Jaké to je hrát v Comebacku po boku Tomáše Matonohy a Martina Dejdara?

Už je natočená i třetí série, takže spolu hrajeme poměrně dlouho a řekla bych, že jsme na sebe dost zvyklí. Oba jsou strašně příjemní, i když jsou jako nebe a dudy, protože každý má úplně jiný smysl pro humor a jiné priority. Nevím, jak je to možné, ale já vycházím úplně nádherně s oběma. Štáb je docela malý, takže jsme taková jedna velká rodina a natáčení je hrozně příjemné. 

Vídáte se s někým i mimo natáčení?

S Maruškou Doležalovou a Matoušem Rumlem (seriálovými sourozenci Sašou a Lexou – pozn. aut.) se vídáme. Sedneme si někam do kavárny a vymýšlíme, co budeme dělat, až jednou dotočíme Comeback. Vymyslet se dá ale cokoliv, důležitá je realizace.

Seriál si získal takovou oblibu, že za jeho pokračování chtěli diváci i stávkovat. Za co byste stávkovala vy?

Za pokračování nějakého seriálu asi ne, na to nemám čas. Něco prostě končí a něco jiného pokračuje dál. To, že se Comeback lidem líbí, poznávám podle toho, jak na mě reagují. Když na mě někdo na ulici zahuláká a okamžitě mi tyká, jsem hodně naštvaná, ale když přijde slušně a řekne něco pozitivního, tak to zahřeje.

V Comebacku hrajete teprve šestnáctiletou dívku. Jaká jste byla ve svých šestnácti?

Studovala jsem v Praze na konzervatoři a bydlela na internátě. Taky jsem asi bývala nepříjemná a sarkastická jako Iva, ale ne až tolik. Odsekává opravdu hrozně. Když je drzá až moc, nelíbí se mi to. Já jsem si třeba různé věci myslela, ale určitě jsem to neříkala úplně nahlas, spíš jsem si to brblala pod fousy nebo někde v pokojíčku.

Pro leckoho je možná překvapivé, že představitelka seriálové „šestnáctky“ už dlouhá léta žije s partnerem, hercem Štěpánem Benonim známým ze seriálu Ulice. Neplánujete svatbu?

Myslím, že to není potřeba. Není kam spěchat, i když spolu žijeme už takové roky – s přestávkami celkem sedm let. Je to asi hlavně proto, že máme společné zájmy. Máme například úplně stejný vkus ve filmech a literatuře a dokážeme si o tom povídat opravdu dlouho. Poznali jsme se na konzervatoři, a i když je někdy náš vztah jako na houpačce, je tam silné vnitřní pouto, které se vlastně ani moc vysvětlit nedá.

Staráte se o domácnost také tak vzorně jako seriálová Ivuška?

Ani ne, víc se stará asi Štěpán, protože to má rád. Role máme doma rozdělené. Já vozím nákupy, zařizuju různé administrativní věci, a když se něco rozbije, tak to třeba taky spravím. Nedávno se to týkalo záchodu. Štěpán by ho asi spravil taky, ale trvalo by mu to déle a měl by kolem toho řeči, tak jsem to radši udělala sama. On zase s chutí vaří a myje nádobí. Do kuchyně mě ani nepouští a já ho tam nechávám, protože mi všechno, co uvaří, chutná.

Za pár dnů vám bude pětadvacet let. Chystáte oslavu?

Nejsem moc velký slavič, spíš to bude v rodinném kruhu. S kamarády to oslavíme až později, možná až příští léto, protože v průběhu tohoto roku nám bude pětadvacet všem. Jsou to moji kamarádi hlavně z Plzně ze základky – a jsou to přátelé na život a na smrt. Za nimi a za rodinou tam jezdím skoro každý víkend. Svoje kořeny mám v Plzni a tam taky budu vždycky doma.

Pijete ráda pivo?

Doma jo, ale v Praze si dávám spíš víno, protože tady mi pivo tolik nechutná. Řekla bych, že u nás je lepší.

Kristýna Leichtová

Kristýna Leichtová

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Co vám říkají osmdesátá léta, k nimž se váš seriálový tatínek Tomáš Pacovský stále upíná?

No říkají mi, že to bylo největší peklo na zemi, a jsem moc ráda, že jsem v té době nežila. Hlavně kvůli módě, styděla bych se vzít si to na sebe. Když vidím, jak má někdo i dneska zastrčené legíny do kozaček, protiví se mi to. V devadesátých letech jsem vyrůstala a z té doby mám v sobě některé věci už zakódované, ale osmdesátá léta ne.

Pocházíte z rozvětvené rodiny, jak se seriál líbí doma?

Všichni to sledují a fandí mi. Snad jsou na mě i pyšní, protože mě podporují a nikdy by proti mně nebo seriálu neřekli nic ošklivého, nebo v to aspoň doufám.

Celkem prý máte pět nevlastních sourozenců, takže jste dětství měla asi složité…

Naši se rozvedli, když mi byly tři roky. Pak jsem poznala různé jiné tatínky, ale asi to bylo k něčemu dobré. Dlouho jsem byla jedináček, a když mi bylo třináct, narodily se mámě ještě další tři děti. S jejich tatínkem žije pořád. I když je mezi námi věkový odstup, zbožňuju je.

Problémy s nimi ale řešit nemůžu, na to mám mámu, která mi dává různá moudra a také je mým životním vzorem. Díky ní jsem hodně samostatná a vím, že život se ne vždy dá prožít s jediným partnerem. S mámou máme hezký vztah a říkáme si úplně všechno, až si někdy myslím, že bych měla brzdit.

Brzy se v televizi objevíte v seriálu Dokonalý svět z prostředí redakce módního magazínu. Čtete vůbec takové časopisy?

Ani ne, záleží na náladě. Většinou se to v nich všechno opakuje a je to trošku dokolečka. Co se týče oblékání, mám svůj styl. Nevím, jestli je dobrý, ale mně vyhovuje a líbí se mi. Je v tom velký kus improvizace a někdy nakupuju i v second handech. Šaty, co mám teď na sobě, jsem si například koupila v sekáči v New Yorku. Prolezla jsem i různá nákupní centra, která jsou kdo ví jak vyhlášená, ale zjistila jsem, že vůbec nevím proč, protože to tam bylo hrozné. Zato jsem v jiné čtvrti v zapadlé ulici objevila neuvěřitelně krásný sekáč.

Líbil se vám New York?

New York miluju. Má úžasnou atmosféru a je to město, které nikdy nespí. Navíc jsou tam strašně milí lidé a vůbec to tam nepůsobí agresivně. V Praze, když se projdu po Václaváku, se kolikrát i bojím. A poflakují se tu nepříjemní lidé. To jsem v New Yorku necítila. Pamatuju si, jak jsme s kamarádkou vylezly z metra, stály na ulici s mapou a hned přišel nějaký domorodec a ptal se, s čím nám může pomoct.

Vraťme se ještě k vašemu stylu oblékání. Prý vůbec nenosíte kalhoty…

Nejradši nosím sukni, protože mi přijde ženská, pohodlná, příjemná a nikde neškrtí. Když nestíhám, vezmu i kalhoty, protože to je nejjednodušší, ale nemám to ráda. V sukních chodím i v zimě a ráda k nim nosím různě barevné punčocháče.

Jaký svět je dokonalý pro vás osobně?

Myslím, že žiju v dokonalém světě, protože bych na něm neměnila vůbec nic. I negativní stránky jsou k něčemu dobré, a tak jsem spokojená i s nimi. Snad se z nich dokážu poučit, takhle mi to vážně přijde nejlepší, jaké to může být.

V seriálu hrajete po boku Jany Hlaváčové, Terezy Brodské a jiných výborných hereček. Byla to pro vás škola?

Byla to zajímavá zkušenost, i když třeba s Janou Hlaváčovou jsme se bohužel tolikrát nepotkaly. Ale když tam byla, stálo to za to. S Terkou jsme zase hrály hodně. A jak jsem tu roli získala? Šla jsem na casting a jsem za tu roli moc ráda, protože v porovnání s Comebackem je to zase něco úplně jiného. Je to jiný formát a tím i jiný styl práce.

Co byste vlastně dělala, kdyby vás nevzali na konzervatoř ? 

Nevím, asi bych byla soustružnice. Měla jsem hrozně špatné známky, takže by mě zřejmě nic jiného nečekalo. Na druhou stranu mám docela talent na jazyky, takže bych se možná vydala tímhle směrem. Anglicky a francouzsky umím, řekněme, přijatelně konverzačně, tak bych to ještě prohloubila a možná přidala i dalších pár jazyků.

Společně s Monikou Hilmerovou se objevila v televizním seriálu Světla pasáže.

Společně s Monikou Hilmerovou se objevila v televizním seriálu Světla pasáže.

FOTO: ČTK

Když jste natáčela obnaženou scénu ve filmu Účastníci zájezdu, prý jste se musela nejprve napít na kuráž. Pomohlo to i při natáčení scény z nového filmu Bastardi, kde vás před kamerou znásilnili?

Ano, i tady jsem si nejdřív musela dát trochu vína. Obdivuju lidi, kteří takové natáčení zvládají jen tak. Scény, kdy vás znásilňují, jsou náročné emočně i fyzicky. Většinou je při tom hrozná zima, protože jste svlečení, a to nikoliv v létě na pláži, kde svítí sluníčko, ale někde za tmy v křoví. A navíc jsem stydlivá a nahota na veřejnosti mi nedělá dobře. Vůbec si myslím, že by tolik nahoty v televizi a ve filmu být nemělo.

V Účastnících zájezdu jste svého milého sbalila dost chladnokrevně. Dokázala byste to udělat taky tak i v životě?

Takhle to tedy s klukama neválím. Asi bych toho schopná byla, ale nedělám to, protože mi to přijde nefér.

V Divadle na Vinohradech jste si zase před lety zaskotačila v roli jelena…

To bylo před osmi lety. Měla jsem obrovskou hlavu s obrovskými parohy a bylo to strašně nepříjemné, protože jsem vůbec nevěděla, kam šlapu. Ta role přitom byla dost zásadní, šlo o komedii Král jelenem. (směje se)

Některé druhy komedií vám prý jsou ale přímo proti srsti…

To se týká konverzačních komedií, kdy si dva sednou a říkají předem vymyšlené vtipy. Když jsme tenhle žánr zkoušeli na konzervatoři, bylo to pro mě nudné peklo. Dívat se na to je podle mě hrozné, ale hrát to je možná ještě horší. Situační komedie čili sitcom je trochu něco jiného, tam se přitom alespoň děje něco akčního.

Jednou jste o sobě prohlásila, že jste v podstatě nudná konzerva. Kdy se tedy zasmějete opravdu od plic?

Směju se vlastně pořád, a to i v takových situacích, kdy si říkám, že bych měla být vážná. Když po mně ale někdo chce, abych udělala nějakou prvoplánovou show, tak mi to nejde vůbec a žádná velká zábava se mnou není. Jakmile ji ode mě někdo očekává, jsem zakřiknutá a stydím se. Proto říkám, že jsem v podstatě samotář. Třeba kolektivní sporty úplně nesnáším.

Kromě hraní také ráda malujete a děláte keramiku. Co konkrétně?

Mám rozděláno spoustu věcí, výtvarná práce je pro mě obrovská relaxace. Jednou týdně proto chodím ještě s několika dalšími lidmi do výtvarné dílny k sochaři Jiřímu Pošvovi, kde se každý svobodně věnuje tomu, čemu chce. Nevím, jestli jsou moje výrobky hezké, ale neřeším to. Když maluju, na výkresech se mi objevují zvláštní příšerky, ale beru to tak, že to je jakýsi druh terapie.