„Někdy je to strašně výhodné. Lidé vás a priori posunou do škatulky té mírně hloupoučké. A vy už můžete jenom překvapit. A když nechcete, tak zůstanete v té škatulce a jdete dál,“ směje se Miluše.

„Je to strašně určující. Vím, že s tím, jak vypadám, mají někteří lidé problém a říkají mi, že si mysleli, že jsem úplně blbá. Nikdo od vás neočekává žádnou intelektuální debatu. Překvapíte, když řeknete, že čtete knihy. Nebo že vůbec čtete,“ komentuje s nadhledem svůj „barbínovský“ vzhled.

Miluše Bittnerová

"Nálepka prsaté blondýny mi nevadí," tvrdí Miluše Bittnerová.

FOTO: Petr Horník, Právo

„Spousta lidí má pocit, že velké oči a pusa jsou znakem ordinérnosti. Ale s tím nic neudělám, na svém těle nemám nic umělého. Nenechala jsem si zvětšit prsa nebo napíchat pusu, takže mi to připadá normální a nemám pocit, že bych svým vzhledem měla někoho provokovat,“ doplňuje.

Na role naivek se ale nikdy nehodila: „Každý herec je svojí fysis předurčený k něčemu. Někdo má větší kliku, že vypadá jako holka nebo kluk od vedle, a zvlášť v Česku je takový trend, že si víc zahraje. V cizině zase mají radši výraznější typy. Člověk se ale s věkem mění a já věřím tomu, že jednou roli intelektuálky ještě dostanu,“ svěřuje se.

A jak je to s jejími rolemi v soukromém životě? Té mateřské se zatím vyhýbá a na časté otázky odpovídá, že její hodiny ještě netikají. „Já z toho nejsem nervózní, znervózňuje mě jen, že se na to pořád všichni ptají.

Mám ale spoustu kamarádek, které jsou o čtyři pět let starší, a děti nemají. A není to kvůli tomu, že by dělaly kariéru nebo neměly chlapy. Jinak se ale na děti samozřejmě těším… Svým způsobem,“ zasměje se po krátké odmlce, aby vzápětí doplnila, že ve skutečnosti rodinu chce. „Ono to přijde,“ uzavírá téma.

V divadelním představení Ze života hmyzu

V divadelním představení Ze života hmyzu

FOTO: Divadlo AHA!

Kukla, nebo sestřička?

Zatím se věnuje především své práci. V divadle AHA!, které sídlí v Praze ve známém libeňském Kulturním středisku Gong, hraje už sedm let. Na konci září uvedlo divadlo znamenité nastudování Čapkovy hry Ze života hmyzu.

„Mám tam dvě role, hraji první milovnici Motýlici a kuklu, která pořád běhá po jevišti a řve, že se zrodí. A že to bude bomba! Režisér vymyslel, že v každém výstupu budu starší a starší až do okamžiku, kdy se kukla vylíhne a umře,“ vypráví.

Představení je plné písniček, ale se zpěvem nemá Miluše Bittnerová problémy: „Nejsem typická zpěvačka s velkým rozsahem, ale odzpívat, vědět o čem a mít výraz dokážu. Ze všeho nejvíc miluju šansony,“ zasní se.

Ovšem do širšího povědomí diváků ji nedostalo divadlo, ale až role vrchní sestry Elišky v Ordinaci v růžové zahradě. Zároveň ji však seriál připravil o část soukromí. „Teď už jsem pro lidi pojmenovatelná, třeba ve sprše v bazénu už nejsem cizí ženská, ale Bittnerová, která má špeky,“ zajíká se smíchy.

„Samozřejmě mě ale těší, že lidi koukají na něco, co dělám, a líbí se jim to. O prázdninách se mě ptali, kdy už Ordinace konečně znovu začne. To je strašně příjemné. A už jsem začala slyšet i na Elišku,“ směje se.

V reálu by ale zdravotní sestru dělat nemohla: „Já to bezmezně obdivuji, zvlášť sestry a bratry, kteří svou práci zvládají s lidským přístupem. Člověk u doktora potřebuje někoho, kdo ho alespoň trochu uklidní. Mám kamarádku na neurologii a vím, jak je to těžké, špatně placené, jak dělají dvanáctky několik dní za sebou a nikdo se ani neohlídne, protože mají podstavy. A budou je mít dlouhodobě, nemocnice nemá peníze,“ říká.

To, že by sama zachraňovala něčí život, ji upřímně děsí: „Já nevím, jestli bych dokázala někoho zachránit, možná bych sebou sekla. Moje nejhorší noční můra je, že někoho štípne vosa do jazyku a já mu budu muset udělat tracheotomii. Lidi i stát by si téhle profese měli víc vážit, jak sestřiček, tak doktorů a doktorek.“

Jako vrchní sestra Eliška v seriálu Ordinace v růžové zahradě.

Jako vrchní sestra Eliška v seriálu Ordinace v růžové zahradě

FOTO: www.milusebittnerova.cz

Sen o velkém filmu

Vedle seriálů by si Miluše ráda zahrála i ve filmu, protože má dojem, že v herectví si musí stejně tak jako v životě všechno vyzkoušet. „Ve velkém filmu jsem ještě nehrála a pro herce je každá role výzva. Když dostanu scénář, je to, jako bych otevírala velikou bonboniéru, kde jsou různé bonbónky. Režisér i herci mají různé nápady, příběh s sebou přináší nová řešení.

Je to jiný druh práce než divadlo nebo seriál. Samozřejmě bych si to tedy chtěla zkusit, tak jako všechny věci, které s herectvím souvisejí. Ale jestli to nikdy nepřijde, litovat nebudu,“ říká a přiznává, že není ambiciózní, což je v herecké profesi možná na škodu.

„Jsem na to asi moc pohodlná. Mám příliš ráda život na to, abych se stresovala a byla urputná. Já si stejně myslím, že lidem, kteří jsou urputní, to nakonec nevyjde,“ dodává.

Sama je o svém osudu zpravena dokonce z několika různých zdrojů, se svým kamarádem totiž obchází kartářky a kartáře a sestavuje průvodce po provozovatelích tohoto starého řemesla. „Máme takovou představu, že si jednou najdeme kartářku nebo kartáře, kterému dáme pět hvězdiček, tak jako dává Michelin. Zatím se nám to nepodařilo, tak to zkoušíme dál.

Vykládání karet je zábavné, ale nedá se mu věřit a není samospasitelné. Kartářky jsou podle mě výborné psycholožky, myslím si, že lidem můžou pomoci, když už nemají sílu do života,“ vysvětluje Miluše Bittnerová.

Sama ale esoterickým vědám příliš nevěří: „Esoterično mám ráda, ale ne všemu věřím. Když si přečtu v horoskopu, že mě čeká příšerný den, mávnu nad tím rukou a okamžitě to zapomenu. Pokud vám ale kartářka řekne něco, co víte jenom vy, nějaké ukazatele tam asi budou.“

Miluše Bittnerová: "Spousta lidí má pocit, že velké oči a pusa jsou znakem ordinérnosti. Ale s tím nic neudělám, na svém těle nemám nic umělého. " 

FOTO: Petr Horník, Právo

Zároveň se přiznává ke své zálibě v bylinách: „Chodím k panu Křížovi, který je úžasný bylinkář. Bylinám věřím, jestli nepomůžou, tak minimálně neublíží. Věřím i na kameny a na to, že stromy mají nějakou energii. Věřím, že existuje něco vyššího, ale k ničemu se nepřikláním,“ popisuje svůj pohled na svět, který prý hodně ovlivnilo všechno, co přečetla.

Partnera si ale podle horoskopu nevybírala, dokonce se podle něj k sobě vůbec nehodí. Skutečnost je naštěstí jiná a pár v září oslaví tři roky manželství. „My slavíme pořád nějaké výročí, máme rádi oslavy a dárky. Já jsem typ, který rád slaví, vždycky se hezky dojmu. První rok jsme byli na prodlouženém víkendu v Paříži, vloni v Kutné Hoře, která byla taky moc pěkná. Letos jsme výročí oslavili romantickým, labužnickým večerem.

Miluše Bittnerová moderuje autogramiádu k akci Den s Pepinou

Miluše Bittnerová moderuje autogramiádu k akci Den s Pepinou

FOTO: Archiv , Novinky

V pubertě to stálo za to

Ráda se vrací i do rodných Hořic, kde žije její rodina a mladší sestra. „Byla jsem poměrně vzorná žačka, než začala puberta. Nikdy jsem se nemusela učit, takže jsem to ani neuměla, až na vysoké jsem si musela najít systém. Hodně jsem hrála na klavír, cvičila jsem několik hodin denně, a dokonce to vypadalo na klavírní dráhu, což naštěstí nedopadlo. Ženské mohou být dobré klavíristky, ale jsou to spíš výjimky, protože mají méně síly. Já jsem navíc malá a mám krátké prsty. Ale klavír mi zůstal,“ vypráví a dodává, že je vděčná rodičům, kteří to všechno vydrželi.

Kromě klavíru vždy ráda četla, což jí zůstalo dodnes. Čte všechno, jejím oblíbeným románem je Zolova Nana, ale nevadí jí ani Martina Cole či záhadolog Erich von Däniken. Sama je ochotna diskutovat o tématech, o kterých by asi ostatní diskutovat nechtěli.

„Já jsem třeba přesvědčena, že Michael Jackson neumřel. Zatím jsem asi jediná, ale já si opravdu myslím, že je to nahraná smrt. V jeho fyzické kondici by bylo nemožné odjet šedesát koncertů. Měl na nich tančit, hýbat se, a když začal zkoušet, zjistil, že na to nemá, ale peníze potřeboval. A co je výnosnějšího než umřít?“

Svou teorii vzápětí rozvíjí: „Teď už si hodně vymýšlím, ale třeba touhle dobou už Michael žije na nějakém ostrově. Elvis a Marilyn už tam s ním asi nejsou, ale možná Jim Morrison ano. A mají hrozně krásné mejdany,“ směje se a vracíme se ještě jednou k dětství a pubertě.

„V pubertě se ze mě stalo zvíře, všechno bylo důležitější než škola a do toho ještě přišlo divadlo. V šestnácti máte dojem, že jste strašný umělec a všemu rozumíte. Četla jsem filozofické knížky a oscilovala mezi nejrůznějšími názory. Chvíli jsem byla buddhistka, za čtrnáct dní jsem uvažovala o černé magii. Bylo to období velkého hledání. Nejsem si jistá, že jsem se našla, ale jsem ráda, že jsem si tím prošla. Prostě jsem si to všechno musela zkusit,“ vysvětluje.

Akce se zúčastnila i Jarka Obermaierová

Pro obyvatele z Dětského domova v Nymburku uspořádala charitativní koncert Den s Pepinou, jehož výtěžek poslouží ke stavbě dětského hřiště.

FOTO: Archiv , Novinky

Život s ovcí Pepinou

Možná proto, že sama si pubertu odbyla ve velkém, rozumí teď dětem tohoto věku. Proto také pořádá s kamarádem Rudou Kubíkem sbírku pro děti z domova v Nymburku, který podporují už tři roky. Společně připravili charitativní koncert Den s Pepinou, jehož výtěžek poslouží ke stavbě dětského hřiště.

„Původně to měl být malý koncert, ale když už slíbila účast Eva Pilarová a Petra Janů, zkusili jsme oslovit další spřátelené umělce. Pak mě napadlo zeptat se u nás v divadle, jestli by nepřijeli zahrát pohádku. A když už byla pohádka pro ty menší, řekli jsme si, že by bylo třeba uspořádat i koncert pro teenagery, a pozvali jsme Nightwork. Najednou se to začalo kumulovat a z Pepiny je velká akce,“ libuje si a dodává, že při přípravách jí hodně pomohla její známá tvář, bez níž by vše nešlo zdaleka tak hladce.

S Pepinou se Miluše vyřádí -společně s Rudou Kubíkem za pubertální háčkovanou ovečku vyvěšují na webových stránkách akce nejrůznější vzkazy a zážitky. „Hledala jsem si na různých serverech, jak dnes mladí mluví, aby jim to bylo příjemné číst. A vůbec jsem nepochopila, jak je možné, že používají tak zdrobnělý jazyk, za nás to vůbec nebylo,“ směje se a pochvaluje si možnost být na chvíli hlasem teenagerské ovce.

Jedna z jejích promluv za všechny: „V neděli se tak koukám na vlnky a vidím něco růžového, jak s sebou plácá ve vodě. Rychle jsem skočila z útesu a vytáhla na pláž vyděšené malé prasátko. Všichni mi začali říkat Pamela, prý podle nějaké záchranářky. Koukla jsem se na internet, jak vypadá, a musím uznat, že jsme si dost podobné. Béé Béé Vaše Pepina.“