„Jdete na minutu přesně,“ podívá se na hodinky, když v sedmnáct hodin zazvoníme u dveří domu v pražském Braníku. Přízemí, kde obývá čtyři pokoje, je celé intimně osvícené, v obýváku hraje vážná hudba. S nohou přes nohu se Jan Saudek usadí do křesla a začne vyprávět. O ženách, o alkoholu, o tom, jaký je otec, o chudobě, o bratrovi i o svém pořadu na TV Barrandov - Talk show Jana Saudka.

Jak se cítíte v roli moderátora?

Chtěl jsem to zkusit. Jako správný amatér bych totiž rád poznal všechno. Zkoušel jsem tancovat, zpívat, což raději nechtějte slyšet, sportovat, psát, udělal jsem také fotografické knížky a maluju obrázky. Jak vidíte, pokouším se dělat všechno a podle toho to vypadá (smích).

Čili já bych měl dělat jednu jedinou věc a pořádně. Ale k tomu pořadu. Dnes jsem byl v hluboké depresi, protože mi někdo vyčítal, že jsem měl vyhrnutý rukáv na saku a jiné věci, které bych měl plně ovládat. Taky přišlo několik e-mailů, abych pořád nezdůrazňoval to svoje stáří a nemluvil o hřbitovech. Ale odbíhám od tématu…

Podle čeho si do pořadu vybíráte hosty?

Zvu ty, kterým se obdivuju a které mám rád. Ale nejsou to žádní kamarádi, protože si myslím, že těch má člověk pramálo. Podle mě skutečný přítel je ten, který, když někoho zavraždíte a nejste v právu, vás ukryje po dobu, než se dostanete někam za hranice.

Kolik takových opravdových přátel máte?

Jen jednoho a ke všemu to je Američan. Čili jakmile někdo říká, že má spoustu přátel, tak to jsou kecy, protože přítel vám peníze, když je potřebujete, nepůjčí, ale dá. Beze strachu. Víte? A takových je málo, protože ono to běžně všechno končí u peněz.

Pro kolik lidí jste přítelem vy?

Živím hodně lidí. Většinou malé děti. Vrátil jsem se do tohoto domu, který jsem opouštěl před více než pětadvaceti lety. Žije tu jedna moje dceruška se svými dětičkami. A jak je doma a k tomu studuje, nemůže vydělávat. Tak se jí snažím trochu pomoct. Ale to by udělal každý. Jen mi připadá, že děti by měly živit rodiče, což se skoro v žádném případě neděje.

Nedávno jste pokřtil novou knihu Tramvaj noci…

… ano, je velmi hořká, jako už je hořký život cynického a staršího člověka. Ale také je plná rádoby humoru (smích).

Znám vás jako člověka, který všude šíří optimismus a dobrou náladu. Teď z vás ale od začátku cítím smutek. Kde se ve vás bere?

Smutek? Ten je ve mně. Bůh ví proč. Ale snažím se tím nikoho neobtěžovat. Když je mi mizerně nebo truchlivo, vrátím se do pronajatého bytu v paneláku na Žižkově. Třeba dnes jsem tam prožil překrásný den. Až na to, že jsem tam ztratil klíče. Hledal jsem je několik hodin. Naštěstí jsem měl náhradní.

Víte, zdá se, že moje bývalá přítelkyně a její partner by mě chtěli zbavit svéprávnosti. Tak jsem si říkal, jestli jejich důvody nejsou opodstatněné… Chápete to? Vlezu do bytu, odemknu a ztratím klíče? Telefonoval jsem jedné přítelkyni a ona mě trochu uklidnila. Říkala, že spousta lidí má podobný problém.

 

Říká, že jako správný amatér by rád zkusil všechno. Ví ale, že by měl dělat jen jednu věc a pořádně. FOTO: Michaela Říhová, Právo

 

Já zase často hledám mobilní telefon. Vážně?

Já ho jednou také hledal a nakonec našel v ledničce! S mým telefonem to je tak, že denně dostávám několik vzkazů, vesměs od dívek. Večer, když si vypiju skleničku, dvě, tři, tak zavřu oči a pořád ťukám až všechny vzkazy vymizí, aniž bych je otevřel. Nechci číst zprávy typu: „Jsem v nejhorším stavu, a jestli vás neuvidím během několika hodin, tak odejdu ze světa.“ Většinou se ty dívky neoběsí, ale jednou se to už stalo. Před mnoha lety.

Ani hlasovou schránku neotvírám, protože za to se platí a já jsem šetřivý. Právě dceruška, které patří tenhle dům, mi řekla, že to, jak se meju ve studené vodě nebo jak šetřím světlem, dělají starý lidi. Takové blbosti!

Přitom vy si nemyslíte, že jste starý…

Nooo… Samozřejmě že jsem starej. Nebudu si nic namlouvat. Ale mám to štěstí, že jsem zdráv a že jsem pořád ještě fyzicky zdatný. Zkrátka mám veškeré důvody k tomu, abych byl šťasten, protože moje poslední dítě se narodilo v pořádku, vzdor tomu, že jsem už letitý a ke všemu kořala.

Kdy pro vás začíná být žena stará? Do kolika let ji oslovujete dívenko?

Ženská pro mě vždycky zůstane dívenkou. No, neřeknu to sedmdesátnici. I když - možná že jo, protože je mladší než já. Šedesátnice - mám takové přítelkyně - je dnes pro mě holčička. Když jsem byl patnáctiletý chlapec a poprvé v životě jsem se pomiloval s třiatřicetiletou dámou (v továrně, kde jsem pracoval), tak jsem si napsal do deníčku: Z báby se pozvracím! Z báby! Třiatřicetileté! To jsou dnes pro mě holčičky! Ta kukadla, zoubečky…

Stále si vedete deníček?

Přestal jsem si ho vést, když jsem šel na vojnu. Ale dnes si ho vlastně píšu také. Záznamy se však týkají hlavně honorářů a výdajů, které jsou vyšší než příjmy. Jak je to možné, nevím.

Vy jste před třemi lety přišel o všechen majetek…

… ano, to je moc blbý. A v takovém případě máte dvě možnosti. Buď podlehnete apatii, začnete pít už od rána a všechno budete proklínat. Nebo budete bojovat. Já v podstatě po sedmdesátce začal úplně znova. Mám nové malé děti a…

Proč to zapírat? Do toho televizního pořadu jsem se nehnal, dokonce jsem se nechal přemlouvat. Ale nemohu zapřít, že to je slušně placené a mně to silně vytrhlo trn z paty. Protože jediný můj majetek je patnáct let staré dvousedadlové autíčko, které má odhadní cenu pětasedmdesát tisíc… Prostě jsem se rozhodl bojovat a z bídy se dostat. Byl jsem mnohonásobný milionář. Ale to už nebudu nikdy.

Sára Saudková s Janem Saudkem

Se svou asi nejznámější expartnerkou Sárou Saudkovou. FOTO: PRÁVO / Dorian Hanuš.

 

Kdy jste byl šťastnější - když jste měl milióny, nebo teď, když nemáte takřka nic?

Když jsem měl milióny, byl jsem především mladší. Mnoho mých vrstevníků bude vzpomínat na padesátá léta. Přes všechen ten teror, hrůzu, šedivost a tisíce tun popílku, které dopadaly na město, budou říkat, že to bylo lepší. Nebylo! Ale oni byli mladší.

I já v době, kdy jsem byl bohatý, jsem byl o patnáct až dvacet let mladší, tak bych na to měl vzpomínat s potěšením. Ale zase jsem měl takovou nešťastnou manželku, která se nějak trápila a skutečně nakonec poměrně mladá zesnula. Ne ale sebevraždou!

Já osobně si myslím, že můj nejlepší čas je teď. Tohle počasí, první zpěv ptáků, který slyšíte v zahradě… Dokonce je tu možné vidět i veverky, jak se honí po stromech. A to je nádherný.

Proč jste zdůraznil, že manželka neskončila život sebevraždou?

Protože jedna dáma se kvůli mně oběsila. Neustále volala. Pak mi někdo říkal, že by to stejně udělala. Že nejsem vinen. Ale já se považuju za viníka, protože jsem jí ten telefon nezdvihl. Ale dost už. Měli bychom probírat něco veselého, komického.

Víte, netuším, jestli můj život je jiný než život ostatních mužů. Ale rozhodně se snažím, jak to jen jde, nelhat, protože lež má krátké nohy. Je možná bolestivé říct pravdu, ale je to jednodušší než něco namlouvat a pak se snažit uniknout. Nedávno jsem si začal s třiadvacetiletou dívkou - nebo spíš ona se mnou. Zamilovala se. Dokonce odmítla snoubence. A já jsem se ztratil. Její dopisy jsou neotevřeny, její vzkazy nepřečteny…

Dostal jste strach?

Ano. Bál jsem se. Protože u ženské nikdy neposoudíte míru zamilovanosti. Nikdy nevíte, jestli to je smrtelně vážné, nebo jestli vás má jenom ráda.

Myslela jsem, že když vaší náručí prošlo tolik dam, že musíte být znalcem ženské duše.

Znalcem ženské je jen ženská. Chlap je jen idiot. Někteří hoši, když obejmou dámu, tak křičí „maminko“. Chlap je v podstatě na matce závislý. Viděl jsem lidi umírat v hořícím letadle a křičeli „Mutti, Mutti!!“ Nemohli ven. Já jako klouček jim tenkrát nemohl pomoct. Jen jsem se tupě díval… V talk show jsem měl jako hosta i paní Sommerovou, což je obdivuhodná nádherná dáma a feministka, a já se s ní musel shodnout, že ženská je úžasně silná bytost.

To je jedna z věcí, které na ženě obdivujete.

Ano. Ale nesmíte ji strhat. Nesmíte jí toho naložit moc… Jinak ženská dokáže třeba posloužit umírajícímu otci až do samého konce. Chlapi si většinou najmou ošetřovatelku nebo otce pošlou do nemocnice. Ženská je obdivuhodný, neuvěřitelně silný nádherný tvor.

Obdivujete se jim, přitom…

Já se jim neobdivuju, já jsem z nich zničen…! 

 …přitom jste v talk show prohlásil, že slušný chlap se s ženskou nebaví.

Jo, to byla surovost. Je to takhle. Za republiky se říkalo: Slušný člověk se s policajtem nebaví, protože slušný člověk k tomu nemá důvod. On ho nezatýká, neplísní, nelustruje, nevykazuje. A já jsem si to předělal tak, že slušný chlap se s ženskou nebaví, což je strašlivá surovost.

Neurazil jste tím většinu svých přítelkyň?

Určitě. Ale musíte taky používat nadsázku. Třeba ve společnosti padesátiletých dam vyprávět, že přítel přišel se starou ženskou, asi tak čtyřicetiletou. Ony pak řeknou: „Tak vám pěkně děkujeme.“ Je ale zvláštní, že při těch mých kecech mi nikdo neřekl, abych se podíval na sebe. No, vlastně jednou mi nějaká dáma řekla dědku plesnivá!

Zkouška krbu s opět těhotnou partnerkou Pavlou Hodkovou. Jak Jan říká - slečnou, které vyká.

Se svojí partnerkou Pavlou Hodkovou si vyká a oslovuje ji Micínku. FOTO: Václav Jirsa, Právo

 

Co si vlastně myslíte o sobě?

Nic!… Já chci dělat legraci. Protože jestli jsem vzal pořad v televizi, tak nemůžu lidi nudit. (Do pokoje vchází Pavlína Hodková) Jak je vám, micínku?

Říkáte přítelkyni micínku?

Jo, protože ji mám velmi rád. Už nejsem zamilovaný. Byl jsem do ní dva roky úplně jako blázen. Něco z toho zůstalo, ale není to ta vášnivá láska.

Jak se chová zamilovaný Jan Saudek?

Jako velmi opilý, je bez sebe a zejména je pln upřímné touhy.

Kdy si s přítelkyněmi začnete tykat?

To je zvláštní věc. Teď se ke mně po padesáti letech vrátila dívka mého mládí. Je o rok mladší než já a s tou si tykám. Jinak si dokonce vykám i s jednou dcerou. To je důkaz zdvořilosti, starodávné. 

Toleroval byste u své partnerky nevěru?

Ne. Protože ženská, když něco takového udělá, tak to myslí úplně vážně, což je důvod k rozchodu, protože si našla něco lepšího. Kdežto chlap, bohužel, je ten pejsek, který očurává rohy. Já se s těmi dívkami pohybuju na hraně. Když dojde k něčemu vážnému, jako s tou třiadvacítkou, tak zdrhnu. Uteču, protože bych zradil partnerku. Protože…

Máte děti? Ne? Aha… Jak je to v té slovenské písničce? „Není mi mamička, čo ma vychovala, ale to mi mamička, čo mi synka dala.“ A dáma má se mnou dvě děti.

Vaše bývalá přítelkyně Sára v jednom rozhovoru prohlásila, že sám ani nevíte, kolik máte dětí. Je to pravda?

No, ono toho nebude tak moc.

A víte to?

To je, jako když se mě ptali: „Hele, Karlíku (pletli si mě s bratrem), kolik jsi měl ženskejch?“ Jedna, dva, tři… Asi pět set. Ale to je blbej vtip. Ve skutečnosti se to nesluší počítat. Možná jsem jich neměl víc než ostatní pánové. A děti? Dítě je to, které s vámi sedí u stolu, v noci ho vezete na pohotovost, protože má horečku, nebo jindy si vám sedne na klín a zatahá za ruku. To je vaše dítě. To počítám. Ale ty, které jsem neviděl, nebo je nesměl vidět?

Jaký jste otec?

Mizerný. Protože jsem pořád někde jinde. Snažím se namalovat nějaké obrazy a prodat je, což se mi slušně daří. 

Ale vy jste na mateřské dovolené, ne?

Ano, protože dáma týden po narození děťátka šla do práce. Nedávno mi mateřskou snížili. K tomu mám sice vdovský důchod, ale dohromady to je k smíchu.

Přesto si neodpustíte drahou whisky.

No, já ji teď hodně dostávám. Stojí skoro dva tisíce korun. Samozřejmě je to hanba. Nežiju v úplný chudobě. Ale jezdím takzvanou sockou a snažím se žít skromně. Ale na pití si nebudu ubírat. Když už, tak kvalitní alkohol. Bratr pil krabice - několik denně - teď už třetí rok umírá. Je v bezvědomí. Je mi to moc líto.

Bratrovi jste vyčítal, že začal na vojně pít. Proto se vaše vztahy zhoršily. Přesto vy dnes nejste - pokud jde o alkohol - jiný…

Ale on byl v opilství agresívní. Já ne. Nebrečím, dlouho to na mně není poznat, pak pokojně usnu a spím až do rána. I když přítelkyně mi říká, že to není přirozený spánek, ale mdloba.

Pořád platí, že vypijete čtvrt litru whisky denně?

Pájínko, myslíte, že zvyšuju dávky alkoholu? Obrací se na partnerku Pavlínu Hodkovou. Ano, odpovídá ona. Opravdu? ptá se nevěřícně. To nerad slyším. Ale já se snažím s pitím začínat co nejpozději. Většinou o půl osmé večer. A třeba v půl desáté už spím.

Myslíte si, že jste alkoholik?

Když ještě žil jeden můj přítel, psychiatr, tak jsem mu říkal: „Josífku, já si myslím, že jsem alkoholik.“ On se mě zeptal, jestli po ránu vypiju láhev tvrdého alkoholu. Já mu odpověděl: „Proboha, to bych vypadal!“ On na to: „Tak to nejste žádný alkoholik.“ Tím mě uklidnil.

Co vám alkohol dává?

Kuráž, pocit štěstí, uniknete tak bolesti. Protože ta bolest ve starém, namáhaném a uštvaném těle (hlavně sportem) je všudypřítomná. Vlastně zastřízliva prožívám trvalý stav slabé bolesti. A jak se napiju, všechno zmizí. Ale jinak mám rád dlouhé procházky. Víte, bije se ve mně pud sebezáchovy s pudem sebezničení. Jsem někde uprostřed. Samozřejmě nakonec to skončí, nakonec odejdu…

Stále je vaším snem vytvořit takovou fotografii, která by ukázala vaši lásku k vlasti?

Ano. Ale to půjde obtížně.

Jak velký jste vlastenec?

Velký.

Přestože jste to tu neměl jednoduché? Za války jste skončil v koncentračním táboře, později jste byl coby fotograf a malíř zatracovaný…

To jsem dodnes.

Ale říkal jste, že vaší největší chybou bylo, že jste v devětašedesátém nezůstal v Americe, kde vám nabízeli práci.

To nebyla chyba. Jsem rád, že jsem se vrátil. Tenkrát jsem měl čtyři malé děti se dvěma matkami. Skoro všechny mě pak zradily, odsoudily nebo se za mě stydí. Ale nelituju toho. I když: Ať uděláš v životě cokoli, vždycky budeš litovat. Budete mít děti - budete litovat, že nemáte kariéru. Nebudete mít děti - budete zoufat, že jste zůstala sama.

V čem tedy spočívá vaše vlastenectví?

Patříme sem a to, co uvidíme v téhle kvetoucí letní zemi, neuvidíme nikde. Je omyl se domnívat, že něco podobného najdeme v Africe pod palmami nebo na Azurovém pobřeží. Protože my patříme sem, tady jsme se narodili.

Víte už, jak by fotografie, která má vyjadřovat váš obdiv k naší zemi, měla vypadat?

Chci vyfotit těhotnou ženskou, jak oře pod nádherným nebem. Už všechno mám - koně, pluh, úhor taky někde seženeme. Ale možná to ani nevyfotím. Je totiž hezké snít. Snění je jedna z nejlepších věcí v našem životě.