Pan Albert měl malou liščí farmu nedaleko Varšavy. Převzal ji tak trochu proti své vůli po otci, který nečekaně onemocněl, takže mu ani nic jiného nezbylo. „Je to náročná, nikdy nekončící práce v neuvěřitelném zápachu. K tomu neustálý pohled na zvířata, která běhají v klecích jako šílená,“ řekl týdeníku Polityka.

Zabíjení lišek u něho měli na starosti školení zaměstnanci. Považoval je za specifickou kastu, která si ráda vypila a potom zmizela i na několik dnů. „Musel jsem jim to tolerovat, protože kdo by delší dobu vydržel v takovém zápachu,“ vysvětlil. Farmu zlikvidoval při první příležitosti, teď má autodílnu.

Chovný cyklus na liščí farmě trvá od jara, kdy se rodí potomstvo, do pozdního podzimu, kdy se zvířata zabíjejí a stahují z nich kůže. Farmáři nechávají na živu jen samice – matky a samce, kteří je oplodňují.

Albertova farma se stovkou samic patřila ještě v osmdesátých a devadesátých letech k velkým, avšak když ji předloni zdědil, řadila se už do kategorie miniaturních. „Nové liščí farmy však už nevznikají, protože klesl zájem o tento druh kožešin,“ říká Hubert Kujawski, šéf Polského svazu chovatelů kožešinových zvířat.

V současnosti se chov zaměřuje především na norky. Malé rodinné farmy ustupují velkochovatelům na celé čáře. „Ti největší jich mají ročně v klecích až sto tisíc kusů, avšak současně působí řada středních i menších farem. Celkem jich v Polsku evidujeme asi 800,“ dodává.

Velkofarmy přicházejí ze Západu

V posledních deseti letech státy západní Evropy průmyslový chov kožešinových zvířat buď zakázaly, nebo zavedly natolik přísná opatření, že ani nemohl přinášet zisk.
Nizozemští velkochovatelé, donedávna světová velmoc, rychle zjistili, že v Polsku zůstal chov legální, takže změnili i působiště.

Navíc je lákaly benevolentní normy pro rozměry klecí, které se celá léta nemění. Liška má podle zákonodárců přiznané právo na 0,6 čtverečního metru životního prostoru, norek 0,18 metru čtverečního a činčila o něco víc.

Protože liška je velká jako průměrný pes a norek a činčila přibližně jako kočka, není třeba vědecké analýzy na zjištění, že jejich životní prostor není nic jiného než stísněné vězení. Následky mají podobu neustálého stresu, točení se dokola, hryzání vlastního ocasu či tlapek a požírání mláďat.

V současnosti se chov zaměřuje především na norky.

FOTO: fotobanka Profimedia

„Velkofarmy mají víc společného s koncentračními tábory než s normálními farmami. Vzhledem na stísněné poměry a drastické metody zabíjení jde o nejhorší formu průmyslového chovu zvířat,“ tvrdí polští ochránci ze sdružení Empatia. „Jak je vůbec možné, že dnešní civilizovaný svět připouští takové ukrutnosti?“ ptají se ochránci zvířat.

Zároveň upozorňují, že při zpracování kůží se používá mnoho chemikálií. Ty znečišťují především spodní vody, čímž přímo ohrožují zdraví a životy obyvatel v okolí farem a firem na zpracování kožešin.

Podle Nejvyššího kontrolního úřadu až 90 procent z nich nedodržuje zásady ochrany životního prostředí a 30 procent ignoruje nařízení veterinární správy.

Má tvoje máma kožich? Naše už ne!

„Raději budu nahá než oblečená v kožichu,“ tvrdí Joanna Krupová, polská modelka a herečka. Už pět let patří mezi klíčové aktivisty na ochranu zvířat, jejichž protesty nabírají na síle. Nechápe, jak mohou lidé ve velkém chovat zvířata, aby je pak zabíjeli kvůli kožešinám.

„Kožešina patří zvířatům a ne arogantním lidem,“ dodává modelka, která zároveň patří ke stěžejním tvářím kampaně určené nejmladším. Maličký norek a liška na billboardech se obracejí na polské děti slovy: „Má tvoje máma kožich? Naše už ne!“.