Máte pocit, že vám ubývají síly?

Nemám pocit, já mám jistotu. Pochopitelně je to vidět na čince. Dřív jsem zvedl něco přes sto kilo, teď jen přes padesát. Ano, síly nesporně ubývají. Ale zase přibývá neomalenost, drzost, bezohlednost a ztráta studu. Takže tím se to dá bohatě vyrovnat. A taky už nejsem na mladé holky.

Nedávno mě oslovila dáma v metru, skoro můj ročník. Byla nádherná! A já jí upřímně řekl, že se mi od dětství líbí starší dámy. Velmi zdvořile jsme rozmlouvali, já ji pak ještě kousek doprovázel. Byl to přesně ten typ, co by se mi líbil. Štíhlá, úžasně zachovalá, elegantní. Nic milostného v tom nebylo, ale aspoň jsme si hezky porozmlouvali v metru. A lidi nás samozřejmě pouštěli sednout.

Jan Saudek (na snímku s partnerkou a dítětem) má na Barrandově vlastní talk show.

Dáma mě živí a částečně i šatí, říká o své současné partnerce a matce svých dvou malých dětí Pavle.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Poslouchejte, to mě překvapuje, že se vám líbí ženy…

…odjakživa!

…vašeho ročníku!

Ne mého ročníku, ale zkrátka zralé dámy.

Ještě starší, než jste vy?

To ne - to už je málokdo. Zkrátka žádná nedochůdčata. Mně ta zralost úžasně vyhovuje.

 

Míval jsem záchvaty žárlivosti na moji soudobou přítelkyni a pak jsem si uvědomil, že blbnu. Věci jako láska, žárlivost, trýzeň jsou pouhé iluze.

 

Přesto máte partnerku, která je bezmála o půl století mladší než vy.

Mám partnerku, která je úžasně výkonná, milá, přátelská a do jisté míry mě i živí. A šatí. Ale já bohužel nemohu čekat, že bude starší.

To jste řekl hezky. Jak se v průběhu let měnilo to, co od žen čekáte?

Ženskou stále považuju za zázrak, i když taky dovede krutě ublížit. Chlap je jenom zrcadlo, které odráží pocity své partnerky. Nejsem nic jiného, takže jsem stále rád stržen tím proudem, vírem, požárem. A tehdy je to velmi krásné.

Myslím, že ženám přikládáte sílu, kterou…

Kterou ony nemají? Ale mají! Obrovskou! Nesmí se jim ale ublížit.

Ale i ženy očekávají od mužů sílu, nemyslíte?

Ó, to se mýlíte, milá. Každá ženská v podstatě ví, že muž je slaboch. Tady v domě jsou čtyři malí kluci. Tři moji vnuci a jeden můj synáček, všechno malé děti do osmi let. Jedna jediná holka, a té je něco přes rok. A už je vidět, jak ona je spořádá. Jak je zvyklá velet a řídit. A jak je rozumná už jako malá, vozí kočárek a upravuje panenku, kdežto kluci jsou hovada a zůstanou do smrti. Jsou to pošetilí blbci, kteří pořád jen řvou a močí na roh.

Co tedy mohou muži ženám vůbec nabídnout?

Muž musí ženu především vidět na piedestalu. Když si žena přeje, může ji klidně i zfackovat. Ale jen když si to přeje. Muž ji ale musí vidět jako idol, jako bohyni. Někdy jí to musí dát pocítit. To jsou ty květiny, kleknutí a zpívání s kytarou, recitování veršů. Ženská neposlouchá, co říkáte. Hlas ji přitahuje, napovídá. Proto ženská ví, že chlap, když přestane mluvit, odejde. Mnoho mužů tohle dámám vůbec nenabízí. Vůbec je to ani nenapadne. Jednají s ženou, jako by to byl kamarád. Ale na ženu se vždy musíte dívat jako na možnou partnerku.

Možnou partnerku? To se muž a žena nemohou přátelit?

To je naprosto nemožné. Vždy je tam sexuální napětí. Jsou to dva osamělé světy, které si naprosto nerozumějí. A tak to bude vždy.

Jan Saudek s přítelkyní Pavlínou Hodkovou a dcerou na otevření klubu

Jan Saudek s přítelkyní Pavlínou Hodkovou a dcerou

FOTO: Michaela Feuereislová

V květnu jste oslavil narozeniny. Co jste si přál?

To, co si přál můj otec a skoro u toho brečel. Aby nebyla válka. A já si myslel, že je jen sentimentální. Teď, když jsem zestárnul, myslím si, že nejhorší, co by nás mohlo potkat, by byla právě válka. A bylo by úžasné, kdyby se vynašel lék na rakovinu.

Co byste si přál vy osobně?

Já osobně bych si přál několik dam, které by se o mě staraly. Zatím mám tři, které mi vaří, perou a plní ledničky.

Není to dost?

Já ale myslím takové dámy, jako je to v těch pornografických filmech, víte? Že by se o mě staraly milostně. (Vchází partnerka Pavlína. Jan Saudek se k ní obrací.) Já jsem chtěl, aby mi dáma přivedla dvě nebo tři tlustý. A ona mi řekla, že to není možné. Že už neexistujou. („Že nejsem tak schopná kuplířka,“ upřesňuje Pavlína.) Ale snad jsou agentury, ne? („Tak já se tedy obrátím na agenturu,“ souhlasí Pavlína.) Dobrá. Nechme to. Přítelkyně, která se o mě stará v jiném prostředí, mi slíbila, že nějaké tlusté sežene. Víte, co bych si přál? Bejt nějaký čas ještě naživu.

Zmínil jste vašeho tatínka. Pamatujete si ho ve věku, ve kterém jste vy teď?

Měl jsem ho velmi rád. A stařeček, to on byl odjakživa. Měl mě pozdě. Fyzicky byl velice slabý. Neobyčejně malý, já byl o půl hlavy větší než on. Byl to ryzí člověk. Ne že by mi říkal, co mám dělat, ale dost věcí mě naučil. A v době, kdy on už skoro končil, zpíval Elvis Presley. Každému starému člověku by to připadalo jako nějaké mňoukání. A jemu se to líbilo. Čili měl přirozený vkus, i když nikdy nepřečetl žádnou dobrou knihu. Na otce vzpomínám s úsměvnou láskou, byla s ním sranda a měl smysl pro humor. Ten ženský mají málo, víte?

Nemají jen jiný druh? Možná mu nerozumíte.

Kdo by rozuměl? Samozřejmě že mu nerozumím. Naprosto nic z nich nechápu! Chlap ale ženskou musí nějak podpořit. Koupit jí prstýnek nebo auto nebo jinou hračku. Osobně si myslím, že si lidi kupuju. Že se je snažím získat drobnými dary.

To by znamenalo, že k nim nic necítíte, a vy jste přece citlivý člověk!

Nejsem. Cítím málo. Taky se nepletu do výchovy dětí, protože nechci, aby mě viděly ožralého nebo křičet a nadávat. Aby si mě ty moje poslední tři děti pamatovaly jako já si pamatuju svého otce. Víte, je bezohledné mít děti v tomto věku. Tím spíš, že já v posledních pěti letech úplně zchudnul. Že by chodily na Princeton nebo jinou prestižní školu, je nesmysl. Protože po mně nic nezůstane. Ale stálo to za to.

Fotografové Jan Saudek a Roman Sluka na otevření klubu

Fotografové Jan Saudek a Roman Sluka

FOTO: Michaela Feuereislová

Nejste na sebe moc přísný?

Ne, jsem zhýralec, který na sebe není ani trochu přísný. Bezohledně si užívám.

Užíváte si na mateřské? Snad se staráte o děti, ne?

Nestarám. Jsem na mateřské, protože moje partnerka čtyři dny po každém porodu šla pracovat. Byla škoda ty peníze nechat. Ona by je nedostala, protože je pravidelně zaměstnaná, víte? Tak je dostávám já. Víte, jestli je na mně něco zajímavého, tak to, že můj pravnuk je starší než moje poslední dítě. Ale říkal jsem to včera jedné dámě, a ona, že na tom nic zvláštního není. Takže vidíte, nakonec ani to ne.

Narozeniny měl i váš bratr Kája, který leží už víc než čtyři roky v kómatu. Co byste popřál jemu?

To už je horší. Já bych mu popřál, aby odešel v míru. I jeho dcera, která ho nesporně miluje, si myslí, že by bylo dobré ho odpojit. Že to je nesnesitelné trýznění.

Nenapadlo vás, že čeká na vás?

To je ono. Mám přesně ten dojem, že nečeká, až za ním přijdu a stisknu mu ruku. To by bylo to nejmenší. On čeká, že tak, jak jsme spolu přišli na tento svět, tak z něj i odejdeme. A to je velmi pravděpodobné. A v tom případě bych si přál, aby ležel aspoň ještě pět let v bezvědomí a abychom pak odešli společně. Měl jsem ale milenku z dvojčat, které zemřela sestra a ona mi řekla, že nic necítila. Cítila upřímný smutek, žal, ale necítila, že by jí zmizel kus těla. Věci jako láska, žárlivost, trýzeň jsou totiž pouhé iluze.

Vím, že jsem recyklovaná snad všemi televizemi kromě Primy, tam mě nechtěji, řekla Bubílková na čtvrteční tiskové konferenci (vpravo Jan Saudek).

Zuzana Bubílková a moderátor Jan Saudek

FOTO: Petr Horník, Právo

Vy nejste žárlivý?

Míval jsem záchvaty žárlivosti na mou soudobou přítelkyni a pak jsem si uvědomil, že blbnu. Žárlil jsem na její minulost. No, asi tehdy byl někdo lepší, silnější než já a miloval vydatněji. Neožíral se. Neblekotal nesmysly. Žárlím možná dosud, ale v začátku naší známosti jsem tím byl úplně posedlý. Trpěl jsem.

Vždycky se ale najde někdo lepší, ne?

Což je pro dívku skvělý. Ale máte pravdu, pro chlapa je to blbý. Chlap prostě chce být nejlepší. Třeba čeští muži si myslí, že jsou výborní milenci. A to taky nemusí být úplně pravda. Víte? No, nechci pomlouvat české muže. Je ale pravda, že nějaká cizinka, co se naučila perfektně česky, Holanďanka, říkala, že čeští muži mají velké prdele. Tohle vám česká ženská neřekne, ta by to opsala. Že je to hezké?

Moc. Propracoval jste se k velké otevřenosti, býval jste vždycky takový?

Jo. Ale býval jsem i ustrašený, protože jsem se bál státní bezpečnosti. Jenže státní bezpečnost chtěla ke spolupráci přemluvit každého. A já myslel, že se to týká jen mě. Když jsem se líbal s holkou na lavičce, a tam byl šmírák, myslel jsem si, že to je státní bezpečnost a sleduje mě. Ale to už je 30 let. Snažím se být nejupřímnější, jak mohu. Přesto si lidi myslí, že si vymýšlím.

Zkouška krbu s opět těhotnou partnerkou Pavlou Hodkovou. Jak Jan říká - slečnou, které vyká.

Jan Saudek své současné přítelkyni vyká.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

No ale vy jste přece býval lhář!

Já jsem lhal manželkám. Abych jim neublížil. Děvkařil jsem a nechtěl jsem jim ublížit, tak jsem lhal. No samozřejmě to všechno prasklo. Někdy je pravda nesnesnesitelná. A já nebudu nosit pochodeň a volat: tak to není. Ale některé věci bych se pokusil vyvrátit. Pokud jde třeba o přežírání u televize nebo nedostatek pohybu.

Vy se přejídáte u televize?

Já se na televizi nedívám. Mám jen tu na pornografické filmy.

Ty vás prý uklidňují.

Velmi. Jsou to pohádky pro dospělé. Stačí mi dvě minuty a jsem odreagovaný. Tedy ne že bych se na to díval celé dny. To raději čtu. Ale, milá, něco vám řeknu. Já osobně si myslím, že můj přínos nejsou fotografie nebo obrazy nebo román, který jsem napsal.

 

Mnoho starých lidí mi děkuje, protože tak starej moderátor neexistuje. Amerikáni měli jednoho, tomu bylo 73. Už toho taky nechal, možná že zemřel.

V čem je tedy váš přínos, když ne ve fotografii?

V tom, že jsem ve čtyřiasedmdesáti šel - aniž bych to jen trochu uměl a abych si trochu přivydělal - moderovat televizní pořad. A tím jsem ukázal svým současníkům, že se to ještě nemusí vzdát a že člověk může bojovat. Mnoho starých lidí mi děkuje. Je to pozoruhodné, protože tak starej moderátor neexistuje. Amerikáni měli jednoho, tomu bylo 73. Už toho taky nechal, možná že zemřel.

Bez okolků hovoříte o tom, že jste starý. Kdy jste si to začal připouštět?

Letos. Zjistil jsem, že když si zavazuju tkaničky, je mi to nepříjemné. Slavný psychiatr profesor Vondráček ale říkal, že úplného štěstí dosáhl, když měl plnou dentiku. A když se už nemusel ohýbat. A já si uvědomil, že to ohýbání je opravdu neobyčejně nepříjemné.

Sára Saudková s Janem Saudkem

Sára Saudková se dnes Janovi do náručí nehrne.

FOTO: PRÁVO/Dorian Hanuš,

Sním o tom, že udělám dobrou fotografii, řekl jste před pěti lety. Platí to ještě?

Jo. Třeba se mi to podaří. Je to náhoda. Voltaire nebo kdo řekl jednu nádhernou věc. Je pravda, že jsem trochu chromý, hluchý a slepý! Ale to všechno mě nezbavuje naděje. Nádhera, ne? Nevzdávám to. Mám vůli. Já chci být v televizi, a ne se na ni dívat. To je rozdíl mezi mnou a velkým zbytkem staré populace.

Máte neobyčejnou touhu se proslavit. Co by vás v tomto směru uspokojilo?

Je s podivem, že za proslavení české fotky ve světě dostala před deseti lety vyznamenání paní Dagmar Hochová a loni pan Jindřich Štreit. Já dělal průzkum mezi cizinci, jestli o nich slyšeli.

A slyšeli?

Ne. Ale moje jméno znali. Když se bývalá přítelkyně ptala Lagerfelda, jestli mě zná, odpověděl: Aby ne! A občas mě někdo pozdraví na ulici. To je dobré. Ale to není oficiální uznání. Když nějaký cizinec zavolá do Národní galerie, jestli by mohl vidět moje věci, řeknou, že nikoho takového neznají.

No, to se nedivte!

Máte na mysli, že Knížák dostal za trest moji první manželku? Bývala to hodná holka, ale trochu fanatik. No, problém není Knížák, ale to, jak se samozvanec mohl dostat do čela Národní galerie. Naštěstí po něm nic nezbude, nemá žádné dílo, jak řekl nyní vyznamenaný profesor Dvořák. Takže to, že nemá dílo, není z mé hlavy, poněvadž já jsem blbej. Myšlenkově transformační, víte? Nedovedu si vůbec nic vymyslet. Vymyslel jsem jedinou věc.

Jakou?

Jdou dva chlapi po ulici a jeden říká druhému: To je starý auto! Tvoje stará má auto? odpoví druhý. To jsem vymyslel. No nesmějte se, to zase není moc, za pětasedmdesát let.

Na jakém bodě jsou teď vztahy mezi vámi a Sárou?

Na takovém, že jsem si nechal vydat vlastní pohlednice. Oni tvrdí, že jsem podepsal nějakou smlouvu, já zase, že ne. A tak se to bude táhnout až do mé potupné smrti. Sára je neobyčejně chytrá holka. Důvtipná, která myslí daleko dopředu. Ona pomohla mně, já pomohl jí. Že jsem u toho zchudnul, to je moje blbost. Ale nemohu říct: To je kráva. Vůbec ne. Nedávno jsem ji náhodou potkal. Je krásná, vypadá výborně a má roztomilé děti.

Vaše vnuky.

Jo. Ona tvrdí, že o tom, co se děje, nic neví, že všechno vyřizuje jednatel společnosti, což je můj synáček. Já o tom psal ve své knize, věnoval jsem tomu dvě a půl stránky. A ukončil jsem to tím, že by bylo krásné, kdyby to bylo jako v Carmen, o lásce a žárlivosti. A nenávisti. Ale když je to o penězích, je to nevýslovně tristní. Neshledal jsem na tom ale nic, co by bylo neobvyklé, protože o peníze jde většinou. A mně můžou bejt ukradený a taky se stalo. Tedy to je silné, já bych nepoužil výraz, že mě někdo okradl. Prostě jsou lidi, co byli chytřejší než já.

Nedávno jste prohlásil, že se se svou současnou partnerkou určitě oženíte. Platí to?

Jo. Je to hodná holka. Vzal bych si ji in extremis, tedy kdybych začal umírat, povolal bych nějaké úředníky. Tu bych si vzal, protože za šest let, co jsem s ní, mě nijak zvlášť nezklamala. Nebo bych to provedl soukromě na nějaké vsi, kde jsou povinni mi to v úředních hodinách udělat na počkání. Všechny moje svatby byly takové.

Nemáte rád slavnosti?

Nemám. Cítím se nesvůj i v nákupních centrech, natož na slavnostech. A taky jsem alkoholik, takže se hned toužím opít.

Za kým byste šel, kdybyste něco potřeboval?

Já nic nechci. Nemohu si dovolit od lidí něco požadovat. To je známka mého neúspěchu a je to žebráctví. Nepotřebuju nic.

Pane Saudku, jste stydlivý?

Jo. Některé ženské to poznají, viďte? Jo, jsem plachý a stydlivý. Ale když vás přijmu na rozhovor, tak se nemůžu krčit v koutě. Ale je fakt, že si většinou lidi myslí, že jsem fanfarón, který hned vylítne a naparuje se. Mám dceru alkoholičku a onehdá jsem se jí ptal, proč pije. Já osobně, říkám jí, piju proto, abych ztratil stud. A proč myslíš, že piju já na to ona. Já si dávám na kuráž.

To se dává panák, ale vy pijete čtvrt litru whisky.

To piju, miláčku. Jenže mně pak není špatně. A spím. Jinak se probudím v jednu a pak dvě hodiny čtu. Ale taky vydržím několik dní nepít.

Kdy?

Když mám jít do televize. Poněvadž tam nechci přijít s výčitkami. Můžu bez alkoholu žít. Ale osobně si myslím, že jsem dost osamělý.

Máte tři malé děti. Jak si užíváte pozdního otcovství?

Nepochybně nejvíc. Víte, dřív jsem pořád zdrhal, a teď, když jsem u koupání a vidím, jak děti blbnou a stříkají po sobě vodu, je to dobré. A první kroky jsou taky uchvacující. Před padesáti lety jsem to vyfotil, ale teď jsem to prožil.

Mluvil jste o tom, že to dost vašich vrstevníků už vzdalo. Dovedete si představit moment, kdy byste to vzdal vy?

Jo, já si dovedu představit všecko. Samozřejmě, že tu nebudu pořád takhle poskakovat. Zřejmě by mě zlomila sebemenší nemoc. Chřipka třeba. Nejsem zvyklý být nemocen. A bolest je nepřijatelná. A nevím, jestli se v bolesti i umírá. Nicméně lidi se chtějí spíš zasmát, ne? Dáme žert, co vy nato?

Dobře.

Ona: Vezmete si mne? On: Ne. Ona: Tak slezte.