Mně se taky líbila,“ říká Mai Anh Nguyen, osmnáctiletá studentka z Prahy.

Měla jste trému?

Měla, ale kupodivu menší než při soutěži v Česku. Při pózování mi publikum tleskalo a cítila jsem podporu. Bylo to moc příjemné.

Mai Ahn Nguyen

Mai Ahn Nguyen

FOTO: Michaela Feuereislová

Vyhrála Kieu Khanh z Německa. V čem byla jiná?

Každá z nás je jiná. Nejsme všechny stejné, jak se Asiatky lidem v Evropě zdají. Vítězka byla krásná, mně se taky líbila.

Jaká je vietnamská krása?

Posuzuje se výška, já měřím 173 cm, to je na Vietnamku dost, vítězka byla ještě vyšší než já. Důležité je i to, aby holky byly spíš bílé, i když mně se líbí víc ty tmavší, a také mám radši opálené české holky. Nos by neměl být plochý, ale vysoký a lepší jsou oči s výraznými víčky. Rozhodující ovšem je, jak dívka působí celkově.

Líbí se vám Evropani, konkrétně Češi?

Ano, líbí, ale nemám vyhraněný typ. Spíš mi jde o celkový dojem a jak se ten člověk chová.

Rozeznáte spolehlivě Korejce, Číňany, Japonce a Mongoly?

To ne, ale naprosto bezpečně rozeznám Vietnamce od jiných Asiatů. Číňané mají například menší a šikmější oči, poznám je i podle stylu oblékání. Ale někdy si je spletu s Japoncem nebo Mongolem. Hodně lidí také neví, že my a Mongolové píšeme písmeny, zatímco ostatní mají znaky.

Otec je na své dcery přísný. Nechce, aby prodávaly v obchodě.

Otec je na své dcery přísný. Nechce, aby prodávaly v obchodě.

FOTO: Mai Ahn Nguyen

Chtěla byste jednou žít s Vietnamcem, Čechem, nebo s někým jiným?

Zatím to je hrozně vzdálená budoucnost. Nevím, koho potkám. Nezáleží na národnosti, důležité je, abych si s ním rozuměla.

Umíte si představit, že zůstanete v Česku?

Jelikož tu žiji odmalička, nevnímám českou kulturu jako odlišnou, s českými kluky a holkami si rozumím. Možná bych měla problém žít s pravým Vietnamcem ve Vietnamu. Nevyrostla jsem tam a jejich kulturu nemám zažitou, i když mě rodiče vychovávali se všemi vietnamskými tradicemi. Nejsem si ale jistá, jestli bych vždycky pochopila myšlení vietnamských kluků.

Mám už evropské myšlení a asi bych chtěla žít střídavě v Evropě a ve Vietnamu. Je to krásná země, má bohatou kulturu, nádherné moře, exotiku, lidé jsou velice přátelští a otevření, pracovití, ochotní.

Vy jste se narodila v Německu…

Ano, v historickém městečku Goslar v západní části Německa, a když mi bylo pět let, naši se přestěhovali do Prahy. Kvůli práci. Jako malá jsem trochu mluvila německy, na základce jsem ale s němčinou začínala znovu, pak jsem přešla na francouzštinu. Ta se mi moc líbí.

Tohle jsem já, ukazuje na obrazu v otcově restauraci.

Tohle jsem já, ukazuje na obrazu v otcově restauraci.

FOTO: Michaela Feuereislová

A umíte nejspíš také anglicky, že?

To ano, angličtinu se učím od základní školy a byla jsem dvakrát na jazykovém pobytu v Londýně.

Jaké máte občanství?

Vietnamské, ale teď si chci zažádat o české, kvůli cestování. Nejradši bych měla obojí, ale to není možné.

Odkud jsou vaši rodiče?

Maminka z Hanoje a tatínek z městečka poblíž Hanoje. Oba přijeli po dohodě vlád do Česka v osmnácti letech pracovat. Táta začínal jako automechanik v Mladé Boleslavi, teď podniká. Maminka pracovala v textilní továrně Tepna v Náchodě, teď je doma. Moje sestra se narodila také v Německu, jmenuje se Mai Hoa a spolužáci jí na gymnáziu říkají Hanko, mně Majko.

Jak spolu mluvíte?

Česky, i doma, když jsme sami. S rodiči vietnamsky, abychom tu řeč nezapomněli, a také to není slušné mluvit před nimi jiným jazykem.

Její rodina – zleva sestra Mai Hoa, otec Duc Thang, vpravo maminka Phong Lan, což v překladu znamená orchidej.

Její rodina – zleva sestra Mai Hoa, otec Duc Thang, vpravo maminka Phong Lan, což v překladu znamená orchidej.

FOTO: Mai Ahn Nguyen

Jak se vám u nás žije?

Jsem tady odmalička, tak Česko cítím jako rodnou zemi. A rodičům se žije dobře, mají tady práci, nás, zvykli si, Praha se jim líbí, je to krásné město, ale pro ně je doma ve Vietnamu. Mají tam příbuzné, kamarády z dětství.

Co bylo pro vaše rodiče nejtěžší?

Přijeli sem mladí, nezkušení a úplně bez peněz. Všechno, co teď mají, si museli sami tvrdě odpracovat. Nejdřív bydleli na ubytovně, pak v podnájmu, teď máme byt na sídlišti. Už dvakrát u nás byli na návštěvě babička s dědečkem. Líbilo se jim, že tady není vlhko a horko.

Jezdíte do Vietnamu?

Byla jsem tam třikrát. Poprvé v šesti letech a naposled ve třinácti na prázdninách. Letos bych se tam ráda vypravila. Pamatuji si, když jsem poprvé vystoupila z letadla, bylo to, jako bych vstoupila do páry. Úplně mě to bouchlo. Jinak tam jsou všechny obchody a restaurace klimatizované. Vietnamské jídlo mi chutná, mám ráda čerstvé tropické ovoce. Třeba karambolu, papayu, mango, liči. Ale to, co se tady prodává, není ono. Mám ráda mořské plody, krevety, ryby. Češi nejsou zvyklí jíst ryby.

Vždycky se ráda do Vietnamu podívám, ale jen na prázdniny. Nemám tam kamarády, jen příbuzné. Ti mi chybí. Spolužáci jezdí o víkendu na chatu, chodí na návštěvy k příbuzným, já tohle nemám. Mohla bych ve Vietnamu i na čas pracovat, ale vždycky se chci vracet do Prahy.

Jaké svátky se slaví ve Vietnamu?

U nás je buddhismus. Slavíme hlavně Nový rok, který letos vyšel na svatého Valentýna. To je velká slavnost, kdy jsou všichni příbuzní pohromadě. Nejen rodiče a děti, ale celá široká rodina. Oslavujeme, radujeme se a máme velkou hostinu.

V těchto dnech Mai Ahn (uprostřed) a její spolužačky skládají na gymnáziu maturitu.

V těchto dnech Mai Ahn (uprostřed) a její spolužačky skládají na gymnáziu maturitu.

FOTO: Mai Ahn Nguyen

Kolik u nás žije Vietnamců?

Slyšela jsem, že šedesát tisíc.

Co by, podle vás, Češi měli o Vietnamu vědět?

Češi si pořád myslí, že je to zaostalá vesnice, ale to už vůbec není pravda. U moře jsou krásná turistická letoviska. Je to ideální země pro ty, kteří mají rádi exotiku. Letenka je sice drahá, ale pobyt je docela levný. Možná se Vietnamci na první pohled chovají odtažitě, ale když vás přijmou, o všechno se rozdělí. Dřou od rána až do večera. Do Česka jezdí za lepšími pracovními podmínkami, své úspory posílají příbuzným do Vietnamu.

Ve Vietnamu ale stále vládnou komunisté…

Je to tak, ale jim jde hlavně o politickou moc, do hospodářství se moc nepletou. Stále více se obchoduje se zahraničím, lákají se tam investoři. Nejvíc se pěstuje káva, čaj a rýže.

Jaký vztah mají Vietnamci k Američanům po válce, která skončila v roce 1975?

Třeba zrovna můj dědeček v té válce zemřel. Táta mi říkal, že kvůli té válce nemůžeme nenávidět Američany, že za to může politika. Moje generace už s tím žádný problém nemá, ale je pravda, že dodnes je ve Vietnamu mnoho lidí postižených dioxinem. Je v půdě a ve vodě a způsobuje rakovinu. Američané ho házeli do džungle, aby zbavili vegetaci listí.

Poločas rozpadu je sto let, takže trpí už třetí generace. Proto jsem ráda, že jsem tady jako Miss Vietnam ČR patronkou projektu Pomoc postiženým dioxiny ve Vietnamu a doufám, že nasbíráme hodně peněz pro ty, kteří to nejvíce potřebují.

Předtím byl Vietnam francouzskou kolonií. Jak vnímáte Francouze?

Máme k nim blízký vztah. I proto jsem si na škole vybrala francouzštinu. Byla jsem také v Paříži na návštěvě.

Vidím, že ráda cestujete.

Ano. O Londýně jsem už mluvila. V budoucnu bych chtěla procestovat celý svět a seznamovat se s různými kulturami. Byla jsem v Polsku za příbuznými, pak ve Vídni, v Hongkongu a doma ve Vietnamu.

Do Japonska vás to netáhne?

Ale ano, chtěla bych se tam podívat.

A do Německa?

Do rodného městečka se budu vždycky ráda vracet.

Na konci května vás čeká maturita na gymnáziu. Co bude dál?

Dala jsem si přihlášku na vysokou školu. Chtěla bych mít takové zaměstnání, kde bych se mohla uplatnit jak v Česku, tak ve Vietnamu.

Jak vypadá školství ve Vietnamu?

Je tam takový blbý zvyk, že všichni musí chodit odpoledne na placené doučování. Kdo nechodí, toho učitelé nemají rádi a bude mít problémy. Všichni si na to stěžují, ale nikdo to neřekne nahlas. To je fakt strašné. Děti se od rána do večera učí.

Máte jako Miss Vietnam ČR nějaké nabídky na modeling?

Mám jich docela dost, ale chci se tomu věnovat až po maturitě. Tatínek se o mě trochu bojí. Výchova ve Vietnamu je jiná, přísnější. Rodiče vyžadují především dobré výsledky ve škole, dbají na vzdělání, nechtějí, abych prodávala v obchodě. Přejí si, abychom to se sestrou někam dotáhly, a to bez vysoké školy nepůjde.

Být úspěšná modelka také není k zahození!

Nechci se živit jako modelka, to není dlouhodobá práce, spíš jen koníček, i když módu a trendy hodně sleduji.

A co jiné koníčky?

Ráda plavu, cvičím, fotím, chodím s kamarády do divadla, do kina. Když je hezky, ráda se procházím v centru Prahy. Miluji Staré Město, Hradčany nebo Malou Stranu.

Zdá se vám, že máme odlišný humor?

Abych řekla pravdu, nevím, jak vypadá ten vietnamský. Ten český se mi líbí.

Jakou muziku posloucháte?

Nelíbí se mi metal, jinak poslouchám všechno. Moje oblíbené skupiny jsou U2 a Oasis.

Chodila jste do tanečních?

Moc ráda. A nejoblíbenější tance byly waltz a čača.

Umíte odmítat nápadníky?

Jo, umím. Bez problémů.

Jaké máte přání?

Odmaturovat z ekonomie, zeměpisu, češtiny a angličtiny, dostat se na vysokou školu a užít si pořádně prázdniny. Jsou poslední a končí mi tím středoškolský život. Už to nebude taková pohodička jako doteď.