„Bezpečnostní riziko,“ dostalo se mi stručného vysvětlení. A tak mi nezbylo nic jiného než si začít s devětačtyřicetiletým Jiřím Kajínkem, odsouzeným na doživotí za dvojnásobnou vraždu, kterou dle svých slov nespáchal, dopisovat.

„Škoda že není možné rozhovor realizovat osobně, protože písemná forma prostě není ideální,“ konstatuje v každém dopise Jiří Kajínek. Jeho odpovědi jsou mnohdy velmi stručné, někdy napíše jen: To je na delší rozhovor… Mezi řádky tak lze vyčíst, že by se kolikrát i rád rozpovídal.

Vedení karvinské věznice i generální ředitelství vězeňské služby zamítají žádosti vás osobně navštívit. Argument zní: Z důvodu bezpečnosti. Co si o tom myslíte?

Bezpečnostní důvody vězeňská služba používá vždy, když nechce říci ty skutečné. Návštěva novináře žádným bezpečnostním rizikem rozhodně není.

Nedávno přišel do kin snímek Kajínek, který je inspirován vaším případem. I vy jste ho už viděl. Líbil se vám?

Ano, líbil.

Zasahoval jste nějak do scénáře?

Scénář jsem četl, ale později byl ještě několikrát přepracován. Nijak jsem do něj nezasahoval.

Herci z filmu Kajínek se setkalii se skutečným Kajínkem.

Herci z filmu Kajínek se setkali se skutečným Kajínkem.

FOTO: Michaela Feuereislová , Právo

Nakolik se filmový příběh shoduje s tím vaším?

Řekl bych, že tak ze sedmdesáti procent. Podstatné ale je, že film nutí diváka k zamyšlení nad tím, co právě viděl.

Jaké pocity jste měl ze setkání s představiteli hlavních rolí – Táňou Vilhelmovou (ve filmu hraje Kajínkovu advokátku Kláru Slámovou) a Konstantinem Lavroněnkem, který ztvárnil vás?

Samé příjemné a pozitivní. Oba představitelé hlavních rolí na mě působili skvěle. Jsou více než sympatičtí.

Jak chcete naložit s penězi, které jste za film získal?

Kupuji si za ně ve vězení svačiny.

Co všechno si lze ve vězeňské kantýně dopřát?

To je na delší hovor!

To je toho tolik? Nebo naopak málo?

Dříve mohli vězni dostat za rok šest poštovních balíků. Tehdejší generální ředitelka vězeňské služby požádala parlament o změnu zákona s tím, že dva balíky jsou až dost. Vězeňská služba slibovala, že si vězni budou moci všechno ve věznicích koupit. O balíky vězni přišli, ale slibovaná možnost objednat si to, co v kantýnách běžné nebylo, najednou neplatila. Těžko pochopím argumenty, že si nemohu koupit například uzenou makrelu, klidně i vakuově balenou, protože to je prý epidemiologicky nebezpečná potravina. A proč bych si nemohl koupit nanuka????

Myslíte si, že by právě film Kajínek, díky němuž se opět vzedmula vlna zájmu o vaši osobu, mohl napomoci ke znovuobnovení procesu?

Doufám v to!

Velká medializace vašeho případu přispěla k tomu, že jste v republice vězněm číslo jedna. Do jaké míry vám „popularita“ pomáhá a škodí?

Mohla by pomoci k legálnímu vyřešení mého nespravedlivého odsouzení. A co říci na skutečnosti, že někdo závidí a žárlí na nevinného v doživotním vězení?

Jak se se závistí a žárlivostí smiřujete?

Ve vězení jsou závist a pomluvy normou. Často mi lidé píší, že bych se možná divil tomu, že v civilu je to ještě horší. Pro mě to není o smiřování s tím. Podobné věci neřeším a nehodlám se nechat otrávit.

Už několik let si odpykáváte trest za dvojnásobnou vraždu, kterou jste dle svých slov nespáchal. Stále věříte ve spravedlnost?

Ve spravedlnost samozřejmě věřím. Problém je v lidech, kteří se spravedlností manipulují.

Nynější ministr vnitra Radek John veřejně přislíbil, že všechny nové důkazy týkající se vaší kauzy policejní inspekce důsledně prošetří a nic se nezamete pod koberec. Co si o tom myslíte?

Ministrovi vnitra věřím! Obavy mám však z toho, že někteří jeho podřízení ve skutečnosti nemají zájem cokoli objasnit.

Jaká klíčová otázka či odpověď by v případném obnoveném procesu měla padnout tak, aby prokázala vaši údajnou nevinu?

Ta svědectví už padla. Jde o to, že žádný soudce nikdy nechtěl slyšet to, co by dokazovalo moji nevinu. Obávám se, že i kdyby Vojtěch Pokoš přiznal, že jsem nestřílel já, tak by soudce řekl, že mu nevěří. V tomto duchu se kauza nese.

Klára Slámová

Kajínkova obhájkyně Klára Slámová

FOTO: Michaela Feuereislová , Právo

Kolem vašeho případu je spousta otazníků. Bál jste se v této souvislosti někdy o svůj život?

Nikdy se nebojím, mám permanentně strach. (:-))

Jak to myslíte?

Určitě by pro vás nebyl problém mi rozumět, kdyby šlo o osobní rozhovor…

Co je pravdy na tom, že existuje jmenný seznam lidí, kterým byste se rád pomstil?

To je výmysl Martina Vlasáka (Kajínkův spoluvězeň z Mírova – pozn. red.), zbabělce a udavače, který se chtěl po mém útěku zavděčit policii. Tak jim řekl, že mám seznam, na kterém je sto padesát lidí, které chci zabít. Ale zkuste si jen vyjmenovat sto padesát známých!

Poprvé jste se do křížku se zákonem – a do vězení – dostal ve svých jednadvaceti letech. V roce 1982, stejně jako o tři roky později, jste byl odsouzen za majetkovou trestnou činnost. Který okamžik ve svém životě považujete za zlomový? Ten, který z inteligentního, vnímavého, v kolektivu oblíbeného kluka udělal zloděje?

Nejde o okamžik. To je na delší rozhovor.

Tak to zkuste alespoň trochu shrnout.

Díval jsem se kolem sebe a zvažoval možné perspektivy v totalitním státě. Kariéra komunistického politika mě opravdu nelákala. Mohl jsem emigrovat. To jsem zvažoval hodně brzy. A začal jsem se na to připravovat. Učil jsem se cizí jazyky a kontaktoval s lidmi za hranicemi. Nakonec jsem kvůli vztahu k rodičům tuto variantu zavrhl… Vidíte, že ta odpověď je obsáhlejší. (:-))

Kdysi jste říkal, že jste tehdy neměl v úmyslu krást donekonečna. Čemu byste se pak věnoval?

Hovoříme o období totality. Měl jsem svoji představu přizpůsobenou té době. Dnes je situace úplně jiná, pro mě vhodnější k legálnímu způsobu života.

Když vás 8. února 1994 pražská zásahová jednotka znovu zatýkala (tentokrát za vraždy z 30. května 1993 podnikatele Štefana Jandy a jeho ochránce Juliána Pokoše), prosil jste policisty, ať vás radši zastřelí, že už do vězení nechcete. Do jaké míry jste si od té doby na život za mřížemi zvykl?

Na život za mřížemi si nikdy nemohu zvyknout. Pouze přežívám!

Jste známý vězeň útěkář. Nenapadlo vás někdy při svém útěku zmizet úplně, třeba do jiné země?

Ne. Chtěl jsem situaci vyřešit. Jsem přesvědčen o tom, že by se tak stalo, kdybych byl na svobodě!

Stále děláte šestnáct set kliků denně?

Už ne.

Jak si tedy udržujete fyzickou kondici?

Posiluju, cvičím. Hraju nohejbal a líný tenis.

Nastaly momenty, kdy jste ve vězení vyhledal pomoc psychologa?

Ano.

Proč?

Dříve jsem hovořil s psychology a psychiatry, protože to pro mě byla možnost mluvit s někým jiným než pouze s vězni a bachaři.

Jak jste na tom psychicky teď?

Vzhledem k situaci přijatelně.

Kdy jste naposledy plakal?

To je příliš osobní otázka…

Na co z doby, kdy jste byl ještě na svobodě, v cele nejčastěji vzpomínáte?

Nežiji vzpomínkami, ale pokud na někoho vzpomínám, tak je to víc věcí, lidí a podobně.

Video

Upoutávka na film Kajínek

 

Kolikrát jste byl třeba ve svém životě zamilovaný a do koho?

Opět osobní otázka…

A v současné době máte nějaký vztah, byť na dálku?

(:-))

Do vězení vám chodí spousta dopisů a fanynky vám dávají různé nabídky. Jaká byla nejkurióznější?

Pro každého může být nejkurióznější úplně něco jiného.

A co vám nejčastěji lidé píší?

Nejčastěji mi píší dopisy, ve kterých mi vyjadřují podporu a radí mi, abych se hlavně nevzdával.

Dá se ve vězení navázat skutečné přátelství?

Ve skutečném životě je možné úplně všechno!

Co byste rád vzkázal těm, kteří drží vaši budoucnost ve svých rukou?

Odpovědět na tuto otázku by se dalo z několika úhlů pohledu. Záleželo by na tom, komu konkrétně by měl být vzkaz určen.

Tak třeba soudcům nebo korunnímu svědkovi Vojtěchu Pokošovi…

Vždy jsem opakoval, že mi jde hlavně o objektivní přístup. Ze strany policie, státních zástupců a bohužel i soudců docházelo a dochází k účelovým srovnáním. Manipulace s důkazy a svědky v můj neprospěch, to byla běžná praxe. Bránění prověřování důkazů, které by dokázaly moji nevinu, cokoli, co hovořilo v můj prospěch, bylo zamítáno. Polopravdy a přímé lži jsou vydávány za pravdu. Co mám tedy těm „spravedlivým“ vzkázat?

Co vás ve vězení drží nad vodou?

Víra ve spravedlnost. Víra v to, že z vězení vyjdu svobodný!

Život a případ Jiřího Kajínka
Narodil se 11. 1. 1961.
Má starší sestru Miluši, otec byl dělník v lisovně, maminka předčasně umřela na roztroušenou sklerózu.
Do svých patnácti let žil v obci Prachovice, pak se rodina stěhuje do nedaleké Třemošnice.
V Třemošnici nastupuje do učiliště, vybral si obor opravář zemědělských strojů.
Spolužáci a učitelé na něj vzpomínají jako na bezproblémového, inteligentního kluka s dobrou fyzičkou a výbornou pamětí, který nikdy nepil alkohol a nekouřil.
Ve třetím ročníku začíná koketovat s hazardem. Díky kartám si vydělává na motorku. Poprvé vykrádá rekreační chaty.
Později veksluje i s tuzexovými poukázkami.
Poprvé byl za majetkovou trestnou činnost odsouzen v roce 1982. Podruhé pak za stejný zločin o tři roky později.
V roce 1990 ho opět chtějí policisté předvést k výslechu za zločin, který prý nespáchal. Kajínek hlídku odzbrojí plynovou pistolí a odjede s jejich vozidlem o několik ulic dál, kde auto nechává stát. Za toto je odsouzen na 11 let vězení.
V lednu 1993 mu je trest, který vykonává v příbramské věznici, na několik dnů přerušen za dobré chování. V tu dobu navštíví tehdejšího ministra spravedlnosti s žádostí o revizi výše jeho trestu. Ministr mu sdělí, že mu nemůže nic slíbit. Kajínek se proto zpět do výkonu trestu nevrátí.
V květnu téhož roku jsou v Plzni zastřeleni podnikatel Štefan Janda a jeho ochránce Julián Pokoš, Vojtěch Pokoš je postřelen.
Únor 1994 – Jiří Kajínek je zatčen a obviněn z dvojnásobné plzeňské vraždy.
Od samého začátku vyšetřování si stojí za tím, že nevraždil. A že v té době v Plzni vůbec nebyl.
V červnu 1998 je odsouzen k doživotnímu trestu za dvojnásobnou nájemnou vraždu.
V říjnu 2000 utíká z nejstřeženější věznice Mírov.
O dva měsíce později je zadržen v bytě Marie Černé.
Několikrát se s advokátkou Klárou Slámovou snaží o znovuobnovení procesu. Zatím bez úspěchu.