Mezinárodní den žen (MDŽ) si poprvé připomněli v roce 1911 v několika evropských zemích ženy i muži řadou manifestací, ovšem tehdy to bylo ještě 19. března. Tento den byl zvolen podle roku 1848, kdy údajně pruský král slíbil, ale později nedodržel, zavedení řady práv, včetně volebního práva pro ženy.

Na 8. březen se MDŽ přesunul v roce 1913. Důvodem pro toto datum byl zřejmě protestní průvod New Yorkem z 8. března 1908, kdy na 15 000 švadlen demonstrovalo za kratší pracovní dobu, lepší platy, hlasovací práva a ukončení zaměstnávání dětí.

Datum průvodu zvolily švadleny asi podle stávky žen v textilních továrnách v USA v roce 1857. Dva měsíce po průvodu newyorských švadlen rozhodla Socialistická strana USA připomínat si Národní den žen, jenž se poprvé slavil 28. února 1909 (až do roku 1913).

Velkou roli sehrála OSN

První mezinárodní dohodou, která zakotvila zásadu rovných práv mužů a žen, byla v roce 1945 Charta OSN. Milníkem v boji žen za jejich práva byl pak rok 1975, který Valné shromáždění OSN vyhlásilo Mezinárodním rokem žen. Týž rok se konala v Mexiku první Světová konference žen, s odstupy pěti let následovaly ještě tři takové konference.

V prosinci 1977 vyzvalo OSN členské státy, aby vyhlásily kterýkoli den v roce Dnem pro práva žen a mezinárodní mír.

V České republice se Mezinárodní den žen vrátil do kalendáře jako "významný den" v roce 2004. Předtím byl od sametové revoluce v listopadu 1989 opomíjen jako svátek zprofanovaný komunistickou minulostí. Z dob předchozího režimu měl totiž nepříliš pozitivní pověst - spíše než ženy si ho tehdy připomínali funkcionáři, kteří pořádali podnikové oslavy, na nichž ženy dostávaly rudé karafiáty a utěrky.

Volební právo žen nebylo samozřejmostí

Ačkoli boj za zrovnoprávnění žen (nejen ve volbách) začal v 19. století v Británii a Spojených státech, ani jedna z těchto zemí nebyla mezi prvními, jež volební právo na národní úrovni uznaly. Prvním územím na světě, kde získaly ženy volební právo, se stala v roce 1838 britská korunní kolonie Pitcairnovy ostrovy, a na celonárodní úrovni tak učinil jako první v roce 1893 Nový Zéland, následován v roce 1902 Austrálií.

Evropským průkopníkem a třetím na světě v uznání volebního práva žen se stalo v roce 1906 Finsko. Do konce první světové války jeho příkladu následovala ani ne dvacítka zemí včetně Británie (1918), kde ale mohly zprvu volit jen ženy starší 30 let (na 21 let byla věková hranice snížena v roce 1928). V Československu získaly ženy volební právo v roce 1919 současně s muži. Do ústavy USA bylo volební právo žen zakotveno v roce 1920, předtím ho měly ženy v některých státech Unie.

V islámském světě prolomil hráz předsudků turecký prezident Mustafa Kemal Atatürk, který s řadou dalších reforem přiznal ženám právo volit (1930) a být volen (1934). Předstihl tak i mnohé evropské země, včetně Francie (1944), nejstarší republiky světa San Marina (1960) či Lichtenštejnska (1984).

Poslední politická bašta mužů v Evropě padla až v roce 1990, kdy soud v Lausanne nařídil švýcarskému kantonu Appenzell-Innerrhoden uznat volební právo žen, jež jim tam bylo v místních volbách do té doby upíráno, ačkoliv Švýcarsko toto právo uznalo v roce 1971.