„Co se týče tělesných trestů ano či ne, vadí mi jakékoli striktní rozdělování stylu 'tohle ano – tohle ne'. Protože neexistuje na světě živý tvor zvaný 'Dítě' a tvor zvaný 'Rodič'. Ti existují jenom v příručkách - a pro ně tam může platit každý den znova 'tohle ano – tohle ne',“ vysvětlila pro Novinky svůj postoj psycholožka Naďa Verecká.

Podle ní každodenní příběhy skutečných, živých dětí a jejich vychovatelů nikdy zcela neodpovídají příručkám a teoretickým zásadám. „Nejenže se liší příběh od příběhu, ale mění se denně podle okolností toho dne, takže pro ně neplatí pořád totéž. Pokusy je začlenit do dvou škatulek s nápisem 'správné' a 'nesprávné' postrádají kontakt s nimi; vycházejí pouze z hlavy, ne ze srdce. Hlava posuzuje; život ne,“ říká.

Není facka jako facka

Podle ní se stejně tak nedá škatulkovat ani samotný trest. „Nevztáhnout nikdy ruku totiž zdaleka neznamená nikdy neublížit; někdy ten, kdo velmi jednoznačně odsuzuje fyzické tresty, dokáže velmi ublížit jiným způsobem, a někdy bývá dokonce přitom přesvědčen, že vůbec neubližuje…,“ zdůrazňuje psycholožka.

Rozhodně si podle svých slov nemyslí, že by jemné plácnutí po zadečku mohlo uškodit. „Jsme savci – a viděla jsem mnoho savčích samic velmi skvěle a se skvělými výsledky vychovávat své potomky. Plácnutí tam rozhodně bylo běžným jevem – nešlo o žádný sadismus, a mláďata rozhodně nevypadala, že by jim to poškozovalo psychiku. Své děti poškozovaly jenom samice, které byly traumatizované, tj. samy poškozené ve své psychice,“ uvedla Naďa Verecká.

Sama si před lety „facky“ rozdělila do několika kategorií. Facka z bezmoci, facka ctižádostivá, facka dobře mířená, facka stěžovaná a facka sadistická.

Facka z bezmoci

Tu rodiče používají nejčastěji. Bývá vyvrcholením několikafázového výchovného procesu. První fází je dobrý úmysl a snaha řešit vše nenásilnou cestou. Jenže on potomek musí mít ke všemu, co říkáme, nějaké připomínky, komentáře. A když rodič není ve výjimečně dobrém rozpoložení, ve kterém ho hned tak nic nemůže rozházet, vyletí mu ruka.

Podle psycholožky je třeba podotknout, že „dlouhodobým pozorováním se zjistilo, že fáze nápravy spouštěcího problému nastává v těchto procesech spíš výjimečně, a navíc bývá spíš dočasná“. Ale pořád je to facka, ze které se po čase dá dělat legrace. Když si třeba dítě vzpomene, jak ho maminka honila kolem jídelního stolu a chtěla mu dát pohlavek. Chytila ho, nebo nechytila?

Facka ctižádostivá

Z té už se dá legrace dělat hůře. Tato facka se objevuje na různých sportovních závodech, fotbalových utkáních nebo při přehrávkách v Lidových školách umění. Ambiciózní rodiče už vidí ve svém dítěti nového Messiho, ale ono se mu zrovna nedaří.

Verecká popsala svůj zážitek, kdy se dostala k celorepublikovému závodu minikár. „U jednoho auta tiše plakal šestiletý chlapec. Otec na něj řval: 'Pamatuj si, srabe: jestli v příštím kole v tej druhej zatáčce budeš zase brzdit, vysadím tě cestou domů na dálnici a dojdi si domů, jak chceš! – A ty na mě taky nečum, bylas pomalá!', zařval na starší vyděšenou dcerku a celý rozrušený se zprudka napil lahvového piva, ruka se mu klepala. Matka rozpačitě mlčela a dělala, že se nic neděje.”

Ale psycholožka připomíná také dusno, které někteří rodiče dokážou vyvolat při pohledu na známky v žákovské knížce. I v takových chvílích může padnout facka ctižádostivá.

Facka dobře mířená

„Jsou děti, které ji nepotřebují a potřebovat nebudou. Jsou dokonce děti, v jejichž případě by takový krok byl zbytečným hříchem na jemné duši. Ale jsou i tací grázlíci, kterým by, myslím, včasný zásah tohoto typu byl lékem nejvhodnějším,“ říká psycholožka.

„Pamatuji na jistou paní učitelku, kultivovanou, vzdělanou starší dámu. Ráno zvracela strachy. Ve škole na ni čekal jistý pubertální žák. Takové drobné fórky jí dělal. Třeba (když nebyl nablízku někdo, kdo by to prásknul) na ni zaútočil pěstí do tváře. Ruku zastavil těsně před jejíma vyplašenýma očima. 'Co čumíš, krávo, jé, paní učitelko, to ste vy, já vás málem nepoznal…,' jásal. I sousedi v domě se ho báli. Když se pak spojili a šli si stěžovat jeho matce, byli seřváni na jednu hromadu tak, že se jí pak strachy vyhýbali. Facka nepadla, matka se v synovi viděla. – Poslední zprávy o jásavém hochovi jsem zaslechla z pasťáku. Prý už nejásal,“ vzpomíná psycholožka.

Facka sadistická

Sadistická facka je už vysloveně zlá a nebezpečná. „Takové rány (opět nemusí být jenom fyzické) se rojí za každou maličkost, jsou zcela nevyzpytatelné, jejich frekvence snad trochu souvisí s aktuální hladinou hormonů 'vychovatele'. To si však 'vychovatel' nikdy nepřipustí. On vyznává 'vyšší princip'. Vystavuje na odiv svůj cíl dobře dítě vychovat a rány za každou maličkost se jen rojí. Adresát ran i jeho okolí mají být ještě vděčni a sám autor si svých výchovných metod považuje: poslední fáze procesu Facky bezmocné, tj. kocoviny a výčitek svědomí, není schopen,” popisuje psycholožka.

”Své drastické a ponižující 'výchovné' metody často dokáže květnatě zdůvodňovat. Možná sám byl kdysi obětí podobné výchovy, a aby ji vůbec unesl, 'zapomněl' na bolest svého dětství a vytvořil si zidealizovaný názor 'mě taky tak vychovávali a bylo mi to k užitku'; bludným kruhem tak předává tutéž zkušenost dalším generacím,“ dodává Naďa Verecká.

Jak ven z takového života, který je výše popsán? Jen přes odborníky, kdy začít se může např. na linkách důvěry. S nimi se může zkusit spojit buď dítě, nebo člen rodiny, který se už na to nemůže dívat.

Facka stěžovaná

Co si pod tímto pojmem představit? To je facka, za kterou si na své rodiče stěžují děti na dětských linkách důvěry. Ale pozor! Je velký rozdíl mezi touto fackou a fackou sadistickou.

Stěžovanou fackou totiž je například taková, která padne ve chvíli, kdy se pubertální dcera rozhodne z diskotéky vrátit nad ránem. Po noci trápení, čekání a promítání si různých scénářů v hlavě, pak rodič opravdu může uštědřit navrátivšímu se potomkovi facku. A na tu si pak jeho dítě stěžuje. Málokterý puberťák si ale uvědomí, že školy jsou dotazovány na dlouhodobou solidnost jeho rodičů, kteří mají ostudu.