„Sem si píšu soukromé i pracovní poznámky, zaznamenávám to zajímavé a pěkné, co mě potkalo,“ vysvětluje mi systém ve zlatém notesu. Rozhodně nevypadá jako žena, která v červnu výstupem na nejvyšší horu Evropy oslavila čtyřicítku.

Vzápětí vytahuje diář a prázdnými kolonkami dokazuje, že se svou dcerou tráví přes veškeré adrenalinové aktivity spoustu času. Kvůli rodině se také rozhodla přestěhovat do Moskvy, a protože hlavní část rozhovoru vznikla ještě v Praze, melduje s nadšením novinky z Ruska chvíli po příjezdu.

K prvnímu lednu skončil váš pořad na Radiožurnálu a vy teď externě spolupracujete z Moskvy. Proč ta z pohledu posluchačů náhlá změna?

Nechtěla jsem, aby naše dcera vyrůstala bez tatínka, manžel už nějakou dobu pracuje v Moskvě, a tak jsme se přistěhovaly za ním. Ale „můj“ pořad neskončil, je to stále Dopolední radiožurnál s hosty, kteří mají co říci, jen u mikrofonu sedí někdo jiný.

Je vám to líto?

Ale já rozhlas neopustila - jen jsem změnila žánr. Je ze mě na nějakou dobu reportér.

Takže je to vlastně úleva, po těch každodenních rozhovorech na Radiožurnálu? Začínalo hrozit vyhoření?

Ne, nic takového. Pořád mám seznam lidí, se kterými bych ráda dělala povídání, pořád mě zajímá, co je žene dopředu, proč dělají to, co dělají, a jaké zkušenosti je vedou k tomu, že říkají, co říkají. Kdybych někdy v životě měla dospět k tomu, že mě už host nebude zajímat a já se budu ptát jen z rutiny, šla bych dělat něco jiného.

Rybaření v Laponsku komentuje: „V tom samém jezeře jsme před necelým rokem dělali velkým vrtákem díry v ledu, abychom něco chytili.“

Rybaření v Laponsku komentuje: „V tom samém jezeře jsme před necelým rokem dělali velkým vrtákem díry v ledu, abychom něco chytili.“

FOTO: Archiv Lucie Výborné

 Jaké tedy máte pracovní plány?

Plány mít můžete, ale nesmíte se na ně příliš upínat, v Rusku to funguje trochu jinak. Jsem dohodnuta na spolupráci s rozhlasem a také s pořadem Na cestě, který vysílá Česká televize. Vloni jsem natočila jeden z jeho dílů v Karibiku, letos jsme naplánovali dvakrát Rusko.

Ještě jednou se vrátím do rozhlasového studia. Víte, moc vám nevěřím, že jste se jen suše rozloučila a bez emocí se po anglicku vytratila.

No, tak úplně to nebylo. Letos to je dvacet let, co pracuji v rádiu, dvacet let moderování od pondělí do pátku. Poslední dopolední vysílání jsem měla na Štědrý den, nechtěla jsem se loučit nijak pompézně ani sladkobolně, jen jsem řekla, že se budu občas ozývat z Ruska a ráda se zase vrátím.

Když jsem říkala, že jsem s lidmi ve vysílání ráda, což je pravda pravdoucí, hlas se mi trošku zlomil. Pak už jsem jen poděkovala a řekla, že to moje „ať se vám dnes daří“, nebyla rozhodně žádná floskule.

Takže jste plakala?

Ano, ale až ve výtahu a pak na parkovišti v autě. Pak už mě čekal jen bonus - s kolegou Honzou Pokorným jsme odvysílali Silvestrovskou noc a to bylo vážně za odměnu. Mám ráda Honzův humor. No a druhý den, já vlastně ještě tentýž, jsme odjeli každý na to své. Honza jako zpravodaj do Paříže a já do Moskvy.

Jak vás Moskva přivítala?

Přiletěli jsme prvního ledna dopoledne a bylo to trochu jak scéna ze slavného Wyndhamova románu Den trifidů. Skončily novoroční oslavy a centrum, kde bydlíme, bylo téměř prázdné. Všude sníh a ticho, skoro to vypadalo jak scéna z filmu před první klapkou. Bylo to pěkné, zvláště když víte, jak přeplněné ty ulice běžně jsou.

Sněhu a ticha jste si musela užít při expedici na Mont Blanc. Prý jste výstupem oslavila čtyřicítku?

Koncem června jsem se zúčastnila mezinárodní expedice Salewa Mont Blanc 2009, kde se sešly samé ženské. Nejmladší Němce bylo dvacet šest let, nejstarší jsem byla já. Pro mě to byl opravdu dárek k narozeninám a úžasný zážitek. Kromě neskutečných výhledů jsem tady měla čas i na přemýšlení.

V červnu se zúčastnila expedice Salewa Mont Blanc 2009.

V červnu se zúčastnila expedice Salewa Mont Blanc 2009.

FOTO: Archiv Lucie Výborné

Šla jsem dolů, ohlídla jsem se, za mnou se tyčil Mont Blanc a říkala jsem si: „Když mi bylo třicet, potápěla jsem se v jeskyních na Sardinii a bylo to krásné. Když mi bylo čtyřicet, vylezla jsem na Mont Blanc. Co asi budu dělat, až mi bude padesát?“ Pak mi najednou došlo, že přece vůbec nemá cenu čekat na to, až vám bude padesát, abyste si mohla splnit další sen. A také jsem se rozhodla, že zvolním životní tempo.

Když jsme ve dvanácti stech metrech vycházeli, náš průvodce mi radil, abych šla pomalu. Mladší holky nastřelily tempo a já jsem říkala, že bych také šla rychleji a zvolnila až nahoře. A on: „Ne ne, zvolníme tady, půjdeme pomalu. Čím pomaleji jsem šel, tím víc času jsem v životě ušetřil.“ Šli jsme stejně pomalu ve dvanácti stech metrech jako v téměř pěti tisících. Ten vzkaz byl jasný, a tak jsem si řekla, že trochu přibrzdím. Po čtyřicítce na to už má člověk nárok, notabene když vám táhne na padesát.

Vaší dceři Vanesse je šest let. Nemáte pocit, že byste na sebe měla dávat větší pozor od té doby, co se narodila?

Všichni mi říkali: „Počkej, až se ti narodí miminko, budeš mít pocit zodpovědnosti a obavy.“ Ale já pocit zodpovědnosti dávno mám. Kdybych nebyla zodpovědná za to, co dělám při sportu, už bych tu asi dávno nebyla. Líbí se mi dělat věci, kde se cítím svobodná, ať už je to na horách nebo na moři. Můj stav docela dobře vystihuje krásné české slovo příčetný.

Můžete vzít dceru s sebou na nějakou svou aktivitu?

Můžu, vloni jsem to dokonce udělala záměrně. Jela jsem lézt do Adršpachu a ona se šla dolů dívat, jak lezeme. Vydržela asi tak dvacet minut, než začala mít přání, že poleze s námi. Protože tam jezdí lezci, kteří mají taky malé děti, obstarali jsme jí úvazek a malé botičky, ukázali jí co a jak...

Jelikož děti nemají pud sebezáchovy, vyběhla první skalku poměrně zručně. Samozřejmě byl nahoře kamarád a tahal ji na laně, já jsem jistila zespodu, takže to bylo úplně bezpečné.

Co sport v Moskvě? Jak se žije sportovkyním ve městě, které má tak šílenou dopravu, že plánuje výstavbu dálnic nad střechami domů?

Koupili jsme si brusle a chodíme bruslit, je tu spousta příležitostí. Někde polévají i cestičky v parku, dá se skutečně bruslit na rozlehlých místech, a ne jen kroužit dokola po kluzišti. Našla jsem i horolezeckou stěnu, ale zatím se starám hlavně o Vanessu, aby si zvykla a nic jí nechybělo, a začínám pomalu pracovat.

Jak si Vanessa zvyká?

Začala chodit do školy a zatím to vypadá dobře, ale nechci nic zakřiknout.

Jak často se budete vracet domů?

Tak často, jak bude potřeba. Když mám práci doma, vracím se, třeba i na jediný den.

Váš cestovatelský styl života tedy bude pokračovat. Kdy vlastně začal?

Po revoluci jsem si hned v prosinci koupila letenku do Číny. Můj tatínek tam v padesátých letech studoval. A protože tam strávil hodně let a v té kultuře vyrostl, měl zvyky, které jsem od mládí sice respektovala, ale nechápala. Až časem jsem pochopila, odkud jsou přivezené, a říkala jsem si, že když uvidím Čínu, pochopím víc i tátu.

On byl sinolog, novinář a čínsky mluvil, proto jsem tam tolik chtěla. Zároveň jsem plánovala navštívit i okolní země, tak jsem koupila letenku do Mongolska s tím, že do Číny se už nějak dohrkám vlakem, což se také stalo. Následně jsem celá devadesátá léta procestovala.

Jízdu na regatě miluje, když ještě kojila, neváhala s sebou vzít ani dceru Vanessu.

Jízdu na regatě miluje, když ještě kojila, neváhala s sebou vzít ani dceru Vanessu.

FOTO: Michaela Feureislová

Jezdila jste sama?

Většinou. Hlavně proto, že ráda fotografuji, což člověka, s nímž cestujete, značně omezuje. Jsem ten typ, který impulzivně zastaví u cesty a vyskočí z auta, protože kompozice je nádherná, mraky jsou zrovna v ideální poloze a světlo byste lépe nevymysleli. Nebo se někde utábořím a na to správné světlo čekám.

Máte vystudovanou žurnalistiku, proč jste se kromě focení rozhodla spíš pro rádio než pro televizi?

Nejhorší bylo, že když skončila revoluce, vůbec jsem žurnalistiku dělat nechtěla. Měli jsme povinná kolečka v redakcích. V deníku jsem viděla, jaká je to denní otročina, že to vůbec není práce pro ženskou. Pak jsem byla v televizním zpravodajství, což se mi, musím přiznat, docela líbilo. Ale pocit, že žurnalistiku dělat nechci, převažoval.

Chtěla jsem se začít živit jako lyžařská instruktorka. Kamarád, který pracoval v Zermattu by mi asi pomohl, kdyby v té době nepřešel do rádia. A tak mi říkal: „Hele, pojď na konkurz do rádia.“ Já jsem se bránila, ale otravoval tak dlouho, až mě tam odvezl, a od té doby je to moje hlavní zaměstnání.

Mě na rádiu děsí, že když něco řeknete, už to nemůžete vzít zpátky.

Ale to je na tom právě to nejlepší, protože věci, které se dějí, a život, který žijeme, existuje jen teď a tady. Skvěle jsem si to zase ověřila na Mont Blanku. Když jsem byla duší přítomna, věděla jsem, co dělám. Moje tělo šlo velmi řízeně, cítila jsem, jak sníh křupe, slyšela svůj dech. Prostě byla jsem tam. Ve chvíli, kdy mi myšlenka ustřelila někam do minulosti nebo do budoucnosti, jsem si šlápla mačkou do druhé mačky, zakopla jsem a praštila sebou.

Věčná přítomnost je geniální a rádio je na ní založené, protože vysíláte přímý přenos. Proto i v televizi dělám přímé přenosy moc ráda. Je to férové.

Věčná přítomnost je geniální a rádio je na ní založené, protože vysíláte přímý přenos. Proto i v televizi dělám přímé přenosy moc ráda. Je to férové.

FOTO: Archiv, Právo

Věčná přítomnost je geniální a rádio je na ní založené, protože vysíláte přímý přenos. Proto i v televizi dělám přímé přenosy moc ráda. Je to férové. Skoro každý může být hvězda, když ho nalíčí a upraví. V televizi navíc osmdesát procent ošálíte tím, jak vypadáte a jak se usmíváte. A i když se vám ten den v práci úplně nedaří, záznam sestříhají a vždycky to nějak dopadne, proto mě to tolik nebaví. Přímý přenos je nejlepší. Je to život teď a tady.

 Nemáte tedy někdy večer pocit, že jste něco říkat neměla?

Já se tím tolik netrápím, protože don Miguel Ruiz ve své knize Čtyři dohody říká: „Dělejte věci, jak nejlépe v danou chvíli dokážete.“ A můj kamarád Jarda Dušek k tomu dodává: „Ale ne lépe.“ Protože, když má člověk pocit, že se snažil, že se soustředil a byl v danou chvíli mentálně přítomen, tak svou práci udělal tak, že to lépe ani nešlo.

Napsala jste knížku Fit maminka, chtěla byste další dítě?

Chtěla, ale už na to není moc času. To jsem si uvědomila na té hoře. Byla jsem jediná vdaná s dítětem a holky z expedice mi kladly otázky, které mi připadaly velice legrační, ale zároveň byly pochopitelné od dívek jejich věku. Tak jsem si říkala, že na to druhé už moc času nemám. Ale nechala bych to osudu, jestli má být další dítě, tak to dobře dopadne a ono přijde.

Plánujete nějakou další publikaci?

Na tu bych právě potřebovala to další dítě. Měla jsem v plánu Fit maminku 2, která by už byla hodně orientovaná na rodinné a sourozenecké vztahy. Ale zatím psát nemohu, není materiál.

A kniha z jiné oblasti?

Fit maminku jsem napsala opravdu z přesvědčení, protože je spousta děvčat, která nechtějí v pátém měsíci funět do schodů, ale hýbat se, být šik a normálně žít. Chtěla jsem ukázat, že těhotenství není žádná nemoc a sportovat se dá docela dobře. Ale beletrie, reportáž, nebo román?

Dost často chodím nakupovat knihy do Luxoru, a když vidím ty tuny od patra minus dva až po to nejvyšší, tak nenacházím odvahu. Na druhou stranu, kdyby přišlo obdobné přesvědčení jako ve Fit mamince, že je třeba s něčím pohnout anebo napsat o něčem, co se vytrácí z našeho života, asi bych to udělala.

Velkou lásku ke sportu jste získala v rodině?

Základ v rodině je, maminka jezdila na lyžích, dělala hodně turistiku a je to taková sportovní holka. V pěti letech mi rodiče koupili první lyže a v podstatě jsem nedostala na výběr, jestli mě to zajímá, nebo ne. A když to teď sleduji s odstupem a dívám se na svoji dceru, myslím si, že je to dobře. Protože dítě, kterému řeknete: „Půjdeš na trénink!“ má vždy tisíc důvodů, proč se mu nechce. A já bych zrovna u sportu velmi lpěla na tom, aby to fungovalo. Člověk se odmalička naučí morálce a umění prohrávat.

Nejhorší jsou rozmachaní jedináčci, právě jsem někde četla, že se ta kategorie teď jmenuje „spratek obecný“. Všechno mají, nic nemusí, nikdy nic nemuseli a to pak nekončí úplně dobře. Já jsem mamince za to, že mě držela u sportu, velice vděčná a chtěla bych to samé udělat s Vanessou.

Samozřejmě nechci jít do extrému, že budu cíleně pěstovat profesionálního sportovce typu Šárky Záhrobské nebo sester Williamsových, ačkoli věřím, že i to je možné.

Kdy jste se vy musela nejvíc přemáhat?

Vzpomínám si na první tréninky v žácích, kdy jsme měli náročnou fyzickou přípravu, museli jsme běhat, skákat, měli jsme disciplínu, které náš trenér říkal pahorek, kdy jsme běhali do takového strmého kopce třeba padesátkrát za sebou a on nás fakt ždímal jak citróny. To jsou chvíle, kdy se člověk ocitá na pokraji pláče a já si dodneška vzpomínám, jak nás každý den na tréninku dřel. Vlastně jsme ho neměli ani moc rádi.

Ale dneska jsem mu za to vděčná. Pak byly blbé životní situace, které nesouvisely s fyzickou námahou, ale princip byl stejný. Člověk se musel zapřít, i když by to nejradši zabalil, šel domů a všem řekl, ať ho nechají na pokoji.

Stejná situace pravděpodobně nastala, když se snesla vlna kritiky na vaše působení v Českém rozhlase...

To už je asi dva roky a bylo to dost rychle pryč. V té době jsem ještě potřebovala dostát slibu z předchozího zaměstnání, takže jsem pracovala v Českém rozhlase a ještě řídila kampaň časopisu. Tam právě došlo k použití onoho principu, který cimrmanologové pojmenovávají větou: „To nevadí, Frištenský, zatni zuby a táhni.“ Zvláštní je, kolik lidí, s nimiž v rádiu vedu rozhovory, si v tomto ohledu stěžuje na současnou generaci.

Během týdenního výcviku v Moravské Třebové si vyzkoušela vše, čím student tamní střední vojenské školy projde během čtyřletého studia.

Během týdenního výcviku v Moravské Třebové si vyzkoušela vše, čím student tamní střední vojenské školy projde během čtyřletého studia.

FOTO: Archiv, Právo

Například s Tomášem Dvořákem jsme o tom mluvili. Jako by už nechtěla ničeho dosahovat nebo jako by měla nějakou hranici bolestivosti, na které se zastaví a za niž už nejde, protože by to bylo příliš mnoho. Chceme žít pohodlně, být manažery, nepracovat manuálně, získat práci co možná nejsnáze a co nejméně studovat, hlavně aby se výsledek dostavil hned. To je věc, se kterou se potkávám poslední půlrok, a slyším to z řady různých oborů.

U dětí je to asi i tím, že všechno mají.

Jsem jako většina ostatních rodičů, řeším to dnes a denně. Když dítě něco chce a vy víte, že mu to můžete dát, jak mu vysvětlit, že ne?

Musíte být velmi vytížená, nemáte někdy pocit, že jste s dcerou málo?

Ono to jenom tak vypadá, třeba dneska jsem tady s vámi, protože Vanilka je na výletě se stanicí mladých přírodovědců, ale zbytek týdne nic nemám (ukazuje diář), jsem s dcerou a věnuji se jí maximálně. V rádiu končím ve dvanáct, pak s Vanessou máme program, jdeme plavat, hrajeme si, něco děláme.

Jsem zvyklá pracovat po nocích a moc nespím. Ve chvíli, kdy usne, sednu k počítači a pracuji nebo čtu knížku. Když je čtivá, vydržím u ní klidně do čtyř do rána a to už pak pomalu můžete rovnou vstát a připravovat snídani. Ale dá se to zvládnout.