Jak se chráníte před tím, abyste ty špatné zprávy nebrala osobně?

Před tím se moc chránit nelze. Je to zkrátka dění kolem nás. Ale není to obraz života. Je to určitý výběr. Snažím se alespoň o to, aby taková zpráva byla maximálně srozumitelná a objektivní. Aby si z těch faktů mohli lidi udělat svůj názor. A vzít si třeba taky poučení. I když se snažím oddělovat práci od soukromí, jak to jen jde, přece jen se mi nad některými lidskými osudy svírá srdce.

Působíte klidným dojmem. Máte vůbec trému?

Trému ne, ale respekt. Čím jsem starší a mám toho víc za sebou, tím víc jsem pokornější k řemeslu a taky opatrnější na fakta a na jejich ověřování. Televize je mocné médium a má velký dopad. Dávám pozor na to, abych diváky zbytečně neděsila nebo nevystavila nějaké panice. Je to často stresová příprava - zprávy chrlíme 24 hodin a velmi rychle, okamžitě po ověření.

Chcete pořád jen číst zprávy?

Tohle je práce, která mě moc baví. Musí vás bavit, jinak se ty nároky zvládat nedají. Mým snem je mít jednou svůj pořad, ale ne politický. Ve volném čase se už roky zabývám bytovým designem, kulturou bydlení obecně. Miluji harmonii, když věci k sobě ladí a doplňují se, v takovém prostředí se pak hned jinak žije. Během svého života jsem kompletně zrekonstruovala, někdy i vlastnoručně, vymyslela a zařídila postupně čtyři byty, až jsem se dopracovala k vlastnímu domu. Je na Slapech a byla to láska na první pohled. Pomalu začínáme s rekonstrukcí, v hlavě se mi už rýsuje výsledek. Pokusím se zkombinovat víc stylů, propojím je i v duchu feng-shui. Myslím, že to bude životní dílo mé fantazie. Nicméně mám i architekta a těším se na jeho inspiraci. Je to ale nádherný dům už teď, s kouzlem a atmosférou starého jihoanglického venkova.

Kde jste vyrůstala?

V České Lípě a od třinácti let v Chebu.

Na koho z rodičů jste víc dala?

To ani neumím říct. Rodiče byli ve výchově naprosto jednotní, nikdy jsem nemohla jít za tím druhým, když mi jeden něco nedovolil. A tohle jsem od nich převzala do své rodiny. Ale žádný recept není dokonalý. Líbilo se mi, jak jsme s tátou diskutovali, až jsme se hádali. Brala jsem to vždycky hodně vážně a on se asi bavil. Možná to dělal záměrně, vyvolával v nás schopnost vést dialog. Mluvili jsme o různých tématech, vážně mě to bavilo.

Jak jste vychovala svého syna?

Věřím, že dobře. Tomáš je úspěšným fyzioterapeutem. Studoval v Praze, ale vrátil se do Chebu, kde dodnes žije i má rodina. Syn tam má spoustu práce a v Aši žije i můj bývalý manžel Vilém se svou druhou ženou a dvěma malými dcerkami, které miluju, jako by byly moje vlastní.

To je dost neobvyklé. Jak dlouho jste byli manželé?

Šestnáct let, ale žili jsme spolu už před svatbou. Ve svých pětatřiceti letech jsem však pochopila, že po mém boku nemůže být muž, ale žena. Trvalo mi to tak dlouho proto, že jsem svého muže nesmírně milovala. Jsem vděčná za to, že jeho žena Iva přijala našeho Toma, mě i mou přítelkyni. Dokonce i mí rodiče jsou u nich bráni jako děda s babičkou a jezdí za nimi běžně do Aše na návštěvy. Nebo se všichni sejdeme na chalupě mých rodičů v Krušných horách. Takové společné Vánoce, dovolené a víkendy patří k těm opravdu nejkrásnějším zážitkům.

Takže jste šťastná?

Ano, prožívám štěstí. Jako každý nečekaný zvrat v životě člověka i ten můj vyvolal určitě v hlavách mých blízkých spoustu velkých otazníků a obav, čas ale ukázal, že cesta, kterou jsem se rozhodla vydat, byla pro mne ta nejlepší možná. Vilém byl ten, který mi pomáhal, když jsem své rozhodnutí musela všem vysvětlovat. Teď jsme jedna velká rodina, držíme při sobě a pomáháme si. Svou partnerku jsem rodičům nabídla jako druhou dceru, kterou nikdy neměli. Mám totiž jen jednoho bratra.

Staršího - mladšího? Co dělá?

O čtyři roky mladšího. Vždycky byl chytřejší, uvážlivější a zodpovědnější a dnes má odborné vydavatelství Geum, které vydává knihy, časopisy a příručky pro různé lékařské obory, především diabetologii. Hádali jsme se celé dětství a našli jsme k sobě cestu až po pubertě. Dnes je mi líto, že jsem si toho zadumaného chlapečka, který rozuměl přírodě, hodně četl, pomáhal opravovat památky a jako velmi nadané dítě hodně trpěl tehdejším školským systémem, nevšímala v dětství víc. Byl fascinující svými názory. Chodím k němu pro rady, a taky stále prosím za odpuštění kvůli tomu, co jsem mu jako starší sestra všechno prováděla.

S partnerkou budujete společný domov na Slapech. Co dalšího vás spojuje?

Dokonale se doplňujeme. Radka představuje vzácné spojení duchovní povahy a technického typu. Umí třeba číst v mapách, opravovat věci, vytvářet systémy tam, kde je chaos, a díky své profesi kondiční trenérky je i fyzicky daleko zdatnější než já. Milujeme dobré víno i jídlo, studujeme stejné věci. I když je mladší než já, už mě nepřekvapuje, jak rozumí životu a tomu, co je v něm opravdu důležité. Má totiž mnohem starší duši.

Má na vás také vliv jako kondiční trenérka?

Samozřejmě, ale i já mám sportovní minulost. Jako malá jsem dělala nejprve moderní a potom sportovní gymnastiku a snila o tom, že budu jednou slavná. Pak se ale projevila moje praktičnost a já jsem si řekla, že by možná bylo lepší, kdybych se stala novinářkou. Gymnastky většinou končí ve dvaceti a já bych s nimi jako novinářka mohla jezdit až do padesáti.

Proč jen do padesáti?

Tehdy jsem si myslela, že život v padesáti končí. Ta představa, že bych jezdila po světě a psala reportáže ze závodů, se mi líbila. Stejně silně mě to ale táhlo i k psychologii, která mě bavila už na střední škole. Chtěla jsem ji studovat dál, ale nakonec jsem na ni nedostala doporučení. Už jsem totiž měla dítě a potřebovala jsem povolení zaměstnavatele k dálkovému studiu. A tak jsem zaměstnavatele opustila, začala jsem dělat uklízečku a dostala jsem doporučení na speciální pedagogiku. Nikdy jsem v tom oboru ale nepracovala. Jako studující uklízečka jsem vyhrála konkurz do televize a začalo úplně jiné období. Jsem ale stále psycholog amatér, což znamená nadšenec.

Co je, podle vás, v životě opravdu důležité?

Prožít ho šťastně a spokojeně. Věřím, že jsme tu už mnohokrát byli, a ještě mnohokrát budeme, ale teď jsme v přítomnosti, tak mluvme o ní. Do tisíce let staré smaragdové desky kdysi kdosi vytesal nápis: Jak nahoře, tak dole, jak uvnitř, tak vně. V těch několika slovech je úplně všechno. To, co máme uvnitř, řídí a tvoří veškeré dění okolo nás. Na své cestě životem jsem pochopila, že štěstí a lásku nelze najít nikde vně, ale právě uvnitř nás. To ostatní, po čem toužíme, pak už přijde samo. Přitahujeme to. A tak se učím přijímat odpovědnost za to, co se kolem mě děje. Co vysílám, to se vrací.

Jste věřící?

Ano. Víra v boží cesty, které se zdají být jiné než ty naše lidské, mi přinesla obrovskou úlevu. Dnes už jsem schopna přijmout, že vše, co se nám v životě přihodí, i to, co se nám nelíbí a trápí nás a nerozumíme tomu, se děje pro naše dobro, pro náš posun, pro náš duševní rozvoj. Beru to jako fakt a cítím, jak mi to změnilo život. A nevnímám ho jako neměnný osud. Vůbec ne. Cesta do vlastního nitra je skutečně dobrodružná, naučila jsem se na ní spoustu nového, třeba i či-kung.

Či - co?

Jde o cvičení staré tisíce let, původně pochází z Číny. Jeho smyslem je dospět k absolutní vnitřní rovnováze, která pak určuje kondici fyzického těla. A jsme zase u toho - jak uvnitř, tak vně. Moje partnerka navíc studuje čínskou medicínu a to mě také zajímá. Když se potřebuji léčit, chodím na akupunkturu, upravím stravu podle zásad východní medicíny a doplním to bylinnou léčbou. Ta čínská je ovšem chuťově ukrutná, nicméně velmi účinná. Ne že bych nevěřila západní medicíně a jejím lékařům, ale má zkušenost je spíše taková, že se zabývá důsledky, a ne příčinami.

Z hlediska filozofie, kterou se ve svém životě snažím řídit, je myšlenka nadřazena hmotě. Jinými slovy, v pozitivně naladěné mysli, která umí zpracovat negativní emoce, nevznikají nemoci. Za každou nemocí je podle mého názoru nějaká nezvládnutá emoce.

Co se vám v životě povedlo?

Najít radost, a ta mi do něho přinesla optimismus.

Radost, optimismus. Kde se to hledá?

Najdete to často poté, když padnete úplně, slušně řečeno, na pusu.

Kdy jste spadla vy?

Když jsem přišla o svůj vztah.

O vztah s manželem?

Ne, s Vilémem jsme se dohodli. Šlo o můj první vztah se ženou, který nevyšel. Považovala jsem to za obrovský krach, za své osobní selhání. Onemocněla jsem, byla jsem bez práce, musela si půjčit peníze na rozkopaný byt, ve kterém mi objevili dřevomorku. Měla jsem pocit, že se mi zhroutil celý svět. Syn už byl naštěstí velký a paradoxně mi opět nejvíc pomohl bývalý manžel. Chodila jsem k němu pro radu i pro útěchu. Pak jsem překonala chorobu, které se běžně říká smrtelná. Všechny tyhle okolnosti, které se původně zdály k nepřežití, mě nakonec dovedly do míst, o kterých jsem do té doby netušila, že ve mně vůbec existují. K osvobození, síle, radosti a vděčnosti. Ano, když se podívám zpět, jsem i za tyhle lekce opravdu vděčná.

Máte nějaké přání?

Jsem šťastná za to, co mám, a netrápím se kvůli tomu, co nemám. Navíc věřím vesmírným zákonům přitažlivosti, takže vše, co jsem si opravdu v životě přála a po čem jsem toužila, jsem dostala a dostávám.