Už dva a půl roku žijete v Česku. Nelitujete toho?

Kdybych toho litovala, udělala bych všechno pro to, abych se odstěhovala tam, kde bych byla šťastnější. Zařídila bych si to tak, že bych tady týden zpívala a pak bych odjela.

Na vyhlášení ankety TýTý jste zazpívala píseň, kterou vám napsal otec. Byla o rozchodu a je to vaše zpověď.

Není. Já se nedívám do cizích kočárků a nejsem zoufalá, že nemám děti. Hudba je od táty, text napsal Karel Šíp a písnička patří do muzikálu Ať žije rokenrol! Je součástí toho příběhu a se mnou nemá nic společného.

Ale každého to napadne, když jste se rozešla s Viktorem Mrázem.

Chápu, ale není to tak.

Další nová píseň Dotyky slávy je také úžasná. Zpíváte ji se svým otcem.

Ano, ta je osobní a celou ji napsal táta. Je o tom, že jsme byli čtyři a zůstali jsme dva.

Proč jste se po šestnácti letech v Německu vrátila domů?

Měli jsme s kapelou trochu volnější rok 2009, sice jsme koncertovali, ale leden až březen jsou vždycky mrtvé měsíce. Už předtím jsem dostala nabídku z Divadla Broadway, abych zpívala v muzikálu Mona Lisa, a ta mi pak přišla vhod. Říkala jsem si, že budu tři měsíce v Praze, než to nazkouším, a ve smlouvě jsem měla, že budu hrát celý týden a pak odjedu za kapelou do Německa. Jenže se mi tady zalíbilo: našla jsem krásný byt na Vinohradech, kde jsem vyrůstala, nečekaně jsem se v Německu zbavila bytu, najednou jsem byla šťastná. Jsem ráda, že to tak dopadlo, a nebylo to plánované.

Kde jste bydlela?

Prvních dvanáct let v Ulmu, to je město mezi Stuttgartem a Mnichovem, potom jsem byla v Hamburku. To je nejkrásnější město v Německu, které znám, i když bylo za války úplně zničené. Hamburk miluji.

Tak proč jste ho opustila?

Jak říkám, dostala jsem několik zajímavých pracovních nabídek v Praze. Měla jsem za sebou dost bolestivý rozchod, a tak mě tam v tu chvíli už nic nedrželo…

Se zpěvákem Sashou?

Ano, ale z Hamburku jsem odešla až rok po našem rozchodu. A tehdy se mi po tom městě nestýskalo. Prostě mě toho k Praze poutalo víc.

Ale stejně, něco šestnáct let budujete a najednou je všechno pryč!

Není všechno pryč. Naopak. Od té doby, co jsem se odstěhovala, mám v Německu ještě lepší kariéru než dosud. Dostala jsem nabídku na vlastní hudební pořad NEO Musik: Wanted od televizní stanice ZDF Neo, kde zpívám, vybírám si hosty, hraju na přání lidem. A stále koncertuji s kapelou. Taky jsem byla v porotě soutěžního pořadu Pro7 Popstars, a díky tomu mám v Německu zase více dalších pracovních nabídek.

Co tomu všemu říká váš otec?

Táta je mi velkou oporou. Čím jsem starší, tím víc si rozumíme. Je to pořád lepší. Otec vždycky vidí dceru jako malou holčičku, ale tím, že já jsem byla tak dlouho pryč, jsem pro něj najednou dospělá a bere mě úplně jinak. Nebojí se probírat se mnou i důležitá témata.

Navíc on dvě další holčičky má. Kolik je vašim sestrám?

Elišce je osmnáct a Alici jsou dva roky, ta už mě začíná poznávat, tahá mě za ruku.

Když jste ale byla malá, asi vám otcova sláva komplikovala život, ne?

Než jsem začala chodit do školy, vůbec jsem si jeho slávu neuvědomovala. Byl to táta jako každý jiný. Sice doma moc často nebyl, ale já jsem si ani nevšimla, že je slavný. Když jsem byla starší a šli jsme spolu třeba na procházku, vadilo mi, že ho každý poznává, chce se s ním fotit a povídat si s ním. Bylo mi to nepříjemné, chtěla jsem s tátou trávit náš volný čas.

Jaký byl táta doma?

Úžasný. Jak nás nevychovával, to nechával na mámě, přivezl vždycky nějaký dárek a byl milý. V tomhle to měl jednoduché, přijel domů, hrál si s námi, nemusel nás kárat, to dělala maminka.

Jak jste vycházela s bratrem?

Petr byl o sedm let starší, to je velký věkový rozdíl, takže jsme žádní velcí parťáci nebyli. Musel mě hlídat a z toho nadšený nebyl. Maminka tancovala, po večerech byla pryč a on se o mě staral. Když jsem přišla do puberty, začali jsme si rozumět víc. Zemřel, když mi bylo 26 let, a to už jsem byla v Německu, takže jako brácha a ségra jsme se bohužel moc neužili.

Měl dva syny – Matouše, kterému je teď devatenáct a je počítačový génius, a Péťa studuje na střední škole. Občas se všichni moc rádi vidíme.

Moc jste si neužila ani maminku. Podlehla rakovině, když vám bylo sedmnáct. Tehdy jste převzala roli hospodyně?

Půl napůl. Tehdy už byl brácha ženatý a odstěhoval se. Táta měl nasmlouvané koncerty, takže nám nejdřív pomáhala babička z otcovy strany. Ale pak zjistila, že ji vlastně moc nepotřebuji, byla jsem pořád zalezlá v pokoji a o sebe jsem se dokázala postarat sama. Tenkrát jsem rychle dospěla. Táta se navíc hned po koncertech vracel domů, aby byl u mě.

Udržovala jsem byt, prala jsem, dělala běžné domácí práce, ale nevařila jsem. Ujala se mě spolužačka Klára, se kterou jsme chodily k její mamince Věrušce na obědy. Často s námi seděla až přes půlnoc, hodně mi pomáhala se z toho dostat.

Dá se z takových ztrát vůbec dostat?

Už je to dvacet let, co mi maminka odešla. Život jde dál, ale myslím na ni opravdu denně, povídám si s ní a za mnoho věcí jí děkuji. Je to asi legrační, ale když vidím reklamu, ve které babička předává své dceři nebo vnučce nějakou rodinnou věc, je mi to líto. Moje děti mít babičku nebudou. Přece jenom jsem citlivá a mámu ničím nenahradíš.

Četla jsem, že jste často plakala také na scéně?

Je to tak, prostě jsme přecitlivělí umělci. V muzikálu Mona Lisa hrála moji maminku Hanička Zagorová. Zpívala tam smutnou písničku a já jsem podle scénáře musela běžet přes celé jeviště, vykřiknout – Maminko! - a vrhnout se jí kolem krku. Tak to jsem opravdu skoro pokaždé brečela. Teď v Katu Mydlářovi mi pro změnu odeberou dítě. To také není moc příjemná představa. Díky scénáři se na jevišti dostávám do hodně dojemných situací a nemusím nic předstírat.

Dva roky po smrti vaší maminky jste odjela do Německa. Bylo vám devatenáct.

Ještě než maminka umřela, jsem si zařizovala roční pobyt v Americe, protože jsem se nedostala na filozofickou fakultu. Chtěla jsem být tlumočnicí a maminka to schvalovala. Už tušila, že se blíží konec, a chtěla, abych byla pryč, abych se s tím dokázala líp porvat. Když jsem se z Ameriky vrátila, brácha už byl ženatý, táta měl druhou rodinu a malá Eliška byla na cestě.

A já jsem se krátce nato zamilovala, potkala jsem Thorstena (Mewese, kytaristu ze skupiny Die Happy – pozn. red.) a rozhodla se za ním odjet do Německa. Původně jsem svůj pobyt plánovala na rok, ale zjistili jsme, že spolu chceme být, a tak jsme se vzali.

V posmrtném kostýmu v muzikálu Kat Mydlář, který je až do konce června téměř vyprodaný. Přihlíží Josef Vojtek.

V posmrtném kostýmu v muzikálu Kat Mydlář, který je až do konce června téměř vyprodaný. Přihlíží Josef Vojtek.

FOTO: archiv, Právo

Jaký je život v Německu?

Bráním se tomu porovnávat dvě země. Když pominu, kolik si vydělávají Němci a kolik Češi, tak se mi zdá, že žijí úplně stejně. Nepochopila jsem, proč se říká, že Němci jsou puntičkáři a studení čumáci, mně takoví nepřipadají. Na mě jsou všichni milí, mám tam kamarády i úžasné publikum.

Ale tam je disciplína, řád, jistota, pokud si platíte pojištění. Tedy pravý opak toho, co se děje v Česku.

Nevím, já to nepociťuji. Ale je pravda, že když jsem si po návratu vyřizovala papíry, abych tady mohla bydlet, koupit si auto a založit si bankovní účet, potřebovala jsem tolik papírů a tolik razítek. Pro každé potvrzení jsem musela zpátky do Německa, pak mě ještě kvůli rozvodu poslali na soud do Brna, kde tři měsíce ověřovali, jestli jsem opravdu rozvedená, i když jsem to z Německa měla doložené i se státním razítkem. Strašná byrokracie. V Německu se podívají do počítače a je hotovo. Ano, Němci mají v mnohém lepší zákony.

Které?

To, co můžu srovnat, také lépe chrání přírodu. Ale musím říct, že ještě jedna věc mě tady zaráží. Při dopravním přestupku můžu na policii říct, že šlo o mně blízkou osobu, a nedostanu pokutu. To by si žádný Němec nedovolil. Když udělám chybu a ještě mě k tomu chytnou, tak za to přece musím platit. Jednou jsem špatně zaparkovala, na policii jsem to přiznala, řekla jsem, že to opravdu byla moje chyba, a ta úřednice byla tak překvapená, že mi za mojí upřímnost ještě poděkovala. Do divadla teď radši chodím pěšky, protože tam nemám kde parkovat. Už jsem měla dvakrát botičku a nechci se nervovat.

Co bydlení, jízdné nebo jídlo? Jsou tam drahé?

Není to tak drahé jako tady v porovnání s tím, kolik si lidé vydělávají. Češi mají o hodně těžší život. Když zaplatí všechno, co potřebují, vstávají mi vlasy hrůzou, jak málo jim zbude. To je s Němci neměřitelné. A bude hůř.

Poslyšte, a nevrátíte se?

Kdo ví? Jsem otevřená Evropanka. Tady nemám přítele, nemám žádný vztah. Když si mě najde nějaký Němec, půjdu zpátky do Německa, pokud by on nešel do Prahy. Kdybych dostala zajímavou pracovní nabídku do Paříže, kterou miluji, určitě bych o ní přemýšlela. Chci být tam, kde je mi dobře a kde se cítím šťastná. Tenkrát jsem v Německu šťastná nebyla a tady mě to zatím baví a naplňuje. Když zajdu do Rígráku (Riegrovy sady – pozn. red.) a vidím celou Prahu jako na dlani, připadám si jako největší vlastenec na světě.

Proč jste se s manželem rozvedla?

Thorsten se po pěti letech zamiloval do jiné. Rok po našem rozchodu jsme podepsali úžasnou smlouvu s firmou BMG. Vydali jsme první desku a začali jsme mít úspěch. Takže náš rozvod kapelu nerozhodil.

Naopak. Dala jste se dohromady s baskytaristou!

No jo, s Ralphem (Rieker – pozn. red.), byli jsme spolu tři roky. Tenkrát jsme hráli ročně až 180 koncertů, a to nemáte moc šancí se s někým mimo obor seznámit a také jsme spolu na jevišti utvářeli tolik emocí, že jsem se prostě zamilovala. Pak ale nastala ponorková nemoc, hráli jsme spolu, byli jsme na dovolené, a tam jsme se začali tak hádat, že jsme se nakonec dohodli, že budeme jenom přátelé. Tohle byl bezbolestný rozchod.

Což se o Sashovi, se kterým jste žila pak čtyři a půl roku, tvrdit nedá.

Se Sashou to byla velká láska. Bylo mi devětadvacet a jemu o dva víc. Užívali jsme si života, bydleli jsme v nádherném bytě v Hamburku, ale zase to bohužel nedopadlo. A tenhle rozchod bolel. Pořád do nás všichni hučeli, kdy už se vezmeme, kdy budeme mít děti, a Sasha se jednoho dne rozhodl, že chce být sám. A taky pořád je.

Přesto vám to na dva špičkové muzikanty vydrželo dlouho!

Poslední dobou se i občas vidíme, jsme kamarádi. V Berlíně, kde točím ten televizní pořad, jsme spolu byli na několika večeřích. Nejsme si cizí. Máme si pořád co říct.

Ale vy jste sama nezůstala. Skočil vám do cesty podnikatel Viktor Mráz, manžel Mahuleny Bočanové…

Je to tak.

Zase velká láska. Trvala rok a půl.

Když se zamiluji, myslím to vážně a bojuji až do poslední chvíle.

Proč to skončilo?

Rozumíme si pořád, ale potkali jsme se ve špatnou dobu. To se prostě v životě někdy stává.

Takže jste se ocitla zase na křižovatce. Kam vykročíte?

Zatím mě to drží v Praze. Od mého příchodu v roce 2009 zažívám jedno hezké překvapení za druhým: muzikál, práce, televize, SuperStar, láska se skvělým chlapem. A uvidím, jaká další překvapení mi život přinese. Asi to tak všechno má být.

Co nějaké přání na závěr?

Být zdravá, založit rodinu a umřít v pozdním věku. Radši budu šťastná a chudá než smutná a bohatá.