Vyzařuje z ní noblesa, obdivuhodný klid i energie. „To není žádný fígl, tak jsem se narodila. Už v postýlce jsem skákala, třásla rukama a zpívala. Jsem celý život hyperaktivní. A taky věčná optimistka. Určitě v tom má prsty i můj současný muž Milan. Je to nejmladší chlap, s nímž jsem kdy byla, a přitom mě naplňuje klidem a jistotou."

"Zvláštní. Teoreticky bych se měla klepat strachy, že někde jsou mladší ženské. Mě to vůbec nenapadne. Je takový držák, rodinný člověk, který si váží zázemí. A umí milovat, mít rád. Proto ho miluju i já,“ přiznává zpěvačka, jejíž písničky oslovují několik generací.

Byl to osud

Celý život byla obklopená muži - v rodině i v kapele - a ovlivnili ji rozhodně víc než ženy. Ženský prvek dřív zastupovala skvělá maminka - taky zpěvačka. Dnes je to snacha Tamara, se kterou si dobře rozumí. „Jinak jsem opravdu byla samý chlap,“ směje se.

„Nikdy mě ale nenapadlo, že by to měli na světě snadnější. Možná malinko, když byli moji kluci malí a já řešila hlídání. Jenže tuhle mě fotil jeden fotograf a povídá: Paní Rottrová, jsem Štír jako vy - a nemáme to lehký, že jo? Z toho usuzuji, že i chlapi mají těžkosti, není to jednoznačně dané pohlavím. Mám naštěstí hodně strážných andělů a dobře vyvinutý instinkt, který mě vede životem. A tak si nestěžuji.“

Je patrné, že má muže zdravě ráda, i když pocházejí z Marsu a my z Venuše, jak zní titul jedné populární knížky. „Chlapi jsou inspirativní, přinášejí do světa žen změnu a tím, že jsou jiní, nás učí toleranci. Stýkat se s muži, ať už profesně nebo v soukromí, znamená naučit se vnímat a respektovat odlišný pohled. Jsme zkrátka dva póly, mezi nimiž to musí jiskřit - a často tak vznikne něco nového.“

A tak jsme si začaly povídat o nejdůležitějších mužích jejího života. Prvním inspirátorem byl samozřejmě tatínek, varhaník a sbormistr. „Byl hlavní příčinou toho, že jsem hrála na klavír a začala zpívat. Měl doma harmonium, klavír, takže se hodně muzicírovalo… Pak mě ovlivnil bratr, který hrál na kytaru a zpíval, prostě muzikantská rodina,“ vzpomíná zpěvačka. Bratr ji také přihlásil do soutěže Hledáme nové talenty…

První láska? „Ty úplně nejranější - první zamilování - byly z mé strany platonické, ti kluci to většinou ani nevěděli. První skutečnou lásku jsem prožila s jistým Zdeňkem, který studoval v Praze vysokou školu báňskou. Co k tomu říct? Byla jsem osmnáctiletá zamilovaná holka. S muzikou neměl nic společného, ale byl šarmantní, příjemný.“ Potkali se na čajích o páté, kam Marie chodila se spolužačkou z gymnázia. Hrála tam totiž senzační kapela, dixieland se zpěvákem a trumpetistou Dušanem Grůněm.

„Populární hudba si vybrala mě, ne já ji. Původně jsem chtěla být učitelkou - nepřijali mě na pedagogickou školu. Chtěla jsem být soudkyní - nevzali mě na práva. Nastoupila jsem do spořitelny, kde mě bavila finanční sféra… A přesto jsem se stala zpěvačkou. Byl to osud.“

Život v rytmu

Osud jí přivedl do cesty další muže, hlavně muzikanty. „Trávili jsme spolu tuzemské i zahraniční zájezdy a nikdy jsem s nimi neměla ponorkovou nemoc, nenudila se. Oni třeba mezi sebou ano, ale já ne, pohybovat se mezi nimi bylo pořád takové vzrušující…“

Paní Marie často vzpomíná na svého prvního manžela Vlastimila Kučaje. „Dal mi velkou muzikantskou školu i životní směr. Poslouchali jsme doma spoustu nádherné muziky, hlavně rádio Luxembourg, natáčeli jsme si písničky na magnetofon a pak založili skupinu Majestic, kde jsme hráli jen soulovou muziku. Krásné časy…“

Poznali se samozřejmě přes hudbu. „Vlastík lítal původně jako sportovní pilot a po návratu z vojny začal hrát a zpívat ve stejné kapele, se kterou jsem zpívala já. Byl to big band u ostravského dolu Hlubina, kde se pořádaly různé taneční večery a čaje. Ostrava měla velkou výhodu, že tam byla opravdu spousta kulturáků, všude se hrálo a zpívalo naživo, úžasné podhoubí.“ Manželství skončilo po devíti letech rozvodem, ale kvůli synům zůstali v přátelském vztahu, a když Vlastimil Kučaj před časem umíral, vzala si ho paní Marie k sobě.

Dalším velmi důležitým mužem v jejím životě byl šéf skupiny Flamingo Richard Kovalčík. „Byl úžasný muzikant a dával do kapely celé srdce. Ovlivnil mě hodně profesně i v soukromí… Pak nesmím zapomenout na Rudolfa Březinu, saxofonistu, věčného provokatéra, který donutil člověka k přemýšlení nejen o muzice. A tak dále.“

Velmi úzce ji provázel kariérou Jaroslav Wykrent, který pro ni znamenal velký předěl - díky němu začala zpívat české písničky. „Začínala jsem s bigbítem, ale táhlo mě to instinktivně k rockové muzice a k soulu, střední proud jsem nikdy neobdivovala. Jaroslav mi napsal první českou písničku Lásko a já si uvědomila, že bych mohla mít český repertoár, kdybych sehnala správné písničky. Jarda tvrdí, že je víc těch, které jsem mu hodila na hlavu, než těch, které jsem od něj vzala, ale není to pravda. Moc ráda je zpívám dodnes.“

Zbývá ještě někdo? Její dlouholetý parťák, zpěvák, kytarista a skladatel Petr Němec. „Ten v současnosti jezdí se svou kapelou na lodích, brázdí moře, hraje a zpívá. Na moje turné se ale vrátí, aspoň na část…“

Vyhoření a únik

Zajímalo mě, nakolik je pro vztah dvou lidí plusem nebo minusem pracovat ve stejné profesi. „Je to velmi příjemné i přínosné. Pokud si rozumíte, je hrozně fajn spolu dělat a být spolu i v soukromí, mně se to aspoň líbilo. Ale teď mi zase vyhovuje, že jsme s mým mužem, který je ze zcela jiné branže, jen doma - a pak si každý jdeme za svou prací.“

Některý pán ovšem neunese, pokud je žena slavnější než on. „V řadě případů to tak je, nevyhnulo se to ani mým vztahům. Většina z nich skončila na vyhoření, řekla bych…“

To prožila zpěvačka i v oblasti profesní, v půlce 80. let. „Byla jsem totálně vyhořelá a nemocná, živila jsem kapelu, byla sama na syny, měla manažera, který mi plnil diář. Nebylo úniku, žila jsem pod strašným tlakem, zapomínala slova písniček - na jednom koncertu jsem si nevzpomněla na jediné slovo! Tak jsem zinscenovala žlučníkový záchvat a skončila to, stejně by mi nikdo neuvěřil.“

Ocitla se na tři týdny v nemocnici s žaludečními vředy a trochu si oddechla. „Ale následovaly týdny čiré hrůzy, kdy se bála, aby se ta strašná situace nevrátila. Dva dny před koncertem jsem si vždycky opakovala slova písniček a cítila, že nejlepší by bylo se zpíváním opravdu seknout. Jenže jsem si nedovedla představit, co jiného bych dělala.“

Tenkrát, roku 1987, se seznámila s Čechoněmcem Jiřím Burgesteinem. „Prodával hudební nástroje. Ale v jádru byl bigbíťák, hrál dobře na kytaru a měl před emigrací v Havířově rockovou kapelu. Když mi nabídl, abychom se vzali a odjeli do Německa do Stuttgartu, s radostí jsem to přijala. Bylo to vysvobození z kolotoče šoubyznysu a ze všech trablů. Žila jsem tam jako anonymní hausfrau a bylo mi dobře. Zpívání mi vůbec nescházelo a myslela jsem, že se k němu už nikdy nevrátím.“

Po pěti letech došlo ke zlomu - manželé se přestěhovali zpátky do Prahy, Marie natočila krásné cédéčko Jeřabiny a k němu dostala nabídku na koncertní turné. „Tak jsem postavila kapelu a začala nanovo. Ale už jsem nikdy nedopustila takovou frekvenci jako dřív. Od té doby zpívám v klidu a pohodě.“ I tento vztah odezněl a paní Marie pak žila dlouhá léta sama.

„Osamostatnila jsem se natolik, že jsem si nedovedla představit, že bych zase žila s mužem, spala s ním v jedné posteli… Ale pak mi umřela maminka a to mě oslabilo. A ve chvíli, kdy jsem si připustila, že bych chtěla mít partnera, se objevil Milan. Stačilo párkrát si povídat a zjistila jsem, že je spřízněná duše.“

Zůstane to v rodině

Důležitými muži jejího života jsou samozřejmě synové Martin a Vítek. Zpěvačka přiznává, že na ně v dětství neměla moc času. Přesto dnes mají hezký kamarádský vztah.

„Ale já ani neumím být jiná. Jsem přesvědčená, že i kdybych se jim věnovala jako maminka v domácnosti, chovala bych se k nim úplně stejně. Jsem spíš typ demokratického člověka, který nechá ostatní svobodně dýchat a jen jemně je usměrňuje. To platí i v mých vztazích. Nikdy jsem se nesnažila mužského měnit nebo po něm vyžadovat zásadní rozhodnutí,“ říká s nadhledem zpěvačka.

Kdysi kluky zapsala do hudební školy na klavír - ale oba po roce přestali. „Řekla jsem si, že když nebudou muzikanti, svět se nezboří. A oni začali v pubertě hrát sami.“ Dnes se věnují muzice naplno. Martin je kytarista, okrajově hraje klávesy a v současnosti hlavně skládá. O víkendech běží na Primě dětský kreslený seriál Beyblade, ke kterému psal hudbu.

Vítek hraje na bicí a na basovou kytaru a taky skládá - třeba pro skupinu Buty napsal píseň Nad stádem koní, za niž dostal cenu Anděl. „Mám ráda jeho písničku Pozemský ráj, kterou jsem si otextovala, už při prvním poslechu mě začala napadat slova. Jinak se věnuje spíš producentské práci,“ doplňuje zpěvačka a přiznává, že ji synové ovlivnili i hudebně.

„Když začali poslouchat punk a novou vlnu, hrozně mě tím zkraje iritovali. Ale postupně se mi ta muzika začala líbit a nazpívala jsem několik písniček v podobném stylu. Dokonce jsem sama jednu napsala - zhudebnila jsem text Dagmar Outlé Popojedem dál, což je taková vysloveně novovlňácká věc. Ten styl mě moc bavil, byl to pro mě příjemný výlet.“

A co zmiňovaní čtyři vnuci, poznává se v nich? „Já to tak neumím posoudit, ale můj muž říká, že mám některá gesta a dělám stejné obličeje jako nejstarší vnuk Bruno. Což bych sama neřekla, protože je rysy podobný mámě Tamarce. Kluci jsou všichni muzikální, nejstarší dva se už druhý rok účastnili rock campu, což je letní tábor pro kluky, co chtějí hrát bigbít. Vytvořili tam kapely a na konci měli koncert, na který jsem stihla přijet. Byl úžasný, Bruno hrál na kytaru, Maxík na bicí, strašně jim to šlapalo, nádhera.“

Kanadský vnuk Mylo je skoro čtyřletý a už roztomile žvatlá anglicky. „Martin mi to musel překládat nejdřív do normální angličtiny a pak do češtiny, ale na konci návštěvy už jsem mu rozuměla. Česky na něj zatím nemluví, zato čínská babička ho učí trochu čínsky. Každopádně bude lépe jazykově vybavený než já. No a nejmenší Rommy je ještě sladké miminko…“ dodává zpěvačka.

Bez nabitého diáře

Současné turné je posledním, které Marie Rottrová pořádá. Rozhodla se v klidu a pragmaticky. „Říká se, že v nejlepším je dobré přestat. Možná jsem to už stejně přetáhla. Být pořád na cestě mě už nebaví, je to hrozně únavné. Chci být zase svobodná, nekoukat do rok napřed plného diáře a hledat pár dnů volna na soukromý život. To mě neinspiruje. Chci se rozhodovat impulsivně, že příští týden budeme dělat to a to,“ říká dáma, která nazpívala během své kariéry přes šest set písniček. Uslyšíme ji už jen příležitostně jako hosta zajímavých pořadů.

„Přátelé mě masírují, ať zpívám dál. Ale budu to hodně zvažovat, rozhodně nechci, aby mě bylo všude plno. Vím, že zazpívám napřesrok na koncertu kamaráda Pavla Bobka a na pár charitativních akcích - třeba na záchranu kostela v Hrušově, k němuž mám osobní vztah…“

Na klidný a volný život se paní Marie moc těší. „Víte co, být ženou je povolání a já mám od rána do večera co dělat. Navíc jsem si řekla, že když teď přestanu rozdávat muziku, začnu ji sama konzumovat -chodit na koncerty. Sednu si do publika a budu koukat na ty druhé, což bude příjemná změna. Můj muž má rád heavy metal a funky muziku, tak budu chodit s ním. A on slíbil, že kvůli mně překousne i vážnou hudbu a operu.“ Několik let také navštěvovali kurzy salsy.

Především se ale chystá, že začne konečně víc psát i vlastní písničky. Zatím jich má jen pár, jednou jí naskočí slova, jindy text. Nedělá to programově, ale instinktivně. „Něco mě musí zaujmout, nadchnout - a pak to jde samo. Mám doma elektrický klavír, ale chci si koupit klasické pianino a víc hrát. Možná mě při tom něco napadne…“

S dvorními textaři Jiřinou Fikejzovou a Jaroslavem Wykrentem jsou kamarádi na celý život.

S dvorními textaři Jiřinou Fikejzovou a Jaroslavem Wykrentem jsou kamarádi na celý život.

FOTO: ČTK

Další zpěvaččinou láskou je zahrádka, kterou v poslední době dost zanedbávala. „Zato příští rok bude naprosto dokonalá!“ Nedávno tam přibyla nová odrůda růže, pojmenovaná oficiálně právě po paní Marii - vyniká barevností květů a odolností. „Mile mě to překvapilo. Dřív jsem neměla k růžím nijak specifický vztah, ale teď jsem je začala sázet.“

Těší se i na cestování, má v hlavě města, kde nikdy nebyla a chtěla by je navštívit. Hamburk, Londýn, Stockholm, Řím…

Napadlo mě, zda neuvažuje o delších cestách do Kanady, aby si užila vnuky stejným dílem. „Určitě ne, nezvykla bych si a mám mužského, kterého tu nechci nechat,“ vysvětluje paní Marie. Jsou spolu s Milanem Říhou pět krásných let, ovšem slovo svatba není na programu dne. „Současný stav považujeme oba za ideální. Co bude dál, se uvidí,“ říká zpěvačka se záhadným úsměvem a grácií a mládí a svěžest z ní jen tryská, bez ohledu na blížící se jubileum.

Myslím, že už znám její tajemství. „Je důležité nesoustředit se jen na sebe. Já se raduju z úplných hloupostí, z bažanta, který ráno přiletí na zahradu, když mi zbude kousek masa, jdu nakrmit kočky k sousedům, suchý chleba a mrkev zase schovávám pro koně… Pořád se raduju, splíny dokážu velmi rychle zapudit. Žije se mi zkrátka dobře, už si to hlídám.“