, šéfem Ypsilonky. Ten mě zase vyprovokoval k tomu, že v takzvaných Večerech na přidanou jsem se uvolnil natolik, že jsem improvizoval a vymýšlel dialogy. Často až na místě. On měl totiž takový drsnější způsob. Strčil mě na jeviště, aniž bych s tím počítal. Řekl jen, ať něco říkám. Když jsem se ptal co, tak prý že je to u mě jedno.

Ale ne, nebylo to tak úplně, já si pak dával bacha a měl jsem v rukávu připravená aspoň témata, o kterých budu mluvit. Fóry jsem dopředu nepřipravoval, ale rád jsem si hrál se slovy a dělal různé přesmyčky. Ypsilonka byla v začátcích nesmírně hravá.

V kladenském divadle účinkuje v adaptaci klasické hry Zdravý nemocný. To proto, že režisér Prušinovský poznal, že jsem hypochondr, směje se.

V kladenském divadle účinkuje v adaptaci klasické hry Zdravý nemocný. To proto, že režisér Prušinovský poznal, že jsem hypochondr, směje se.

FOTO: Archiv, Právo

Tehdy jste hrál taky představení pro děti, ne?

Ano, jenže tam naskákalo tolik fórů, že jsme to pak hráli i pro dospělé. V bizarních kostýmech právě od Honzy Schmida. Chvíli tam se mnou byl taky můj kamarád Jirka Wimmer. Hrál se mnou třeba ve hře Petruška ženichem. Tam jsem říkal větu (deklamuje): Milé děti, a nyní musím zavolat čerta! A já k tomu přidal: No jo, děti, ale jak pak se asi volá čert? A Jirka povídal, že na takovou blbost snad přijdu jenom já, protože jsem vzápětí pronesl: Aha, už vím, jak se volá čert. Už jsem na to přišel. Takhle: Haló, čerte! Strašný, co?

Je to minimalismus. Ale funguje.

Wimmer říkal, že bych skvěle hrál hloupého Honzu. A skutečně jsem dostal nabídku od Bořivoje Zemana, který natočil náš nejúspěšnější poválečný film, totiž Pyšnou princeznu – druhý byl Jáchyme, hoď ho do stroje –, tak od toho jsem dostal nabídku na roli hloupého Honzy. Ve filmu Honza málem králem.

No počkejte. Toho hrál přece Korn!

Protože já jsem byl z politických důvodů vyřazen.

Z politických důvodů? Vy jste přece jeden ze symbolů normalizační zábavy!

Myslíte? Sice nerozumím termínu normalizační zábava, ale jsem šťasten, že jsem v té době mohl národ aspoň bavit. Nevím, proč to tak je, ale zdá se mi, že dnešní zábava je méně veselá a více drsná než tehdy.

Po revoluci si založil vlastní Směšné divadlo Luďka Soboty. Vystupoval v něm i se svou ženou Adrianou.

Po revoluci si založil vlastní Směšné divadlo Luďka Soboty. Vystupoval v něm i se svou ženou Adrianou.

FOTO: Archiv, Právo

Jak to, že jste nemohl hrát z politických důvodů?

Zeman mi napsal dopis, že by mě chtěl obsadit do té role. Ale že nevěděl, že mám zákaz z vyšších míst. Já to jen tušil, tenkrát to nikdo nikomu neřekl přímo. Bylo to neoficiálně, to si jen soudruzi zatelefonovali mezi sebou. Byli jsme totiž dost pod drobnohledem Ústředního výboru strany.

A čím jste komunisty naštval?

My jsme jim lezli na nervy permanentně. Předvolávali si nás často na Bartolomějskou. Mě nebo Šimka nebo oba naráz.

Kvůli scénkám, co jste hráli?

No, to bylo takový… řeknu vám typický průběh, když si mě zavolali samotného.

Povídejte.

Posaďte se, řekli. Podívejte, já vám něco řeknu. My o vás víme všechno. Když o mně víte všechno, proč se ještě na něco ptáte? říkal jsem. A celá další řeč se nesla v tomhle duchu. Oni totiž měli své špehy v našem divadelním klubu. My to věděli. A stejně jsme tam nadávali na bolševika nahlas, permanentně a každý den. Ale to nadával celý národ!

Běžně a všude a nahlas se nadávalo. A bolševikovi to vůbec nevadilo. Jemu vadilo, jen když byla přímá akce. A preventivně dávali zákazy. Různé. Třeba jsme nesměli nosit trička s nápisem. To mi jednou nařídil přímo šéf kultury ÚV KSČ. Mimochodem – tomu jsem chtěl vrazit facku, protože jsem ho nepoznal.

Obávanému Müllerovi jste chtěl vrazit facku?

Já totiž blbě zaparkoval u jednoho komunistického hotelu u Prašné brány.

To mi vysvětlete.

Bylo to v létě a já přijel od sestry z Francie. Měl jsem na sobě tričko s nápisem Saint Tropez. Zaparkoval jsem a on tam stál, v ruce sklenici šampusu. Vylezl jsem z auta a on na mě spustil, ať vypadnu, nebo že dostanu do držky. Přijel jsem zrovna z Francie a tak jsem si říkal, že tady už je to fakt síla. Kdejaký idiot mi tyká, a ještě mi říká, že mi dá do držky! Tak jsem vylezl z auta a zavolal na něj: Abys ty nedostal přes držku. Ty vole!

Přilítla ke mně nějaká paní, což, jak jsem se dozvěděl, byla Müllerova manželka, a šeptala: Pane Sobota, to je soudruh Müller! Což byla osoba, která, když ukázala prsem, mohla člověka úplně zničit. Okamžitě. Ztvrdnul jsem. To je konec, projelo mi hlavou. Omlouval jsem se, že jsem ho nepoznal. Hele, on na to, ty máš vliv na mládež. Oni nám totiž tykali. To tričko mi nenos! Ano, to vám nosit nebudu, dušoval jsem se. A odešel jsem na sraz s nějakým režisérem do hotelu Paříž.

Jenže mi celou dobu vrtalo hlavou, že už nemá cenu se na ničem domlouvat, protože až se to Müllerovi rozleží v hlavě, zničí mě. Byl to navíc notorický alkoholik. A tak mi to nedalo a šel jsem zpátky k tomu hotelu. Pracně jsem přemluvil vrátného, aby mě tam mezi ty komunisty za Müllerem pustil.

On seděl u stolu, smál se a popíjel. Spustil jsem na něj, že jsem se jen chtěl ujistit, že z toho nebude dělat žádný velký problém. Odpověděl mi, že to teď právě vyprávěl ministru kultury Sovětského svazu a že ten se tomu smál. Ale to tričko mi nenos! zopakoval nekompromisně.

Jak to dopadlo?

Neřekl jsem to nikomu, jen své matce a Šimkovi. Aby se to nerozneslo. Asi za dva roky byla svatba Štrougalovy dcery, na kterou byl pozvaný Slávek Šimek, já ne. A byl tam i soudruh Müller. Přišel zase nalitý k Šimkovi, šťouchl do něj a povídá: Ty jsi mi chtěl dát přes držku!

On si vás spletl?

Ano. Šimek povídá, protože věděl, o co se jedná: Soudruhu Müllere, to jsem nebyl já, to byl Sobota! A Müller mu odpověděl: Jen nekecej, já si tě moc dobře pamatuju.

Na přelomu 80. a 90. let jste to ale také neměl jednoduché.

Já měl takový zákaz, že jsem nesměl určitou dobu ani do televize. Pravý důvod byl, že jsem napsal s Láďou Smoljakem hru Soutěžní obor Luděk Sobota, která byla tak dobře napsaná, že ředitel Semaforu Hardt – a mám podezření, že ani Šimek, ani Suchý nechtěl, aby se uvedla. Asi by měla úspěch a Šimek by s ní neměl nic společného. Nikdo na tom neměl zájem.

Byl jste s Šimkem v tandemu, tak to byla tak trochu nevěra, ne?

No, ale já mu předtím řekl, že chci udělat taky něco s někým jiným. Že mě omezuje hrát pořád jednu a tu samou figuru. Tak, jak ji on ode mě chtěl. Protože i on hrál celý život jednu a tu samou figuru. Jinak to neuměl. Nebyl herec. Díky té hře jsem se dostal do konfliktu s vedením. Ředitel Semaforu Antonín Hardt mi řekl, že buď budu psát a hrát se Šimkem dál, nebo že mě vyhodí a já že nebudu hrát vůbec. Ze vzteku jsem řekl, že tak tedy vůbec, a odešel jsem. (L. S. hrál v Semaforu do roku 1990 – pozn. aut.) Tomu vlastně předcházela ještě jedna patálie.

Jaká patálie?

Ten Hardt měl rád Suchého a chtěl, aby dostal zasloužilého umělce. Tak nás pořád tahal mezi soudruhy, na jejich akce. Jednou jsme dělali nějaké komické výstupy na vládě a když to skončilo, sedl jsem si ke stolu k nějakému občerstvení. Hardt přišel a povídá: Já si k tobě sednu. To víš, že jo, Tondo, sedni si, odpověděl jsem mu. On strnul, že mu taky tykám. Tak jsem mu připomněl, že on mně tyká už pět let. Začal běsnit, jestli jsem se ho dovolil. Jdi do háje, povídám. A ty ses mě dovolil? A dal jsem mu záhlavec.

Záhlavec?

No, takový lepanec. Vždyť ty, Tondo, nejsi tak zlej, jak ze sebe děláš, řekl jsem mu ještě. On odpověděl, že si mám pamatovat jednu věc. Že je zlej a bude zlej. A měl jsem utrum. Radil jsem se o tom i s Kopeckým a se Sovákem a ti říkali, s tím nic neudělám.

Mrzelo vás to?

No naštěstí přišla revoluce. Kdyby nebyla, tak už bych si neškrtl. Nedostal bych se nikam. Šimek mohl dělat s Krampolem, s kýmkoli. Ten mohl všechno. Já nemohl nic. Ale ono to mělo následky i po revoluci.

Jaké to mělo následky po revoluci?

Jako by se na mě zapomnělo. Zajímavé je, že když jsem někde chtěl navázat kontakty, třeba v televizi, byli tam většinou titíž lidé jako za komunismu. Asi si o mně předali informace nebo co.

To jste se rozkmotřili se Šimkem i soukromě?

No, on vždycky říkal, že jsme firma. A já podle něj tu firmu zničil tím, že jsem chtěl taky dělat s někým jiným. Přestali jsme spolu komunikovat. Já si založil Směšné divadlo a jezdil s tou hrou po republice. A pár her jsem si napsal sám. Měli jsme skoro pořád vyprodáno.

Vystupoval jste i s Nárožným, Dvořákem… Nikdo si na vás nevzpomněl?

Nárožný už v Semaforu dávno nebyl a Pepa Dvořák taky ne. Protože přišel Suchý a vyházel je všechny. Byli jsme všichni rozprášení. A každý se samozřejmě snažil, aby se sám uchytil.

Měl jste Směšné divadlo, které jste režíroval, psal pro něj, hrál v něm. Tam s vámi byl třeba Roman Skamene.

A Jirka Wimmer. Ten tam hrál nejvíc. Bohužel oba inklinovali k alkoholu.

Pořád jste chtěl dělat humor. Z toho jste neuhnul.

Ano. Napsal jsem třeba scénář s Olmerem a Markovem k filmu Ještě větší blbec, než jsme doufali. Myslím, že je to dobrá veselohra, ale kritika ji ztrhala, stejně tak jako film Nebát se nakrást, který režíroval František Filip a ke kterému jsem napsal scénář. Veselohry se už moc netočí a já mám podezření, že to režiséři ani neumějí. Tedy točí se veselohry, ale ve všech musí být nějaká závažná myšlenka. Když tam není, kritika to nebere. Podle mě to ale jen neumějí tak, jako to uměl Lipský nebo Frič.

Není to dobou?

Ano, doba je drsnější. Bezstarostnost zmizela. Dneska je výhoda, že se může nadávat. Ačkoli nevím, jestli je to výhoda. Zase už nadávají všichni na všechno, takže všeobecně se nic neděje. Havel mluvil o blbé náladě v roce 97, ale já mám pocit, že ta provází tenhle režim permanentně.

S manželkou Adrianou je ženatý už více než třicet let.

S manželkou Adrianou je ženatý už více než třicet let.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Vypadáte dost skepticky. Řekněte mi ale, jak je možné, že se vy jako vyprofilovaný komik zabýváte východními filozofiemi?

Možná je to tím, že jsem starší. Ale je fakt, že mě to zajímalo vždy, jen jsem o tom nemluvil. Taky se mě na to nikdo neptal.

No, ona představa meditujícího Luďka Soboty je přinejmenším nezvyklá.

Protože jsem se zavedl jako komik. Ale můj duševní život je můj a nikdo mi ho nevezme. Honza Masaryk měl na stolku bibli a Švejka, já tam mám zas Junga a Osha. Toho můžu otevřít na kterékoli stránce a vždy mě osloví.

Zajímal vás taky buddhismus, že?

Ano, ale nepraktikuju ho. Osho neuznává žádné náboženství. Pokud však má vztah k nějakému, je to jedině buddhismus. Protože je to spíš světonázor než náboženství. Třeba mí rodiče se o buddhismus nezajímali. Ale tím, že mě v dětství připravovali, že život je utrpení, což je základní idea buddhismu, tak mě vlastně tak trochu vychovali v buddhistickém duchu.

Buddhisti jsou šťastní. I když jsou chudí a nic nemají. Protože vědí, že život je utrpení. Když to člověk ví dopředu a přijme to jako fakt, tak všechny momenty, které utrpení nejsou, si vychutná jako obrovské štěstí. A takhle to mám já teď. (rozesměje se)