Dceři je 6 let, a ačkoli nemá žádnou duševní či mentální poruchu, je jiná než ostatní. Taky jsem nikdy nezapadala... podle toho k ní také přistupuji. Malá mi ze školky běžně chodila pokousaná, poškrábaná do krve, s modřinami i odřeninami. Vždy mi říkala, kdo jí to udělal a když věděla, tak i proč.

Bohužel postupně se začalo stávat, že důvodů, proč je napadána, věděla čím dál méně, a paní učitelka viděla čím dál méně incidentů. Ze začátku byla učitelka vždy v obraze, ale postupem času jsem od ní stále častěji slyšela: „Já u toho nebyla, je mi líto.” Jednou malá přišla ze školky a řekla mi, že musela klečet na hanbě, když ostatní spali. Učitelka mi na to druhý den řekla, že dcera dostala s ostatními práci, ale bohužel ji měla hotovou o moc rychleji než ostatní a tak se stalo, že si šla bez dovolení hrát. Když jsem se zeptala učitelky, proč jí nedala práci navíc, tak mi řekla, že tu je pro všechny stejně, že se jí nemůže věnovat extra, ať jí s sebou dám třeba omalovánky. Vše nakonec vyústilo v rozhodnutí dát ji do školy o rok dřív. V poradně i ve škole mi svorně řekli, že IQ je vysoce nadprůměrné a udělala jsem jedině dobře. Ale ani ve škole do kolektivu nezapadá.

Další zvláštní věcí je, že jsem od dcery nikdy nezažila žádný odpor. Nikdy neřekne, to nebudu jíst nebo to nechci, to nebudu dělat. Krom ní máme další 4 dcery a každá má své dobré i špatné specifikum. Ale ta nejmladší je pro mě opravdu záhadou.

Jak docílit toho, aby se 6leté dítě konečně začalo bránit, vymezilo si hranice, hlídalo si hračky a půjčovalo je s rozvahou, aby si prosadilo svůj názor a začlenilo se do kolektivu, zkrátka, aby se chovalo normálně?

Milá maminko,

velmi si vážím toho, že máma pěti dětí s ostatními sdílí své radosti i starosti s nejmladší dcerkou. Asi by bylo jednodušší si nějak poradit sama, jste zkušená máma. Přesto jste oslavila poradnu a chcete i jiný pohled. To velmi oceňuji.

Vnímám, že píšete trochu o sobě „taky jsem nezapadala... a podle toho k dcerce přistupuji.” Tím si hodně podporujete představu, že je jiná. Vnímám v tom paradox.

Chtěla byste, aby byla normální a začleňovala se do kolektivu, ale tím, jak živíte představu jinakosti, se to dceři nedaří. Nabízím vám rozšiřující názor, že dcerka je „osobitá” a roste z ní jedinečná bytost. A i když je to vaše dcera, možná bude úplně jiná než vy.

Pamatujte, jste učícím modelem v každém okamžiku

Proto se nejprve zeptejte sama sebe. Jak se o sebe umíte postarat? O svou spokojenost, bezpečí? Jak si nastavujete svoje hranice k dceři, ostatním dcerám, lidem obecně? Co se od vás může dcera naučit?

Dcera má inteligenční předpoklad, což je skvělé, ale v sociálních vztazích se toho potřebuje ještě spoustu naučit. S tím se nerodíme. A v 6 letech to dcera ještě nemůže umět. Jak druhého odmítnout, požádat o pomoc, bránit si své území, půjčovat věci a chtít je zpět, prosadit si svůj názor apod.

Nejlepším učitelem je zkušenost - a dcera se sebeprožitkem učí, nejen od vás, ale i od sourozenců, spolužáků, učitelů. Je důležité ji podpořit, ocenit a nezametat cestičky před dyskomfortem.

Povídající rituál u společné večeře nebo v posteli před spaním zařídí ve vztahu bezpečí

Smyslem je povídat si o tom, co jste všichni prožili, jak jste se u toho cítili a jak zachovali. Pokud máte společné večeře i s ostatními dětmi, tak prostor určitě využijte. Každý může říct, co za den zajímavého zažil, co se na tom naučil, čeho se bál a co třeba překonal. Nikdo nehodnotí! Nastavuje to důvěru a bezpečí v celé rodině. A vzájemně se děti i rodiče od sebe učí.

Ještě užitečnější je pravidelná tzv. Rodinná rada. Jak ji vést, se učí rodiče v Akademii rodičovství.

Další možností je povídat si před spaním jenom s dcerou v posteli:

  • Co se jí podařilo a jak si to vysvětluje.
  • Se kterou kamarádkou/kamarádem je jí fajn a proč.
  • Jaká lumpárna se jí povedla udělat.
  • Co se jí líbí na paní učitelce.
  • Co by chtěla ve škole jinak.
  • Koho by pozvala domů.

Poslušné dítě se neumí bránit autoritě

Píšete, že dcerka je hodné dítě a nikdy nezlobí. Copak si může hodné dítě dovolit odporovat mámě? Vzdorovat a říct svůj názor, že tohle jíst nebude? Stejně tak nebude schopna vzdorovat spolužákům ani jiné autoritě.

Vaším úkolem bude podporovat dcerku k vlastnímu názoru a klidně i vymezování vůči vám. Přijměte s radostí vlastní názor dcerky a oceňte jej. Dávejte jí zpětnou vazbu. Povzbuďte ji, ať je více se sourozenci nebo vrstevníky více než s vámi.

V souvislosti s poslušností mě napadá, zda a jakým způsobem s dcerkou komunikujete a nastavujete hranice. Je to instruktivním způsobem? „Ukliď si ty svoje věci ze stolu, máš je všude, nerozuměla jsi?” nebo velmi otevřeně: „Potřebuji, abys teď uklidila ze stolu svoje věci. Budu dávat jídlo na stůl. Děkuji.“

Jak podpořit samostatnost?

  • Tím, že bude mít dcera některé domácí práce na zodpovědnost, to znamená, že se o ně musí postarat.
  • Že ji necháte vyřizovat komunikaci mezi paní učitelkou.
  • Bude si hrát odpoledne u kamarádky.
  • Sama si nachystá penál a školní tašku.
  • Když náhodou něco z toho zapomene doma, nepoběžíte s tím do školy, ale necháte dcerku, aby si poradila. Za to ji oceníte.

Zkrátka umožníte dceři zažívat celý proces i s důsledky. Tím poroste její sebeobraz a sebejistota v sebe, že situace zvládá.

Přeji vám, abyste výchovu dcerky zvládala s nadhledem. Možná má vaše dcera dar a k darům se chováme s úctou. Ať se vám daří vše sladit.

Trápí vás jiné téma spjaté s výchovou dítěte, rodinnými vztahy či závislostí? Poraďte se s našimi odborníky. Své příběhy a otázky nám posílejte na: zenaporadna@seznam.cz.