Jožo miluje irskou whisky, a tak mi asi v 11.01 nabídl, abych ochutnala. Připila jsem mu na zdraví. „Strašně vám závidím. Nemůžu si dát, protože jsem přijel autem,“ řekl smutně.

Autem? Já myslela, že jezdíte jen na motorce…

S mašinou se člověk dostane rychle všude, ale teď se mi na ní ulomila taková páčka, takže nejezdím. Jezdil bych i víc, ale nemám na to čas.

Jakou máte?

Jednu z nejsilnějších. Bez problémů jede dvě stě sedmdesát a má sto čtyřicet pět koní. Bratislavskou Bajkalskou třídou projede za tři sekundy, ale pak je na konci problém vtěsnat se zase do normální dopravy.

Jak dělíte svůj čas mezi muziku a motorky?

Jak se dá. Do firmy, kde motorky prodávám, chodím jen kontrolně tak na půl hodiny denně, možná ani to ne. S kapelou jsme v létě měli hodně práce, protože 8. září byla v Praze v Divadle Kalich premiéra muzikálu Osmý světadíl s našimi písničkami. V Bratislavě se to bude hrát od listopadu.

Jak se vám pražská premiéra líbila?

Bomba. Výborná práce Jána Ďurovčíka i celého kolektivu. Na konci byly velké ovace a slzy v očích publika i účinkujících. Jsem spokojený. A teď je před námi nový koncertní program, který pojede od začátku nového roku. Bude to unplugged. A pak chceme natočit další desku.

Zatím ta poslední, čtrnáctá, s názvem Anjelská daň vyšla vloni. Co to je Anjelská daň?

Andělská daň je množství whisky, které se odpaří během jejího skladování v dřevěných sudech. Jak stárne, vždycky se nějaké množství odpaří a s tím se už počítá dopředu. Takový je život.

Neli Pocisková v roli Jany v novém muzikálu s písničkami skupiny Elán Osmý světadíl.

Neli Pocisková v roli Jany v novém muzikálu s písničkami skupiny Elán Osmý světadíl.

FOTO: ČTK

Říkáte, že v brzké době bude i další deska. Jak vlastně vznikají nové písničky kapely Elán?

Když chcete napsat dobrou písničku, musíte se naladit na nebeské varhany a to jsou někdy muka. Když prostě nevíte, jak na to, nepomůže nic. A když to umíte, naskočí to a máte hity. Musíte se tomu odevzdat, vydřít se to nedá. Vždycky něco složím, až když je tři měsíce po termínu a hrozí pokuty. Vlastně vůbec nejsem žádný skladatel, ale je to problém obživy, víte? Když totiž neskládáte, tak z muziky nevyžijete.

Byly peníze vaší motivací už tenkrát, když vám bylo patnáct let a začali jste hrát?

S Vašo Patejdlem jsem se poznal v hudební škole, když nám bylo čtrnáct. Založil kapelu a nabídl mi, abych tam hrál na kytaru, i když jsem do hudebky chodil na klavír. Pak jsme hráli různě v parku, protože tehdy prostě nebylo nic lepšího než mít kapelu. Chtěli to všichni. My jsme ale velmi rychle pochopili, že nestačí jenom hrát. Musíte mít i ozvučení a další věci, takže jsme deset let vydělávali peníze na aparaturu a teprve až pak jsme začali skládat i vlastní muziku. Museli jsme vydržet hrát dvě stě koncertů za rok, za které jsme dostali pár stovek. Nejdůležitější bylo vydržet. Dneska máme na kontě pětadvacet platinových desek, to vím určitě.

Co bylo víc? Desítky tisíc lidí na koncertu v Praze na Letné, nebo koncert v Carnegie Hall v New Yorku?

Letná byla bomba. Carnegie Hall je světový sál a Mekka všech umělců, protože každý tam hrát nemůže. Má výbornou atmosféru a cítíte ji, ale vejde se tam tak tři tisíce lidí, proto se to s Letnou srovnat nedá. Při tak velkém publiku úžasně funguje výměna energie. Na jeviště jsem nastoupil polomrtvý, myslel si, že to nezvládnu, ale pak to najednou šlo. To, co dávám já těm lidem, posílají totiž i oni mně.

Skalní jádro kapely Elán tvoří (zleva) Vašo Patejdl, Jožo Ráž a Jano Baláž.

Skalní jádro kapely Elán tvoří (zleva) Vašo Patejdl, Jožo Ráž a Jano Baláž.

FOTO: ČTK

Byl jste někdy jako divák na nějakém megakoncertě?

Jednou jsme se s manželkou vydali na takový koncert do Budapešti. Sedli jsme do auta a že se na místě někde ubytujeme. Všude ale bylo obsazeno, až jsem se doopravdy rozčílil. Otočil jsem auto a jeli jsme zpátky. Lístky byly drahý „jak sviňa“, ale prostě jsem se na to vykašlal. Davy v podstatě snesu na svém koncertě, jinak jsem nejradši sám.

Bavilo vás to na Letné i proto, že to bylo v Praze? Jste Čechoslovák?

Řeknu vám to takhle: zkurvený kapitalismus. To je celá moje analýza současné situace, protože vůbec nejsem potěšený z toho, kam jsme se dopracovali. A že jsme se rozdělili, je škoda pro oba národy. Praha byla kdysi naše město, kde nás znal každý vrátný. Dneska musíte všude hlavně mávat penězi. Praha patří Rusům a Němcům a Češi tam dělají číšníky. S tím se dá už těžko něco dělat. Chudoba cti netratí, ale je to nepohodlné. Rozumíte tomu? Kapela Elán má pětadvacet platinových desek, ale my jsme pořád chudí a žádné závratné bohatství z toho nebylo a není. A nedá se s tím dělat nic, protože tady je naše vlast. Mohli jsme odejít, jenže větší hrdinství bylo zůstat.
A Bratislavu miluju, to je jasné, tady jsem se narodil. Je to výborné místo pro život mimo jiné i proto, že až bude konec světa, tak na moravsko-slovenské hranici bude jeden z nejbezpečnějších regionů a Bratislava je jeho součástí. Předky mám všelijaké – slovenské, české i rakouské. Maďarské ne.

Co vaše vnučky Zuzanka a Barborka? Dočkají se podle váš lepšího světa?

Ony jsou alfa a omega mého života a něco, čemu já věřím. Nevěřím ničemu a nikomu, jenom této nové generaci. Tyhle děti jsou už jiné a jinak geneticky vybavené. Zuzance budou brzy tři roky, ale je jako pětiletá. Je nenormálně moudrá. Všechno si pamatuje, všechno ví a je velice dominantní. Všichni ji poslouchají, tedy kromě mě. Pořád se ale snaží dostat mě tam, kde má ty ostatní, přesto máme výborný vztah. Lidem, které nezná, se nejdřív dívá hluboko do očí a pak se rozhodne. Když vás vzala, bude s vámi kamarád, a když ne, tak můžete dělat, co chcete, ale už pro ni neexistujete.

Písničky prý skládá hlavně proto, aby se uživil, a tak napsal i několik nesmrtelných hitů včetně písně Kaskadér.

Písničky prý skládá hlavně proto, aby se uživil, a tak napsal i několik nesmrtelných hitů včetně písně Kaskadér.

FOTO: ČTK

Svými písničkami jste vždycky chtěli svět polepšit a vyburcovat ho. Myslíte si, že se vám to podařilo?

To nikdy nemůžete vědět definitivně. Ale mezi námi a těmi, co nás poslouchají, něco zvláštního existuje, takže se něco stalo. Jinak jsou totiž lidé nenormálně krutí. Rozumíte? Když nastoupíte na pódium a teče z vás krev, tleskají, ale když ne, pískají. Jsme jako gladiátoři. Když to chcete vydržet třicet let nebo ještě déle, jde o život. To vám můžu říct naprosto zodpovědně.

Znamená to snad, že je blízko den, kdy opravdu skončíte?

Přesně tak. Musím zmizet někam, kde mě neznají. Někam do tepla. Přijde den, kdy Jožo Ráž už nebude. Prostě se ztratím. Tady už nikam nechodím, protože to, co si lidé dnes ke známým lidem dovolují, je už trochu moc.

Co třeba?

Různě mě fotí i v obchodech a pak to dávají do novin. Někdy je chytnu, a když jim udělám nějakou škodu, zaplatím to. Anebo chtějí neustále podpisy a já jim musím vyhovět, abych nevypadal nadutě, ale když je toho moc, unavuje mě to. Nebo si s vámi chtějí vypít a neuniknete tomu ani na dovolené kdekoliv v Evropě, protože Češi a Slováci jsou všude.

Dort je oslavou třiceti let od natočení první desky Osmý světadíl. Eláni ho dostali v pražském Divadle Kalich, kde byl před pár dny uveden stejnojmenný muzikál.

Dort je oslavou třiceti let od natočení první desky Osmý světadíl. Eláni ho dostali v pražském Divadle Kalich, kde byl před pár dny uveden stejnojmenný muzikál.

FOTO: Petr Horník, Právo

Jak vzpomínáte na den s datem 20. června 1999, kdy jste na motorce málem přišel o život?

Nijak. Pamatuji si jen to, že jsem jel v pohodě ze studia, kde jsem mixoval píseň Voda, čo ma drží nad vodou. Pak už byla jen černá tma. Třebaže věřím na to, že život smrtí nekončí, nepotkal jsem nikoho ani neviděl žádné světlo. A za dva měsíce jsem se probral celý polámaný v nemocnici na posteli. Dva roky jsem se učil znovu chodit, pětkrát mi operovali koleno… Katastrofa.

Byl jsem pod kontrolou veřejnosti i vlády, ale přesto jsem pořád nemohl chodit a doktoři se divili. Až pak mi jeden soukromý terapeut řekl, že mám potrhané zadní vazy, a ty mi za strašný prachy spravili v Německu.

Bojíte se smrti?

Strach ze smrti jsem neměl předtím a nemám ho ani teď. Když je tu smrt, nejsem tu já, a když tu jsem já, není tu smrt. A kromě toho si myslím, že jsem nesmrtelný, to vám řeknu otevřeně. (smích) Že umřu, to si fakt neumím představit. Už jsem zažil takové věci, že je zázrak, že jsem tady, ale zatím to tak pořád je.

Jaké to bylo, když jste se po dvou měsících probral z bezvědomí?

Vedle postele stála moje žena a najednou jsem slyšel, jak říká: Bože, ty si hore. Čo hovoríš? A víte, co jsem řekl? Moje první slovo bylo klamať – česky lhát. Nevím proč. (smích) Pak jsem začal zjišťovat, že jsem polámaný, a chápat, že mě čekají další operace. No hrůza.

Jožo Ráž přijel do Prahy na otočku vlakem

FOTO: Michaela Feuereislová

Kdybyste nebyl Jožo Ráž, prý by vás ani dohromady nedávali, jak jste měl vážná zranění…

Kdybych nebyl Jožo Ráž, tak bych nežil, protože různí lidé, kteří mě znali, udělali ve správnou chvíli správné věci. Kdyby to neudělali, nemám šanci. Hlavu jsem měl rozmlácenou tak, že mi mozek tekl po asfaltu. Péče byla stoprocentní a náš špičkový neurochirurg, který mě operoval, tomu dodnes nevěří, a když mě vidí, říká, že se stal zázrak.

Proč jste se vlastně kdysi rozhodl pro studia psychologie?

Mně bylo jedno, co budu studovat. Všichni v kapele jsme se domluvili, že půjdeme na vysokou, abychom nemuseli na vojnu, protože to bychom museli rozpustit kapelu. Moc jsem do školy nechodil, jenom na zkoušky. V té době byla psychologie jenom takové plácání blbostí. Nijak mě to v ničem neovlivnilo. Jsem pokřtěný katolík, ale svým přesvědčením jsem spíš buddhista. Tam je to tak, že člověk se rodí, aby se něco naučil a něco překonal, a když to nezvládne, zopakuje si to v dalším životě, dokud se nevyvine do svatosti. A protože já se sem už vracet nechci, chci se dopracovat k té svatosti už teď a dělám na tom. Medituju, nelžu, nekradu atd.

A když to nevyjde?

No když už by to nedopadlo a musel bych se sem ještě vrátit, byl bych velice rád pilotem. Letectví je nenormálně zábavná činnost, a kdybych nebyl muzikant, jsem pilot. Mám něco nalítáno i se stíhačkou MiG-29 a to fakt nemůže říct každý.

Jak jste to dokázal?

Různé kruhy mi umožnily něco, co normálnímu člověku umožněno nebylo. Třeba právě to, že mě generál vzal do letadla a řekl mi: „Vem si ten knipl a jeď.“ Tak jsem jel a to vám řeknu, že je máloco na světě lepší než tohle. Letadlo dělá přesně to, co chcete, a je úžasně inteligentní. Když jsem pak seděl vedle pilota, bylo to také něco neuvěřitelného. Stroj se řítil k zemi, a tak jsem se začal loučit se životem. Říkal jsem si, že to už nemůže vybrat, ale najednou se nad zemí otočil. To je něco, co se nedá vysvětlit.

Před světově proslulou hudební síní Carnegie Hall v New Yorku, kde s Elánem hrál v roce 2007.

Před světově proslulou hudební síní Carnegie Hall v New Yorku, kde s Elánem hrál v roce 2007.

FOTO: ČTK

Člověku se až málem zastaví srdce?

Ono se taky zastaví. Tam máte takové nafukovací oblečení, a když je přetížení moc velké, začne vám to stlačovat celé tělo, aby vám nevypnul mozek. Jinak prostě ztratíte vědomí. A oni všichni ti piloti zkoušejí, kam až to jde. Pořád posouvají hranice, až se pak většinou zabijí. Lítal jsem i s Martinem Stahalíkem, mistrem světa v akrobatickém létání. Už je po něm. Bral mě do letadla na tu svou sestavu a to bylo šílenství. To si neumíte představit. Ukázal mi všechno, co umí, přetížení bylo sedmička g. Normální letadlo by to nevydrželo, a tak muselo být upravené. A co teprve živý člověk.

A ještě závodím s auty. Jsem mistr Slovenska ve třídě 1600 N, tj. normální. To jsou taková plechová auta, co jezdí na okruzích. To je taky božská zábava.

Vraťme se ale ještě na skok k hudbě – svými písničkami jste ovlivnili několik generací mimochodem i díky geniálním textům Borise Filana…

Boris je skutečně génius a také můj nejlepší přítel. Basketbalista a nejmoudřejší člověk, jakého znám. Má kurz rychločtení a každý den přečte nejméně jednu knihu. A všechno si pamatuje. Nikoho na světě se nebojí, tedy kromě mě. (smích)

Dvorního textaře skupiny Borise Filana označuje za génia a také za svého nejlepšího přítele.

Dvorního textaře skupiny Borise Filana označuje za génia a také za svého nejlepšího přítele.

FOTO: ČTK

Koho se bojíte vy?

Svojí ženy. (smích) Když jsem měl nehodu a byl jsem v kómatu, Boris přišel za mojí manželkou a řekl jí, že všechna jeho konta jsou od této chvíle naší rodině k dispozici. Tohle udělá málokdo a toho já si nenormálně vážím.

Vašo Patejdl vám v době, kdy jste byl v bezvědomí, zase pouštěl do sluchátek písničky Elánu. Víte to?

Jasně. Jinak ale muziku neposlouchám.

Jak jste dokázali udržet kapelu déle než čtyřicet let a nemít přitom „ponorku“?

O kamarádství nemluvíme ani ho nepěstujeme, ale těmhle lidem stoprocentně věřím, i když s nimi nežiju a nejezdíme spolu na dovolenou. Ani spolu nepijeme, ale když, tak strašně. A také je to o penězích. U nás všechno dělíme rovným dílem. Někdo víc skládá a jiný zase víc zpívá, ale to nehraje roli, každý dostane stejně.

Chlap musí být silný a žena krásná. Já silný jsem, říká frontman skupiny Elán.

Chlap musí být silný a žena krásná. Já silný jsem, říká frontman skupiny Elán.

FOTO: ČTK

Míváte pracovní spory?

Naše práce je nemilosrdná válka. Bojuje se o každou notu. Každý skládá a chce mít na desce svoje písničky, jenomže to není tak jednoduché se na tu desku dostat. O tom, co se vezme, totiž anonymně hlasujeme. Je to velice spravedlivé, ale i kruté. Nelze si nic koupit, nic domluvit a výsledek je takový, jaký je. Základní předpoklad psychohygieny v jakémkoliv kolektivu je spravedlnost, aby nikdo nemohl být uražený. I mně se několikrát stalo, že mi v kapele neschválili písničku a neprošla. Tak jsem ji nahrál sám, a když měla úspěch, kapela ji pak vzala. Jinde to tak ale nefunguje. Dělá se to, co někdo rozhodne, a pak jsou všichni naštvaní a rozhádají se. U nás je demokracie.