Společná sebevražda s Adolfem Hitlerem 30. dubna 1945 udělala legendu i z ní. Sama to chtěla. Na společnou smrt s vůdcem nacistického Německa se cílevědomě připravovala.

Kdo byla tato žena, s níž se Hitler ještě těsně před svou smrtí oženil? Na to se snaží odpovědět německá historička Heike B. Görtemakerová ve své knize Eva Braunová - Život s Hitlerem, kterou v překladu Vlasty Reittererové vydalo nakladatelství Paseka.

Lenivá a neukázněná

Eva Braunová se narodila 6. února 1912 v jednom mnichovském měšťanském domě. Braunovi už měli tříletou Ilsu a další tři roky po Evě přišla na svět poslední dcera Gretl.

Otec Friedrich Braun učil truhlářské práce na střední technické škole. Byl luterán a ve věcech víry neoblomný. A také když šlo o čest rodiny - se všemi důsledky pro dcery. Přísně hlídal jejich volný čas a kontroloval poštu. V deset hodin musely být v posteli a světlo zhasnuté.

Eva byla lenivá a neukázněná školačka. Doma byla vrtošivá, neposlušná a tvrdohlavá. Po lidové škole absolvovala lyceum, ale maturity nedosáhla. Získala jen středoškolské vzdělání bez možnosti pokračovat ve studiu na univerzitě.

Absolvovala první přijímání a každou neděli chodila do kostela, ale na jejím chování se nic nezlepšilo. Rodiče proto rozhodli, že půjde na dvouletou dívčí školu při klášteru anglických sester, aby se naučila správnému chování a účetnictví, což byla v té době oceňovaná ženská profese.

Eva protestovala, ale musela nastoupit. I potom se vzpírala, až dosáhla svého - po devíti měsících směla odejít. Doma však nadále toužila uniknout z dosahu přísného otce, který jí neustále něco zakazoval, přikazoval či s něčím nesouhlasil.

Jejím snem bylo stát se filmovou herečkou a dostat se do Hollywoodu. Teď však jen napodobila starší sestru a našla si na inzerát místo v lékařské ordinaci. Jenže nesnášela pohled na krev. Zakrátko dala výpověď a odpověděla na jiný inzerát. Stala se sekretářkou. Nudila se i tentokrát, pro změnu nad psacím strojem.

Odpověděla tedy na třetí inzerát. V jednom fotografickém obchodě hledali učně. Fotografování milovala a taková práce by ji bavila. Byla přijata a v létě 1929 nastoupila.

Seznámil je Hoffmann

Přirozeně netušila, že majitel obchodu Heinrich Hoffmann byl důvěrným kamarádem a osobním fotografem Adolfa Hitlera, předáka Národněsocialistické německé dělnické strany (NSDAP), jejíž ústředí bylo nedaleko. A právě tento čtyřicátník se jednoho říjnového podvečera roku 1929 objevil už po uzavírací době v obchodě, aby si údajně vybral z fotografií, které byly nedávno ve zdejším ateliéru pořízeny.

Toho dne zůstala sedmnáctiletá Eva v obchodě déle, aby vyřídila administrativu. Hoffmann pomocnou prodavačku představil jako „naši malou slečnu Evu“ a o zákazníkovi mluvil jako o „panu Wolfovi“. Požádal ji, aby jim přinesla pivo a sekanou. Tajemný Wolf z Evy nespustil oči a posléze jí nabídl, že ji odveze domů svým mercedesem, což odmítla.

Po odchodu neznámého se jí šéf zeptal: „Copak jsi neuhodla, kdo ten pan Wolf je? Neprohlížíš si naše fotografie?“ Pomocná učnice jen bezděčně zavrtěla hlavou, načež překvapený Hoffmann dodal: „Přece Hitler, náš Adolf Hitler.“

Tuto verzi o seznámení (později dalšími autory přebíranou) najdeme ve vůbec první biografii Evy Braunové, kterou v roce 1968 vydal turecko-americký novinář Nerin E. Gün. Ten vycházel z poválečného svědectví Ilsy Braunové, které okolnosti první setkání s Hitlerem údajně vylíčila sama Eva.

Hoffmann byl jediným svědkem - a jak se historici shodují - vlastně také iniciátorem jejich seznámení. Herbert Döhring, který znal Hoffmanna i Hitlera od dvacátých let a působil posléze jako správce na vůdcově Berghofu, při natáčení dokumentárního filmu po letech vzpomínal:

„Moje žena (Hitlerova kuchařka) a Hitlerova sestra Paula po válce často říkaly, že by se za normálních okolností nikdy nepotkali. Ale Hoffmann mu to děvče servíroval tak mazaně a tak vytrvale, že by byl div, kdyby se Hitler nakonec na tu vějičku nechytil.“

Nemůžu mít malé Hitlery

Hitlerův příchod do obchodu onoho 7. října 1929 znamenal osudový okamžik, který obrátil život Evy Braunové naruby. Nikoli však hned. Zpočátku ji Hitler zval příležitostně na večeři, do kina nebo do opery. Nicméně už v roce 1930 pověřil Martina Bormanna (jemuž byl krátce předtím za svědka na svatbě), aby zjistil, jestli je rodina Braunových „árijská“.

Vůdce nacistické strany nebyl v roce 1929 jako muž volný - měl tehdy už dva roky složitý vztah s podobně mladičkou Geli Raubalovou (21letou dcerou Hitlerovy nevlastní sestry).

Tuto dívku Hitler miloval autoritativním způsobem. Zakázal jí žít s někým jiným, ale sňatek s ní odmítal. Nejen kvůli pokrevnímu příbuzenstvu, ale především pro své politické přesvědčení. Tvrdil, že státník, který má „poslání“, je v manželském vztahu s celou svou zemí, se všemi ženami své vlasti, a nemůže proto založit rodinu. „Dovedete si mě představit s malými Hitlery? To je směšné,“ nechal se slyšet v úzkém kruhu přátel.

Nešťastnou Geli Raubalovou vůdce přivedl do takové situace, že nakonec spáchala 18. září 1931 sebevraždu. V prosinci téhož roku se v Evině fotoalbu objevila poznámka, že ji Hitler poprvé pozval na Haus Wachenfeld. To byla jeho chata v Berchtesgadenu, kde ji měl pronajatou od roku 1927 na svahu Obersalzbergu (vysoká solná hora). Dokud byla Geli naživu, toto privilegium nebylo žádné jiné ženě dopřáno.

Po Gelině sebevraždě Hitler mezi stranickými druhy rozhlašoval, že už nemá „se světem žádné spojení“ a patří „už jen německému lidu“. Opakoval staré krédo o rezignaci na manželství, což je nezbytné - s ohledem na politický „úkol“, který před ním stojí, a na národněsocialistické hnutí vůbec. Už předtím zdůraznil, že se musí „zříci“ soukromého štěstí, neboť „celé jeho myšlení a konání“ náleží zotročenému a opovrhovanému německému lidu.

První pokus o sebevraždu

První roky třicátých let byly pro Hitlera rozhodující fází. Byl na počátku strmého vzestupu a stával se ústřední postavou německého politického života. Na mladičkou přítelkyni měl málo času. Počínající vztah byl znám pouze několika blízkým přátelům, především Hoffmannovi, který jim zařizoval občasné tajné schůzky.

Ten se k tomu vyjádřil v pamětech, vydaných německy v Londýně v roce 1955 pod názvem Hitler, jak jsem ho viděl já. Evě prý sice na vztahu záleželo a všude vyprávěla, jak je „do ní Hitler zamilovaný a jistě se jí podaří, aby se s ní oženil“, na něm však zprvu nebyl „intenzívní zájem“ znát.

Eva tehdy stále pracovala v Hoffmannově obchodě a večery trávila s rodinou. Rodiče o vztahu s Hitlerem nevěděli. Se svými pochybami a trápením se musela vyrovnávat sama. Chtěla být s tímto mužem mnohem častěji, nestačilo jí, že občas telefonoval. Večer 1. listopadu 1932 si sáhla na život. Vzala z otcova nočního stolku jeho pistoli z první světové války a zamířila na krk. Krční tepnu minula. Naštěstí se doma objevila Ilsa a zavolala lékaře. Ten jí urgentním zásahem zachránil život.

Na motivu sebevražedného pokusu se dobová svědectví i pozdější mínění historiků shodují. Eva se cítila opuštěná a chtěla svým činem Hitlera na sebe upozornit. Přimět ho, aby ji začal brát vážně.

A to se jí povedlo. Předseda NSDAP si rok po sebevraždě Geli nemohl dovolit další skandál, který by o jeho soukromí vyvolal veřejnou diskusi. Vztah, jehož vývoj zřejmě špatně odhadl, musel nějak uspořádat. Hoffmann po válce prozradil, co mu tehdy Hitler řekl: „Při té události poznal, že ho to děvče opravdu miluje“ a že má „morální povinnost se o ně postarat.“

Proč to mám všechno snášet…

Osudový 30. leden 1933. Někdejší hladový bezdomovec, neúspěšný malíř, aktivista krajní pravice a autor šílených kleteb Mein Kampfu se stal regulérním kancléřem Německa, největší průmyslové velmoci evropského kontinentu.

V příštím roce koupil Hitler chatu Haus Wachenfeld, přejmenoval ji na Berghof (horský přístav) a pustil se do rozsáhlé renovace. O postupech práce udělala Eva fotoreportáž, která se zachovala v jejích albech.

Hitler prožíval hektické období a měl i zdravotní problémy (23. května 1935 prodělal operaci hlasivek). Eva si však jeho počínání vysvětlovala jinak. Zatímco v říšském kancléřství vrcholily přípravy na nadcházející německo-britské rozhovory o zbrojení, pokusila se 28. května 1935 znovu o sebevraždu.

I tentokrát měla štěstí, že ji Ilsa našla včas. Zachránila ji a pak začala hledat důvody. Objevila její deníček. Vytrhla asi dvacet popsaných stránek a schovala je na bezpečném místě - ty měly krkolomné osudy, ale dodnes se dochovaly. Zachycují období od 6. února do 28. května 1935 a odkrývají obraz citově vyprahlé dívky toužící po lásce člověka, který ji zanedbává, a která touhou po něm téměř přijde o rozum.

„Já, milenka nejmocnějšího muže Německa a světa, čekám a čekám… Chtěla bych být vážně nemocná a už nikdy o Něm neslyšet,“ zapsala si 11. března. „Proč to mám všechno snášet. Ach, kéž bych se s ním nikdy nesetkala! Jsem zoufalá. Proč si mě ďábel neodnese. U něho to musí být lepší!“

V další části záznamu z téhož dne si posteskla: „Potřebuje mě jen na určité věci, jinak s ním čas trávit nemůžu… Byly dny, kdy jsem plakala, když jsem plnila svou ,povinnost‘… Rozloučil se se mnou a dal mi obálku s penězi. Byla bych chtěla, kdyby ještě řekl aspoň pár hezkých slov. Na to on nikdy nemyslí. Láska není v jeho programu.“

Poslední zápis nesl datum 28. května: „Právě jsem mu poslala dopis pro mě rozhodující. Bude ho brát vážně? Nedostanu-li odpověď do deseti večer, spolykám prostě 25 prášků na spaní a sladce se uspím.“

Osobní sekretářka za tisíc marek

Jestli dopis Hitlerovi Eva Braunová skutečně poslala a oznamovala v něm úmysl zabít se, není známo. Ani to, jak se o jejím sebevražedném pokusu dozvěděl. Zřejmě však Ilsa podnikla kroky, aby se k němu alespoň část pravdy donesla…

Výsledkem byla skutečnost, že Eva i s mladší sestrou Gretl opustily 9. srpna 1935 rodičovský dům a přestěhovaly se do pronajatého bytu, který Hitler platil prostřednictvím Hoffmanna. O několik měsíců později vůdce Evě koupil domek se zahradou v luxusní mnichovské čtvrti Bogenhausen.

Od té doby připustil větší sblížení a Eva Braunová se mohla objevovat i na veřejných shromážděních. V září 1935 se poprvé účastnila říšského stranického sjezdu NSDAP v Norimberku. Stala se součástí Hitlerovy nejužší společnosti, i když protokolárně zůstala neviditelná. Jen několik zasvěcených vědělo, kdo opravdu je.

Od roku 1936 patřila ke stálému osazenstvu Berghofu, který se nyní stal vedle Mnichova jejím dalším bydlištěm. Příležitostně dokonce provázela Hitlera při jeho cestách do zahraničí. Jako „soukromá sekretářka“ byla skryta v jeho družině (s platem 1000 marek měsíčně) a nikoho zvenčí nenapadlo, že by tato mladá světlovlasá žena mohla být milenkou neženatého diktátora.

Žila jak vůdce určil

Eva Braunová byla pravým opakem ženského ideálu, jak ho šířila nacistická propaganda: být skromnou, pracovitou matkou a spořádaně opatrovat domov svého muže. Právě tím však odpovídala potřebám Hitlera, který se pevného svazku obával. Protože se však existence takového vztahu nehodila k oficiálně prezentovanému „obrazu vůdce“, nesměla se Eva objevovat na veřejnosti, aby nepoškozovala Hitlerův nimbus.

„Společensky nejasné postavení Evy Braunové,“ uvádí v této souvislosti ve své knize Heike Görtemakerová, „je třeba také vysvětlovat ze skutečnosti, že si Hitler pro sebe nárokoval zvláštní výjimku a žil mimo vlastní ideologii národního společenství.“

Problematický nebyl jen společenský status Hitlerovy důvěrné přítelkyně ve vůdcově užším kruhu, nejasný zůstal i sám charakter jejich vztahu. Po válce kolovaly různé názory, i zcela protichůdné. Jedna strana tvrdila, že šlo o skutečný vztah, druhá, že byl pouze předstíraný.

Evina nejlepší přítelkyně Herta Schneiderová, která znala nejintimnější podrobnosti jejich vztahu, v roce 1949 prohlásila: „Lidsky, soukromě, byl Hitler velmi laskavý. Eva Braunová ho velmi milovala a on ji miloval také.“ Proto je možné říci, dodává k tomu Görtemakerová, že „oba - přes veškerou prudérii, kterou předváděli - spolu žili ve vztahu podobném manželství a nejbližšímu okolí se také tak jevili“.

Eva Braunová nebyla sice členkou NSDAP, to však neznamenalo, že by nacistický stát odmítala nebo se vůči němu nějak vyhraňovala. Hitler v ní rozpoznal tu, jež byla - i proto, že měla podobný původ a vzdělání mimo tradiční elity - ochotna žít tak, jak to určil.

Podobně jako i ostatní ve vůdcově okolí, tak i Eva Braunová se identifikovala s antisemitismem, rasistickou ideologií a agresivní politikou „životního prostoru“ nacistického režimu, kterou jim Hitler za dlouhých večerních hovorů u berghofského krbu předkládal.

Jednodenní manželka

Tři měsíce po nezdařeném Stauffenbergově atentátu na Hitlera, 26. října 1944, sepsala dvaatřicetiletá Eva Braunová závěť. Z jejího znění vyplývalo, že byla rozhodnuta dočkat se konce společně s Hitlerem a právě tak s ním zemřít - ať už kdekoli.

Počátkem března 1945 se v Mnichově rozloučila s rodinou a přijela do Berlína. Žít se dalo už jenom v bunkru pod starým říšským kancléřstvím. Hertě Schneiderové 19. dubna psala, jak „velmi je šťastná“, že může „právě teď být v Hitlerově blízkosti“. Stále po ní sice chce, aby odjela do bezpečí na Berghof, avšak „zatím jsem vždycky vyhrála já“.

Tři dny nato se Hitler úplně zhroutil a prohlásil, že válka je ztracená. Všichni mají opustit Berlín. On zůstane, je to „neměnné rozhodnutí“. Eva však k němu promluvila jako k dítěti a ujistila ho, že ona neodejde. Tehdy Hitler udělal něco, co dosud nikdy: políbil ji přede všemi na ústa.

„Toto budou jistě moje poslední řádky a poslední známka mého života,“ napsala Eva ve spěchu téhož odpoledne Hertě. Konec se „hrozivě blíží“. Ulevila si, jak velmi je jí „líto vůdce, který ztratil víru… Umřu tak, jak jsem žila. To mi není zatěžko. Ty to víš“.

Hitler mezitím rozdělil mezi věrné ampule s jedem, které poslal Himmler. U čaje během nočních hodin 27. dubna se hovory točily jen kolem toho, jaký způsob smrti je nejlepší.

Příští den padlo rozhodnutí o sňatku a Hitler před polednem nadiktoval sekretářce Traudl Jungeové soukromou a politickou závěť. Nad ránem 29. dubna se Eva Braunová stala Hitlerovou ženou. Za 36 hodin oba novomanželé spáchali sebevraždu. Ona rozkousla kapsli s kyselinou kyanovodíkovou a zemřela mu před očima. On si poté vložil rovněž kapsli mezi zuby a zároveň se střelil do pravého spánku.

„Eva Braunová byla uvězněna mezi mocí a bezmocí, avšak nakonec jednala rozhodně,“ poznamenává německá historička v závěru své knihy. „Byla samolibá a v žádném případě nebyla oběť. Tak si přece zajistila místo v historii, i když jen pochybné.“