Jak se cítíte na scéně Stavovského divadla?

Na jeviště vstupuji pokaždé s velkou odpovědností a velkou pokorou. Vždyť tu stáli Wolfgang Amadeus Mozart, Carl Maria von Weber, František Škroup, Josef Kajetán Tyl…

Do premiéry zbývají necelé dva týdny. Jak to jde?

Elině Makrolupos je 337 let. Takže do té role ještě musím zmoudřet a zestárnout. Mně je teprve pětaosmdesát.

Co je pro vás při zkoušení nejtěžší?

Vůbec bych slovo nejtěžší nevyslovila. Divadlo je můj život, a i když mám spoustu textu, pohybů a zároveň stání, nikdy to pro mě není těžké.

Když Karel Čapek zemřel, bylo vám třináct let. Vnímala jste ho nějak?

Vzpomínám si na něj velice přesně. Jako malá jsem začínala jeho knížkou Dášenka, čili život štěněte. Tu jsem milovala, protože mám ráda zvířata. Později jsem v naší knihovně našla všechny Čapky, ale nejvíc jsem hltala jeho činohry - R. U. R, Bílá nemoc, Válka s mloky a právě Věc Makropulos. Jako malá holka jsem také četla Julesa Verna. Ty jeho ponorky, vzducholodě a všechny vynálezy, které za jeho života ještě neexistovaly, mě ohromovaly. A právě tak Čapek se svou předvídavostí. Ovšem navíc ještě: s hlubokou filozofickou jasnozřivostí.

Setkala jste se s ním?

To si opravdu nepamatuji, byla jsem malá, ale otec se s ním znal.

Váš otec Jiří založil v roce 1907 kabaret Červená sedma. To byl v té době vlastně bulvár, ne?

Nikoli, mýlíte se. Červená sedma byl literární kabaret. Předtím existovaly bulvární kabarety nebo šantány, což byla většinou trochu podpásová zábava. Otec svůj podnik založil se šesti studenty, proto sedma, a jméno dal podle sebe. Recitovaly se v něm a zpívaly texty Eduarda Basse, Františka Gellnera, Artura Longena, Františka Šrámka, Hanuše Jelínka.

Určitě tam byly také veselé scénky, ale vše na vyšší než bulvární úrovni. Kabaret zavřeli po první světové válce v roce 1922, to jsem ještě nebyla na světě, to mi věřte, že ne. Tehdy si hoši mylně mysleli, že už nebude čemu se posmívat, co kritizovat a šli do svých profesí. Otec byl advokátem.

Jaká jste byla v dětství?

Strašně stydlivá a lítostivá, pořád jsem měla pláč na krajíčku. Doma mi říkali - naše tragédka. Bydleli jsme u Vltavy, nejdřív na Smíchově a pak naproti v samotném centru Prahy. Mám ještě starší sestru Jiřinu, která vychovala tři děti, žije na Moravě.

Na co jste si s kamarádkami hrála?

Hrála jsem si sama se zvířátky, vždycky jsme měli psy a kočky, a také jsem si kupovala figurky slonů, velbloudů, žiraf nebo divokých šelem. S panenkami jsem si nikdy nehrála.

Někde jsem si přečetla, že jste si víc rozuměla s otcem. Proč?

Já jsem byla tátova. Otec byl bohém, muzikant, básník. Vše, co ve mně je, on probudil. Matka byla jeho protipól, byla naprosto amúzická. Byla krásná (směje se), ráda chodila do společnosti, ale s kumštem neměla nic společného. Nechápu, jak se tihle dva lidé do sebe mohli zamilovat, ale manželství jim vydrželo celých deset let, potom se rozvedli. Otec od nás odešel a já jsem to těžce nesla.

A stejně jste se dala jako on na uměleckou dráhu…

Nic jiného jsem neuměla a nic jiného jsem si nepřála. Učila jsem se zpěvu a herectví a toužila jsem po opeře. Jenže na tu jsem si ještě musela počkat. Moje učitelka se dověděla, že Voskovec a Werich hledají mladou zpěvačku a herečku pro svůj nový muzikál Divotvorný hrnec a poslala mě na audici do divadla V plus W.

Mezi několika uchazečkami jsem byla vybrána pro hlavní roli Káči Maršálkové a hrála jsem s Janem Werichem coby vodníkem Čochtanem. Celé to režíroval Jiří Voskovec a od roku 1948 jsme odehráli přes tři sta úspěšných představení. Pak jsme se přesunuli do pražského Karlína. Tam jsem se setkala v několika muzikálech s Oldřichem Novým a Vlastou Burianem.

Jaká byla vaše první operní role?

Carmen. Zpívala jsem ji nejdřív v divadle v Lokti, hostovala jsem s ní v Plzni a v Liberci a pak jsem dostala nabídku na angažmá do Janáčkova divadla v Brně. Bylo to v roce 1952.

V roce 1958 jste přijala angažmá ve Státní opeře ve východním Berlíně. Co jste tehdy zpívala?

Začala jsem tam s barokní hudbou. To bylo pro mě a pro moje hlasivky velké štěstí, že jsem zpívala Mozarta, Händla, Glucka, Monteverdiho. V západním Berlíně, kam jsem odešla v roce 1962, už chtěli dramatičtější opery. Účinkovala jsem v Maškarním plese, v Trubadúrovi, v Aidě a tak dále. Pak jsem po několik sezón působila na festivalu v Bayreuthu. Tam jsem se přiklonila k tomu, co mě nejvíc oslovovalo a obšťastňovalo: hudbu dvacátého století od Richarda Wágnera přes Albana Berga, Igora Stravinského, Gustava Mahlera až k Leoši Janáčkovi. Tehdy mi bylo kolem čtyřiceti a zažívala jsem nejšťastnější období své kariéry.

Do západního Berlína jste stihla přejít na poslední chvíli. Kde jste pak žila?

Vlastně jsem těch třicet let žila v Německu, ale jedenáct sezón jsem měla operní angažmá v San Francisku. Tam bývala podzimní mezinárodní operní sezóna. Po ní jsem se vracela do Německa. Bydlela jsem nejprve v západním Berlíně, jenže jsem se tam necítila úplně volná a jistá. Z Berlína jsem mohla cestovat jen letadlem, přes východní zónu jsem autem ani vlakem nemohla vyjet. Proto jsem po třech letech přijala nabídku frankfurtské opery, přestěhovala jsem se tam a vytvořila si svoje zázemí. A odtamtud jsem vyjížděla hostovat do celého světa.

Co jste dělala, když jste měla volno?

Neměla jsem žádný volný čas. Žila jsem jenom svojí prací. V noci jsem se učila operní partie, ve dne jsem zkoušela a večer bylo představení. Na soukromí a na rodinu nebyl čas. Za svůj život jsem nazpívala pět tisíc představení.

Nestýskalo se vám po domově?

Po Československu, kde vládla nesvoboda, kde se zavírali a věšeli lidé, se mi nestýskalo. Stýskání a vzpomínky jsou břemena, proto jsem si to zakázala.

A jak se to dělá?

To je věc disciplíny a musíte se dívat jen dopředu.

Váš manžel emigroval už v roce 1948. Proč jste nešla s ním?

Protože tu žili rodiče i sestra a já bych je tady vystavila výslechům a trestům. Navíc tehdy nikdo nevěřil, že ten režim potrvá tak dlouho.

Váš muž byl také umělec?

Ano byl (směje se), měl továrnu na čokoládu. Jmenoval se František Slabý a ta čokoláda nesla značku Luna - Slabý.

To byl tedy útok na vaši linii!

S čokoládou to rozhodně nepřeháním. A když někdo nabízel čokoládu Františkovi, odpovídal - Děkuji, já vím, jak se vyrábí.

Sešli jste se v emigraci?

Ne, už jsme se pak vůbec neviděli. A přitom naše tříleté manželství bylo moc hezké. Rozdělila nás doba.

Setkala jste se s operními hvězdami jako je Marie Callas, Luciano Pavarotti, spolupracovala jste s Herbertem von Karajanem a Rafaelem Kubelíkem. Měli nějaké znalosti o Československu?

Tak Kubelík samozřejmě ano. Ale všichni lidé, se kterými jsem pracovala, věděli, že jsem český emigrant, věděli také, proč jsem odešla, a všude jsem našla velké porozumění. Nikdy jsem se netajila tím, že jsem Češka. V novinách o mně kritici psali jako o Carmen z Prahy. Ostatně, Češi se v cizině těší velké oblibě a uznání. Přece už Jan Neruda vychvaloval český fortel.

Můžete srovnat naše herce s těmi v zahraničí?

V Německu i v Americe, kde jsem převážně pracovala, vládne větší disciplína a vážnost. Tady se leckde jede ve smyslu: Ono se to nějak zmákne. Ano, vždycky se to víceméně zmákne, ale mně to jde někdy na nervy. Já jsem narozená ve znamení Panny, té nesnesitelně puntičkářské a nesmlouvavé Panny.

Na co jste ve své kariéře zvláště pyšná?

Myslíte, na jakou roli? Bylo jich přes sto, mnohé byly krásné, mnohé nádherné. Kromě už jmenované Carmen bych snad jmenovala Gluckova Orfea, za kterého jsem získala čestný titul komorní pěvkyně města Berlína.

U nás jste dostala v roce 2004 při vyhlašování cen Thálií Zvláštní cenu Kolegia za celoživotní mistrovské dílo. To potěšilo, že?

To ano. Stála jsem na jevišti Národního divadla, kam jsem za komunistů nesměla, a cenu mi předával pan prezident Václav Havel. To bylo zadostiučinění!

A ve Státní opeře Praha jste se stala čestnou členkou…

Ano, před padesáti lety jsem tam dvakrát zpívala Carmen. Měla jsem už podepsanou smlouvu na trvalé angažmá, ale zasáhla vyšší moc, byla jsem třídní nepřítel. V Praze už nechtěli mou Carmen vidět. No tak ji viděl svět 156krát ve třech jazycích.

 Proč jste se vůbec vrátila domů?

Ze dvou důvodů: jsem tu narozená a mluví se tu česky. Miluji český jazyk a moc si na něm zakládám. V emigraci jsem hodně četla, psala, překládala. Češtinu jsem rozhodně nechtěla ztratit.

S Rafaelem Kubelíkem jste mluvila česky?

Na zkouškách ne, to se nedělá kvůli ostatním. On byl ale dost uzavřený, všeho se stranil. Bylo to zrovna v roce 1968, když se tady uvolnily poměry, tak jsem se ho jednou zeptala, jestli se hodlá vrátit. Tehdy mi řekl, že jim nevěří ani slovo. Tím mě vlastně zachránil, i já jsem pak přestala myslet na návrat.

Jenže jste se v roce 1991 přece jen vrátila. Vzpomenete si na první dojmy?

Po těch třiceti letech jsem se tu cítila jako cizinka. Nikdo mě tady neznal; všechny rozhlasové nahrávky, titulky ve filmech, kde jsem hrála, zmizely, nikde jsem nesměla figurovat. Byla jsem jako vymazaná.

Tedy nic moc…

Naštěstí se ke mně přihlásilo pár přátel, televize se mnou natočila nějaké pořady, začala jsem psát svoji životopisnou knížku… Teď už se na mě lidé na ulicích usmívají.

Takže jste si už zvykla?

Já si zvykám a nezvykám všude na světě. Kdekoliv mám práci, která mě těší, cítím se doma.

Jaká byla vaše první pracovní nabídka po návratu?

Dvacet let jsem v Německu pracovala s americkým režisérem Robertem Wilsonem. Seznámili jsme se v roce 1985 v Hamburku, když už jsem ukončila svoji operní dráhu. Nabídl mi roli v muzikálu Černý jezdec a s produkcí jsme procestovali všech pět kontinentů.

V roce 2002, nikoli mým přičiněním, ho Národní divadlo angažovalo jako režiséra Janáčkova Osudu. A on si přál, abych ztvárnila alegorickou postavu Osudu. Tehdy jsem poprvé stanula na jevišti Národního divadla. Bylo to úžasné. Celý život jsem po tom toužila.

Teď Robert Wilson režíruje Věc Makropulos, je to naše šestá společná inscenace. Hudbu k tomu skládá Aleš Březina, který už pro mne složil komorní operu „Zítra se bude…“. Je to o procesu a justiční vraždě Milady Horákové a Národní divadlo ji uvádí v Kolowratu.

Co děláte ve volném čase?

Co pořád máte s tím volným časem! Nemám ho a ani ho nechci mít. A když ano, jdu do divadla nebo na koncert. Programy v Praze a vůbec v celé republice jsou úžasné.

Je ještě něco, co se vám nesplnilo?

Ale to by bylo kacířství! Už se mi splnilo tolik věcí, nechci být neskromná. Všechny role, které jsem chtěla, jsem zpívala. Projela jsem celý svět, jsem doma a mám práci. Co si víc přát?

Řekněte ještě nějaké moudro na závěr…

Zrovna včera jsem přišla celá uhoněná ze zkoušky a řekla jsem si - Všechno se stihne, když se nespěchá. A najednou jsem se zklidnila a bylo mi dobře.