Rozhodnutí vyvolalo radost mezi těmi, kteří jej vítají, rozčarování na druhé straně. Ale to se týká především dospělých. Toto rozhodnutí přitom dopadá nejvíce na děti. S ohledem na ně ÚS apeloval na rodiče, aby se snažili dohodnout mezi sebou bez zásahu soudu.

Střídavá péče jako taková je stále velmi diskutovaným tématem. Pokud jsou rodiče schopni se domluvit na společné výchově dětí i po rozpadu partnerského svazku, je vše v pořádku. Ale ÚS se otázkou střídavé péče zabýval kvůli rodičům, kteří se společně dohodnout nedokážou. Většinou jsou to matky, které brání otcům ve styku s dítětem. I proto ÚS uvedl, že výchova už nutně není jen v rukou matky.

V roce 2013 bylo rozhodnuto ve prospěch střídavé péče v 1456 případech hned v prvním rozhodnutí soudu o výchově. V dalším rozhodnutí soudu přibylo k tomu 324 případů. Celkem tedy soud rozhodl v 1780 případech. Přičemž ve 21 808 případech (20 649 při prvním rozhodnutí soudu a 1 159 při dalším rozhodování) došlo ke svěření dítěte do péče matky a v 3075 případech (1484 při prvním rozhodnutí a 1591 při dalších rozhodnutí) do péče otce.

Přehled pravomocných rozhodnutí soudu v opatrovnických záležitostech
První rozhodnutí o výchově dítěte - svěřeno do společné, příp. střídavé péče v celé ČR
2010
 1184
2011
 1053
2012
 1571
2013
 1456
Další rozhodnutí o výchově dítěte (změna výchovného prostředí) - svěřeno do společné, popř. střídavé výchovy obou rodičů
2010
 238
 2011 270
 2012 362
 2013 324

Zdroj: Ministerstvo spravedlnosti ČR

Se střídavou péčí a rozhodnutím ústavního soudu nesouhlasí psycholog Jeroným Klimeš. „Paušální nařizování střídavé péče neřeší otázku, zda to danému dítěti vyhovuje, nebo ho to poškozuje. Bohužel ve většině případů jeden z rodičů poškozuje dítě tím, že jej využívá jako nástroj msty vůči druhému rodiči a i v případech, kdy jsou soudy na tuto skutečnost důrazně upozorněny, nereagují a ani si nedají práci s tím, aby např. potrestaly křivé obvinění.”

Odvolací soudci nemají na rodinné právo žádné speciální vzdělání a jejich cílem tak není dělat smysluplná rozhodnutí, která by byla v zájmu dítěte, ale napsat rozsudek tak, aby se rodiče neodvolali.psycholog Jeroným Klimeš

Klimeš zároveň udává, že v mnoha případech bývají otcové v právu a matka dítě skutečně zneužívá. Proto pak zoufale volají po střídavé výchově, protože vědí, že při liknavosti českého soudu se nikdy nedočkají toho, aby bylo dítě svěřeno výhradně do jejich péče. „V zákoně je jasně řečeno, že bezdůvodné bránění ve styku je důvodem pro změnu výchovy. I to ale soudci častokrát zcela ignorují.”

„Odvolací soudci nemají na rodinné právo žádné speciální vzdělání a jejich cílem tak není dělat smysluplná rozhodnutí, která by byla v zájmu dítěte, ale napsat rozsudek tak, aby se rodiče neodvolali,” říká Klimeš.

Děti by měly být na prvním místě

Na otázku, zda je střídavá péče opravdu naprosto výhodná pro děti, není možné jednoznačně odpovědět. Pro děti je po rozvodu rodičů samozřejmě nejvýhodnější takové uspořádání péče, které co nejvíce kopíruje fungování, na které byly dosud zvyklé. Pokud jsou oba rodiče zvyklí se o děti běžně starat a i po rozvodu mají oba tuto možnost, může být střídavá péče dobrou volbou. Podle psycholožky Evy Kneblové je však nutné, aby byly splněny další podmínky, jako jsou např. přiměřená vzdálenost bydliště obou rodičů od školy, kterou děti navštěvují apod.

Je-li střídavá péče určena soudem, může být pro jednoho z rodičů toto uspořádání obtížně akceptovatelné a to se bohužel může projevit zvláště v chování vůči dětem.psycholožka Eva Kneblová

Je ale rozdíl, když se na střídavé péči spolu dohodnou rodiče a když o ní rozhodne soud. „V případě, že se na střídavé péči rodiče dohodnou, je to známkou toho, že je pro ně toto uspořádání žádoucím nebo alespoň kompromisním řešením a budou v něm pak snáze fungovat. Je-li střídavá péče určena soudem (v případech, kdy se rodiče sami nedohodnou a soud pak postupuje na základě znaleckých posudků), může být pro jednoho z rodičů toto uspořádání obtížně akceptovatelné a to se bohužel může projevit zvláště v chování vůči dětem,“ uvedla před časem pro Novinky psycholožka.

Dodala, že ji nedávno potěšil názor matky, která po rozvodu přiznala, že by byla ochotná potlačit svou mateřskou ješitnost a na střídavou, a dokonce i výhradní, péči otce přistoupit v momentě, kdy by viděla, že děti omezeným kontaktem s tátou strádají. „Výhodou střídavé péče je možnost obou rodičů mít dostatek času pro sebe, nabrat energii, odpočinout si. A staré pravidlo tvrdí: spokojený rodič – spokojené dítě,“ říká Eva Kneblová.

Střídavou péči si asi každý představí tak, že každý z rodičů má svůj byt, nejlépe někde v blízkém okolí, a tak dítě bydlí týden u matky, týden u otce. Má tedy dva pokojíčky, zkráceně řečeno. Jinou variantou je možnost, aby děti zůstávaly ve stejném místě bydliště a střídali se u nich rodiče. Tato varianta není z praktických a finančních důvodů realizovatelná pro každého. Nicméně je dobré na ni nezapomenout. Protože když mohou děti přecházet každý týden s baťůžky, proč by nemohli rodiče? I psycholožka Eva Kneblová podotýká, že „na rodiče sice toto uspořádání klade mnohem větší nároky, pro děti je ale určitě mnohem přirozenější a pohodlnější“.

Děti chtějí jistotu

Přinášíme tři příběhy z mnoha, které jsou na stránkách věnovaných střídavé péči www.jedendomov.cz.

 Mě se nikdo neptal

Jsem ve střídavé péči. Rodiče bydlí od sebe asi 200 km. Každých 14 dní si balím kufry a musím jet, kam mi bylo přikázáno. Předešlý režim mi vyhovoval víc. Byl jsem u mamky a na víkendy a půlku prázdnin u táty. Nejhorší je, že je rozdíl v učení. Jsem v šesté třídě. Na každé škole se učí jinak. Můj svět se scvrknul do batohu...

Je lepší mít jeden domov než dva. Táta byl fajn, když jsem jezdil jenom na víkend. Měl na mě čas. Takhle je přes týden v práci a moc ho nevidím. Spíš je doma jeho druhá žena, která byla taky fajn, než jsem se tam takhle nastěhoval. Ale být to tak prej musí. Táta a soud rozhodl. Ale mě se nikdo neptal.

 Rodiče vydrželi střídání rok

Prožila jsem to střídání domovů. Neměla jsem dvoje zázemí, ale ani jedno. Střídala jsem nejen pravidla, ale i "domov". Vláčela jsem své milované věci v báglu, věčně někde něco hledala, co jsem si myslela, že jsem si vzala s sebou. Můj domov se smrskl na batoh. Musela jsem respektovat nejen rozdílná pravidla, ale i to, že věci leží někde jinde. A předpokládalo se, že když tam bydlím, tak to přece vím, ne? A když jsem chtěla jezdit na kole, tak jsem si ho musela nejdřív od druhého rodiče přivézt, když se mělo jet na výlet, tak jsem to potřebovala vědět tři týdny dopředu, protože batoh byl zrovna "u mámy" atp.

Původní model byl, že jsem žila v původním bytě a rodiče se střídali. To střídání pravidel nebylo tak hrozné, v tom podstatném se shodovala a ty rozdíly byly lehce k zapamatování. Rodiče to vydrželi asi rok. Pak už to nešlo kvůli financím a kvůli jejich novému životu. V 15 jsem si vydupala internát, protože už jsem to nemohla dál vydržet. Můj domov pak byl pokoj na intru.

 Mámu s tátou jsme odepsali

Jsem obětí střídavé péče a varuji všechny rodiče, aby si něco takového rozmysleli. Nikdy jsme s bráchou nevěděli, kde je skutečný domov, nikdy jsme ho neměli, jen jsme se pořád idiotsky stěhovali jak z hotelu do hotelu. Rodiče se dneska diví, že už jsme je jako dospělí odepsali. Ale mohou si za to sami, protože střídavá péče je nejpohodlnější právě pro rodiče, nikoli pro děti.

Každý rodič má pak hromadu volného času a zároveň pocit, že má s dítětem kontakt. My jsme ale postrádali mámu ve chvílích, kdy nám bylo těžko, a to je přece u dětí normální. Domov je jen jeden, přirozeně to bývá u mámy, i když mohou být i výjimky. Zeptejte se svého dítěte, kde chce žít, a podle toho se řiďte, abyste toho pak nelitovali.