Jak dlouho se už věnujete reportérské práci?

Pět let pracuji v televizi Nova, předtím jsem dělala dva roky zpravodajství pro Primu jako krajánek z jižní Moravy.

Pocházíte z Dobrušky. V kolika letech jste odešla z domova?

Vydržela jsem tam docela dlouho. Po gymnáziu jsem pracovala v Rychnově nad Kněžnou a současně dálkově studovala, nejdřív žurnalistiku v Olomouci. Takže jsem šla z domu až v jednadvaceti, kdy jsem přešla na magisterské denní studium do Brna.

Vracíte se někdy domů?

Za rodiči určitě. Maminka pracuje na úřadu práce, tatínek je geodet. A samozřejmě tam mám kamarády.

Co se vám vybaví, když se řekne Dobruška?

Je to místo mého dětství, kde jsem chodila do školy… A vybaví se mi asi Trojice, to je nedaleký kopec, kam se tradičně chodí na procházky. No, a také hospůdka na náměstí.

Má žurnalistika ve vaší rodině kořeny?

Ne. Prostě mě bavilo psát a rozhodně jsem neměla žádné televizní ambice. To až v Brně jsem se přihlásila do konkurzu v jednom malém televizním studiu, kde jsem pak začala točit pro televizi Prima.

Měla jste trému?

Určitě. Když jsem se pak viděla, překvapivě jsem neměla pocit, že je to tak zlé. Ale teď vidím s odstupem svou první reportáž a divím se, že ji vůbec někdo vysílal. Jenže nějak se mladí redaktoři svou práci musí naučit.

Kdy jste se dostala k prvnímu opravdu velkému tématu?

To byl patnáctiminutový dokument, moje diplomová práce o brněnském faráři Jiřím Rousovi.

Proč jste zvolila právě tohle téma? Jste věřící?

Jsem katolička a pan farář je velice zajímavý člověk. Hledala jsem téma, které budu moci uchopit z různých úhlů, protože jsem na své diplomové práci potřebovala ukázat, jakými různými způsoby lze točit sociální dokument. Pan Rous pracuje v brněnské městské části Zábrdovice, kde žije hodně Romů, o které se stará, a jednu dobu působil jako vojenský kaplan, myslím, že v Bosně.

Znamenal pro vás přechod z Brna do Prahy hodně velkou změnu?

Podstatnou. Stejně jako přechod z Primy na Novu. Přicházela jsem, když se rozjížděl pořad Víkend. Nabíral mě Pavel Zuna, který je velmi náročný. Musela jsem se zkrátka snažit mnohem víc než ve zpravodajství v Brně. Přešla jsem k publicistice, což je také něco jiného. Na reportáž jsem sice měla víc času, musela jsem ji ale udělat lepší, hezčí, zajímavější…

Láká vás ještě nějaký další formát?

Zatím jsem v televizi spokojená a dokumenty typu Vizita mě moc baví. Občas ještě pracuji i pro magazín Víkend.

Nechtěla byste být před kamerou víc?

Ne. Při Vizitě jsem poznala, že být častěji v záběru je spíš nevděčné. Ve Víkendu jste v reportáži tak trochu schovaná, ale když je na obrazovce konkrétní člověk, začnou mu lidé směřovat konkrétní výtky... Víc jste na očích, což je něco, o co tak úplně nestojím.

Dělat reportáž znamená připravit si sama vše, od scénáře až po konečný výsledek.

Tak. Nicméně všechno přichází postupně, zpočátku vám někdo pomáhá.

Takže vás v tom nenechali „vymáchat“?

Ne, to ne! A nenechají ani teď. I teď si můj šéf čte naše texty, připomínkuje je a myslím, že je to dobře. Kdybych vše udělala jenom podle sebe, tak si spousty věcí nevšimnu. Zvlášť ve Vizitě, když jsem strašně dlouho ponořená v jedné diagnóze, ztratím odstup a výsledek by nemusel být pro člověka, který vše vidí poprvé, vůbec srozumitelný.

Jak dlouho se takový díl rodí?

Záleží to na mnoha okolnostech. Některé jsme dělali půl roku, ale třeba Tourettův syndrom (onemocnění mozku, které se projevuje grimasami, mrkáním, trháním hlavou a končetinami, posmrkáváním, pískáním nebo opakováním vět druhých – pozn. red.), jsme měli natočený velmi rychle, protože v dílu nejsou náročná vyšetření, žádná operace… A v podstatě žádná léčba.

Závažných chorob je celá řada. Jak se vybírala témata?

Odborným garantem pořadu byl pan profesor Richard Češka, s nímž jsme vybírali diagnózy. Jednak ty, které má hodně lidí, a jednak výjimečné, ty jsou divácky zajímavé.

Ozývají se vám televizní diváci?

Ano a leckdy potěší. Například po odvysílání dílu o Tourettově syndromu nám přišel dopis jedné maminky, která psala, že dokud Nova neodvysílala Vizitu, neměla vůbec tušení, jakou nemocí vlastně její dítě trpí. Teď konečně ví, že nemá doma blázna, ale dítě s Tourettovým syndromem. Jsem vděčná, že náš seriál někomu pomohl.

Když vám pak někdo napíše: Díky, že jste mi dali naději, že jsem viděl někoho, kdo je na tom opravdu špatně, a přesto bojuje, máte aspoň trochu pocit, že děláte něco užitečného. Vím, že dělat pořady, u nichž si divák odpočine, je taky důležité. Ale tady mám větší pocit, že dělám smysluplnou práci.

Když si sama chcete odpočinout, díváte se na televizi?

Televizi nemám, ale občas si pouštím vysílání prostřednictvím počítače. Mám ráda třeba doktora House, protože je takový drsný. A pravidelně koukám na Víkend, který je stále mou srdeční záležitostí. Z herců je mi moc sympatická Iva Janžurová a ráda vidím Hugha Granta. Je mu padesát, nemá děti, stále trpí depresemi a má velký problém, když se má sejít u kávy s někým, koho nezná, zkrátka sympaťák. Je mi hodně blízký.

Máte hodně nabité pracovní dny?

Přiměřeně. Žádné rozpisy služeb, jako byly ve zpravodajství. Prostě přijdeme ráno do práce a večer odejdeme. Ale nemám pocit, že trávím v práci veškerý čas. Vše jde bezvadně zkombinovat. Zvládám spoustu koníčků a určitě nikoli s vypětím všech sil.

Jaké?

Squash, klavír, ruštinu… Na klavír hraji zhruba rok, pořídila jsem si pianino a chodím na hodiny.

V tomhle věku začínat s klavírem…

Víte, jeden můj kamarád mi kdysi řekl, že je dobré stanovit si pět věcí, které by chtěl člověk jednou umět nebo jich dosáhnout, ale o kterých si to vždycky jen tak říká a ve skutečnosti pro to nikdy nic neudělá. A těch pět věcí splnit. Přišlo mi to jako dobrá myšlenka. Hra na klavír byla jednou z nich, tak jsem se do toho pustila. Zatím.

Máte další čtyři alespoň promyšlené?

Některé ano, ale je to tajné.

Proč se učíte rusky?

Ve škole jsem se učila angličtinu a němčinu a najednou se mi zdálo, že mi chybí znalost azbuky. Můj ročník už se ruštinu neučil, tak jsem na ni začala chodit. Učím se ji dva roky.

Jak trávíte večery?

Většinou někam vyrazím. Chodím na koncerty, do divadla, do kina a vstřebávám zážitky, které k Praze patří.

Chodíte i na koncerty vážné hudby?

Jistě. Spíš než jednotlivé skladatele mám ale ráda konkrétní skladby. Miluji třeba Dvořákovu Novosvětskou nebo Straussova Alpská symfonie je moc hezká. V divadle jsem naposledy byla v Národním na opeře Věc Makropulos. A ráda bych viděla Kultovní představení v La Fabrice (originální projekt Jakuba Prachaře a Vojty Dyka – pozn. red.).

Máte doma nějakého mazlíčka?

Ne. Kdybych měla čas, pořídila bych si psa. Ale s mým životním stylem by byl chudáček. Měla jsem rybičku, která mi umřela.

Na první pohled působíte trochu odtažitě, uzavřeně. Jste taková doopravdy?

Jsem.

Máte v sobě alespoň kousek romantika?

Řekla bych, že jsem spíš cynický romantik. Hodně kamarádů ode mě očekává, když jim říkám něco milého, že si z nich dělám legraci. Ale občas nějaké pochvaly myslím i upřímně.

Jaké přání byste si ráda splnila?

Chci si koupit zesilovač a reprobedny, protože už mám doma asi půl roku gramofon a spousty desek, které si nemůžu pouštět.