Ještě si připadáte nemožná a nešikovná, jak jste prohlásila před soutěží StarDance?

(rozesměje se) Připadám si tak pořád. Měla jsem totiž pocit, že to půjde rychleji a lépe. Jistý pokrok zaznamenávám, jsem ale perfekcionistka. Takže mě štve, že to nejde hned, jak by to jít mohlo.

A jak se na vás tak koukám, jste i dost netrpělivá.

Asi jo. (povzdechne si) Dost často si o věcech říkám, už aby to bylo. Lukáš, můj tanečník, mi pořád opakuje: nemůže ti jít všechno hned! Jenže já potřebuju všechno hned. Chci vidět pokrok, to mi dává aspoň trochu uspokojení.

Jak jste na tom s taneční průpravou? Bavilo vás to v tanečních?

To byla spíš taková pubertální setkávání s druhým pohlavím na jakési noblesnější úrovni. Přišlo mi to krásné. Záleží na tom, jak jsou kurzy pojaté. Ale taneční mě moc bavily. Všichni totiž byli načančaní a snažili se slušně chovat. Nebo aspoň slušněji, než se normálně chovají puberťáci. Myslím, že ta atmosféra mladé lidi ovlivní.

Co je vám bližší - latina, nebo klasika? Vás odhaduju na flamenco.

Latina je mi skutečně o hodně blíž, ale taky je o hodně těžší, pokud se má dělat pořádně. Měla jsem za to, že nejsem úplně nešikovná, ale poznala jsem, že je fakt hrozně těžké udělat pohyb profesionálně, jak má být. Klobouk dolů před všemi, kdo už StarDance absolvovali. Až během soutěže člověk pozná, jaká je to dřina. Například jive mě hrozně baví, ale to je totální smrt, jak je to rychlé. Je to infarktový tanec! Ale tancuju ráda, tančila jsem už jako dítě kolem stolu.

K pohybu máte asi blízko, když jste jezdila na koni parkur?

Španělskou jezdeckou školu jsem se učila jezdit, to ano. Koně totiž miluju a zvířata vůbec. Sedět v sedle je překrásný zážitek. Bohužel na to mám málo času. Chci toho stihnout hodně, jsem asi hyperaktivní.


Já i brácha umíme vzít do ruky hodně věcí. Než to někoho učit anebo koukat, jak to dělá špatně, udělá si to člověk raději sám.

 

Bavila jste jako holka ráda spolužáky?

Tak to zas ne, nejsem zase takový extrovert. Ale ráda jsem zpívala, recitovala, hrála na kytaru.

S takovými zájmy jste asi na střední škole stavební dost trpěla, ne?

Nejdřív jo. Ale teď to zpětně beru tak, že jsem ráda, že mám rozšířený obzor v jiném oboru. Bylo to vlastně fajn. Myslím, že by bylo nešťastné, kdybych šla na konzervatoř, jak jsem chtěla.

Proč by to bylo nešťastné?

Nemyslím, že úroveň konzervatoří je tak dobrá, jak bych si představovala. Což teď už můžu posoudit.

Netajíte se tím, že umíte vzít do ruky vrtačku a mužské práce vám nedělají problém. To ta průmyslovka?

A výchova v rodině. No a navíc nám ženám kolikrát nic jiného nezbývá, že jo. (směje se) Čekat, až to někdo udělá? Anebo se dočkat, že to udělá hůř než já? To nemá cenu! To je hrozný úděl! Mě doma naučili všechno. Díky tomu já i brácha umíme vzít do ruky hodně věcí.

To je opravdu strašné, s čím vám pak může pomoci muž?

No to je právě ono! Než to někoho učit anebo koukat, jak to dělá špatně, udělá si to člověk raději sám. Trochu přeháním, protože zase zaplať pánbu, když někdo opravdu pomůže.

Neutíkají vám muži potom, když slyší: nech toho, ty nešiko, já si to radši udělám sama?

To musí být řečeno decentně a diplomaticky, samozřejmě. Hele, já ti to třeba podržím, začnu oklikou. Je to celkem práce a stojí to hodně energie… Myslím, že mi ženy rozumějí. Ale samozřejmě jsou mezi muži výjimky…

Když jste tak trochu od rány, neodradil vás scénář seriálu Dokonalý svět z prostředí módy a i módního pozlátka, kde hrajete jednu z hlavních postav?

Naopak! Bavil mě scénář i výborně napsané dialogy. Jsou tam i skvěle rozepsané charaktery postav a dobře hratelné osudy. Jsou zábavné, plné nadsázky a ironie, kterou mám ráda a která balancuje na hraně. Autoři a tvůrčí tým byli zárukou skvělé práce. Role Michelle mě nesmírně bavila. Když jsem si četla scénář, hned jsem věděla, jak ji hrát. Vyřádila jsem se na ní, protože tam bylo dost prostoru pro improvizaci.

Módní ředitelka Michelle ráda používá cynický humor a věty typu: Sundejte ze mě to dítě. To vám vyhovuje?

Přitvrzovala jsem ještě víc, než bylo původně ve scénáři. Všichni se báli, že už to bude moc, ale já si to nemyslím. Klidně bych ještě někde přitvrdila.

Vašeho nadřízeného hraje pan Kukura, který je rezervovaný a málokoho si k sobě pustí. Našli jste k sobě cestu?

Vypadá, že je nedostupný. Je to samotář. Sám říká, že jeho plachost působí na lidi jako arogance, což tak může zvenku skutečně vypadat. Ano, působí nepřístupně. Dlouho trvá, než si k sobě někoho pustí. Nakonec to ale byla příjemná spolupráce a myslím, že se i rádi potkáme. Zbyla nám spousta milých vzpomínek. Na place je profík. A na postavu vydavatele se skvěle hodí.

Vaší nejbližší seriálovou duší je paní Jana Hlaváčová. Jaké bylo setkání s ní?

Celkově tam byla dobrá parta skvěle vybraných herců. Devět měsíců spolu leckdy i patnáct hodin denně makat, unavení, málo vyspalí, je náročné. A ještě kdybychom se měli potkávat s lidmi, kteří jsou protivní, bylo by to nepříjemné. Ale tady to bylo naopak. A Janička… To je úžasný člověk. Osobnost, se kterou se hrálo skvěle.

Nedávno jste veřejně četla ukázku z nové knihy Báry Nesvadbové a namluvila jste i její audioknihu Bestiář. Kdy jste se skamarádily?

Na natáčení filmu Bestiář, kam mě obsadila Irena Pavlásková. Vzniklo to přirozeně.

Kdopak by se vlka bál je film z roku 2008, kde si zahrála maminku malé holčičky v podání Dorotky Dědkové.

Kdopak by se vlka bál je film z roku 2008, kde si zahrála maminku malé holčičky v podání Dorotky Dědkové.

FOTO: archiv, Právo

Možná i díky Báře, která v módním časopise pracuje, jste mohla nahlédnout do zákulisí „dokonalého světa“. Byla to pro vás inspirace?

My se o práci moc nebavíme. (smích) Inspiraci jsem brala jinde. S mojí profesí se leckdy dostanu k focení a do redakcí. Mám taky spoustu kamarádek stylistek a vizážistek z módních časopisů. Módní svět tedy pozoruju už několik let. Ale tenhle scénář byl tak dobře napsaný, že jsem se ani na nic ptát nemusela.

Z toho scénáře je ale znát i určitá povrchnost zdánlivě dokonalého světa.

Nerada paušalizuju a zobecňuju, ale je fakt, že slovo povrchnější se k němu asi hodí. Lidé v něm žijí trochu jinak.

Nedávno jste oblékla šaty zámecké paní a spolu s Ivanou Gottovou a další mi jste nafotila charitativní kalendář. Proč?

Chci zviditelnit problematiku onemocnění zvaného nemoc motýlích křídel. Je to totiž nejsložitější dermatologické onemocnění vůbec. Robert Vano, který kalendář fotil, říkal, že se ptal svého doktora, co že je to za nemoc. A ten doktor mu odpověděl, že to je nekomerční nemoc, protože ty děti se nedožijí vysokého věku, je jich málo a nikdo na nich nevydělá. Že to ani nemá cenu řešit. Husté, co?

Budu dělat všechno, co budu moci, abych jim pomohla. Ostatně dělám to už tři roky. Organizace Debra se jako jediná v republice snaží pomoci pacientům se vzácným onemocněním kůže s názvem epidermolysis bullosa congenitalis. Mezi těmi mnoha rukama nataženýma o pomoc mě upoutali svou totální nezištností a nasazením sebe sama. A upřímnosti si v dnešní době hrozně vážím. Srdcařina a již zmíněná nezištnost se ze současného života vytrácejí.

Opravdu máte takovou skepsi?

Někdy trochu ano. Ale někdy jsem zas mile překvapená.

Herectví prý máte ráda, ale kdyby vám přestaly chodit nabídky, půjdete pracovat za deset hrubého právě do Debry. To jste myslela vážně?

Moje práce mě naplňuje radostí, jsem šťastná v tom, co dělám, doufám, že to má smysl. Ale není to pro mě úplně na vrcholu žebříčku hodnot. Zaplať pánbu stojím nohama na zemi a kdyby se něco pokazilo, dokázala bych štěstí a smysl najít v různých profesích.

Od té doby, co jste před pěti lety zazářila jako sestřička Markéta v Ordinaci v růžové zahradě, jdete z role do role. Stojí vás to hodně úsilí stát nohama na zemi?

Mám to tak normálně zakódované. A myslím, že správně. Je to asi uplácáním člověka a výchovou v rodině. Nějaká kinderstube snad u mě funguje. (úsměv)

Co je u vás na vrcholu žebříčku hodnot, když ne profese?

Ačkoli to tak možná nevypadá, protože ve dvaatřiceti ještě nemám vlastní rodinu ani děti, tak právě rodina je pro mě nejdůležitější. Já sama pocházím z úžasné rodiny a mám za sebou opravdu dobré zázemí. A taky cenné lidské hodnoty. To bych chtěla jednou také ve své rodině vytvořit. A svým dětem dát tak krásné dětství a pevnou oporu, jako jsem měla já. Takže rodina a nejbližší lidé jsou pro mě nejdůležitější.

Mluvíte o založení rodiny, ale je s kým? Spekulovalo se o vašem vztahu s tanečníkem Petrem Čadkem…

Na tyto otázky neodpovídám, nezlobte se.

Dobře. Když se nebudeme bavit o lásce, bavme se o smrti. Nedávno jste se vrátila z cesty po Tibetu, kde jste se zúčastnila rituálu nebeského pohřbu. Jak na vás zapůsobil?

Těch dojmů z celé cesty bylo strašně moc, tenhle byl jedním z nich. Cestovala jsem s horolezcem a dobrodruhem Rudou Švaříčkem a Stevem Lichtagem Lovečkem…

 

Jsem schopná pohladit aligátora. Mám namířeno do Afriky za gorilami, takže potřebuju někoho, kdo mě bude hlídat, abych se úplně neurvala.

Počkejte, s tím, co plave mezi žraloky?

Ano. Taky ráda plavu mezi žraloky, ale zdaleka ne tak jako Steve. Mám totiž kamaráda v Polynésii, který žije na ostrově Bora Bora, a ten mě mezi ně vzal poprvé.

Jaké to bylo?

Úžasné. Fakt! Když kolem vás ve volném oceánu plavou žraloci a vy je krmíte, je to zážitek.

Vy jste se nebála?

S tím mám problém, jsem totiž trochu blázen. Mám ráda dobrodružství a někdy mám snížený pud sebezáchovy. To se pak úplně proměním v euforického člověka. Ale je fakt, že kdyby šlo o život, tak do toho nejdu.

Co jste ještě zkusila?

Ten pud sebezáchovy ztrácím, pokud jde o zvířata. Jsem schopná pohladit aligátora. Mám namířeno do Afriky za gorilami, takže potřebuju někoho, kdo mě bude hlídat, abych se úplně neurvala. Nejsem sice naprostý extremista, ale zvířat se vůbec nebojím. Skáču rovnou mezi ně a fotím, protože chci získat nejlepší záběr.

Ale žraloci přece nejsou žádní mírumilovní tvorové!

Ale jo. A navíc tohle byli malí, tak do dvou metrů.

Dvoumetrový žralok je pořád větší než vy.

To jo, ale když je pozoruju a krmím je, tak není důvod, aby na mě útočili. Navíc místní mě ujistili, že je to v pohodě. A oni tam vyrostli a životu v oceánu rozumějí. Jinak bych do toho nešla.

Vraťme se do Tibetu. K rituálu, kdy se mrtvé tělo servíruje supům.

Kluci sbírali materiál na knihu a film, byla to hlavně jejich cesta, já byla kámoš do party. Chtěli jsme zažít šamanské rituály, vidět nebeský pohřeb… Viděli jsme toho opravdu strašně moc.

Při nebeském pohřbu se Tibeťané v některých oblastech nejprve rozloučí s vědomím zemřelého speciálním rituálem (phowa, pozn red.). Tělesná schránka pak už není důležitá, takže s ní naloží tak, aby ještě byla užitečná. Nechají ji tedy sežrat supům. Po rozloučení s duší už následuje jen praktická hrobařina. Tělo se přiveze, uloží se do vyhrazeného prostoru vyloženého kameny vysoko v horách, kde se nařeže. A pak se zavolají supi. Mniši se rozestaví po horách a pomocí zvláštních zvuků ptáky přivolají.

Supi opravdu přiletí. Je jich kolem dvaceti nebo třiceti. Jsou to obrovští ptáci a tělo pomohou zpracovat tak, aby z něj nezbyla ani kůstka. Rozdrtí se úplně všechno. Hrudní koš, lebka… Supi to sežerou.

Co se vám honilo hlavou, když jste se na to dívala?

Pokud člověk přijme filozofii, ze které rituál vychází, přestává to být tak „brutální“ pohled. Pro někoho může být brutální, když šoupnete mrtvolu do spalovny nebo ji zasypete hlínou. Ale bylo to trochu drsné, protože jsem nejdříve nevěděla, jak s tou spoustou zvláštních pocitů mám naložit. Třeba jestli můžu fotit. Každopádně každé poznání jiné kultury je obohacující. A s Rudou a Stevem vždycky extrémní.

A to vás baví.

Přesně tak. Jít proti proudu.