„S dítětem je tolik starostí, že nestíhám nic jiného,“ říká omluvně Radka, když mě vede neuklizeným bytem do obýváku. Mateřské starosti prožívá naplno už skoro dva roky, i když ještě neoslavila osmnácté narozeniny.

Radčin o dva roky starší přítel se vrátí až odpoledne po práci a snad pomůže s malou. Stejně jako Radka se stále učí být rodičem téměř dvouleté Adélky. Tříčlenná rodina žije v malém panelákovém bytě na okraji Prahy a do budoucna se dívá poměrně nejistě. Radka otěhotněla hned v prvním ročníku hotelovky. Se svým přítelem tenkrát chodila jen tři měsíce.

„Když jsem zjistila, že jsem v tom, chtěla jsem jít okamžitě na potrat a nikomu nic neříct. Pak se mi všechno rozleželo v hlavě a zase jsem nechtěla o dítě přijít,“ svěřuje se Radka. Když zprávu oznámila svému nejbližšímu okolí, všichni byli nečekaně v pohodě. „Můj přítel mi řekl, že se bude o dítě starat. Máma nejdřív zuřila, a pak jen řekla: ,No, co se dá dělat?‘“ vzpomíná Radka.

Když jsem zjistila, že jsem v tom, chtěla jsem jít okamžitě na potrat a niko mu nic neříct. Pak se mi všechno rozleželo v hlavě a zase jsem nechtěla o dítě přijít,řekla Radka

„Jenže tenkrát jsem netušila, jak to bude náročné,“ dodává. Radka nedokončila střední školu a neví, jestli ji bude moci dokončit po mateřské, kdy bude muset jít do práce. Už teď sotva zvládá domácnost. Rodina jejího přítele jim sice zařídila bydlení a tchyně jim přijde občas uklidit a uvařit, ale Radka, která před těhotenstvím doma skoro nepomáhala, má dost práce, aby vůbec obstarala malou Adélku a dala jí všechno, co potřebuje.

Stejně jako pohodlný život jí skončilo i chození ven s kamarády a poflakování se po večerech. Radka zkrátka musela hodně rychle dospět.

„Všechno se najednou obrátilo naruby. V prvních měsících po porodu jsem si často myslela, že to s malou ve své vlastní domácnosti nezvládnu, teď už je to mnohem lepší,“ říká Radka s tím, že společenský život si snad užije, až bude Adélka větší.

Bez rodiny je to peklo

Podle ředitelky pražského Kolpingova azylového domu pro matky s dětmi Jany Zemanové na tom bývají mladé maminky i daleko hůř. Jsou to zejména dívky, které vyrostly v dětských domovech a nemají žádnou praktickou zkušenost s tak samozřejmou věcí, jako je domácnost.

„Pokud velmi mladá maminka žila alespoň nějakou dobu v rodinném prostředí, je daleko lépe schopná se o dítě sama postarat,“ vysvětluje ředitelka. „I když se díky nepříznivým životním okolnostem dostanou k nám, snáze se naučí, jak se o dítě starat, a lépe se osamostatní,“ dodává.

Šestnáctiletá Eva Bílková s malou Martinou.

Šestnáctiletá Eva Bílková s malou Martinou.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

To Eva Podlahová měla větší štěstí. „Na své těhotenství jsem přišla až na začátku čtvrtého měsíce, takže nebyl čas přemýšlet nad nějakým přerušením, ale stejně bych to nikdy neudělala,“ vypráví pětadvacetiletá Eva. Její devítiletá dcera Natálka sedí vedle ní. Když se Evy zeptám, jestli bychom neměli udělat rozhovor v nepřítomnosti její nejstarší dcerky, odmítne. „To je v pořádku, Natálka to tak nějak všechno ví,“ říká Eva.

Eva studovala první ročník litoměřické obchodní akademie a bylo jí šestnáct, když čekala svoji první dceru. „S mým tehdejším přítelem, kterému bylo o dva roky víc než mně, jsme se nastěhovali k jeho mamince, jenže jsme tenkrát byli ještě hodně mladí a neklapalo to. Rozešli jsme se asi po roce. S Natálkou jsme se nastěhovaly k našim,“ vypráví Eva. „Moje rodina mě neskutečně podpořila a pomohla mi, nevím, jak bych to bez nich zvládla,“ dodává.

Dva tatínkové? Taky fajn

„U rodičů jsem bydlela rok a půl, pak jsem se seznámila se svým současným manželem a nastěhovaly jsme se k němu. Natálka teď má dva tatínky.“ „Mám dva,“ potvrzuje Natálka. „Jednoho pravého a jednoho nepravého. Toho pravého vidím, když jsem u babičky,“ doplňuje malá školačka.

Eva samozřejmě nechtěla zůstat bez vzdělání a maturity. „Když Natálce byly dva roky, vzali ji do jesliček, takže jsem si dodělala školu. Půl roku jsem odpočívala, a než jsem nastoupila do práce, znovu jsem otěhotněla. Chvíli jsem uvažovala o tom, že bych zkusila vysokou, ale ukázalo se, že čekám dvojčata, takže jsem tyhle plány rychle vzdala. Možná někdy jindy.“

I když měla Eva první dítě ještě v pubertě, působí jako spokojená maminka. „Nemám dojem, že bych v životě o něco přišla. Pořád mám všechny kamarádky, které jsem měla v prvním ročníku školy. Pořád vídám ty samé lidi, jenom ještě nemají děti. Kdybych si mohla dneska vybrat, tak bych možná s prvním dítětem pár let počkala, alespoň než dokončím školu, ale nikdy jsem nelitovala. Naopak byla jsem ráda, že ji mám.“

Eva má šťastnou rodinu. Až mladší dvojčata půjdou do školky, bude si jako středoškolačka hledat zaměstnání. „Už se těším do práce. I když tady v Litoměřicích moc možností není. Předpokládám, že budu dělat někde v kanceláři.“

Podle ředitelky azylového domu Jany Zemanové bývají náctileté dívky svým těhotenstvím často zaskočené, nechtějí situaci řešit a pak už bývá pozdě na interrupci. Zároveň se i takhle mladé maminky na miminko těší, protože si představují, že budou mít konečně vlastní rodinu. Pravda ale je, že si soužití se svým dítětem často idealizují a nedokážou si představit, jak náročné je poskytovat dítěti každodenní péči, zvlášť když budou samy.

Před oltářem stál s jinou

Eva Bílková je dnes už babičkou, když však na začátku sedmdesátých let jako šestnáctiletá otěhotněla, společenská situace byla jiná. Čekat dítě v tak mladém věku byla daleko větší ostuda a také se do všeho víc pletly úřady. „Byla jsem v prvním ročníku, učila jsem se servírkou. Rok předtím mi zemřel otec, takže toho na mě bylo hodně. Styděla jsem se a bála říct o těhotenství mamince a na učilišti,“ vzpomíná Eva Bílková.

„Uvažovala jsem o potratu. Po poradě s lékařem jsem to ale zavrhla. Byla tu možnost, že už pak nikdy neotěhotním. Taky se tenkrát chodilo před komisi, takže ani nevím, jestli by mi to povolili,“ dodává paní Bílková. Její maminka zprávu přijala celkem dobře, ale velké starosti jí na štěstí nepřidaly - bydlely v jednopokojovém bytě a bylo jasné, že s miminkem jim nastanou krušné časy.

Dnes bydlí rodiny Martiny a Evy nedaleko od sebe.

Dnes bydlí rodiny Martiny a Evy nedaleko od sebe.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

„Pořád jsem ale věřila, že můj přítel, který byl o čtyři roky starší než já, mě nakonec podrží a všechno bude dobré,“ dodává. Z šestnáctileté Evy měla být brzo vdaná paní, jenže všechno dopadlo jinak. „Chtěli jsme se vzít, ale tenkrát se muselo žádat o zplnoletnění a asi jsem na soud působila příliš nevyzrále, takže nám svatbu nepovolili,“ vysvětluje Eva.

„Být neprovdanou matkou je dneska něco normálního, ale v tu dobu se na to lidi dívali špatně. Hodně jsem v té době plakala a myslím, že jsem si tím trochu odrovnala zdraví,“ svěřuje se. „Přítel mě utěšoval, že hned jak mi bude osmnáct, tak se vezmeme.“
Evě se ovšem sen o úplné rodině rozpadl velmi záhy. „Můj partner pracoval na dráze a dodělával si různé kurzy, aby mohl řídit elektrickou lokomotivu. Kvůli tomu byl třeba tři měsíce v Brně. Vztah jsme ještě nějakou dobu udržovali. Ale v době, kdy jsme měli mít svatbu, si bral jinou.“

Pátrání po otci

Eva se vrátila na učiliště a díky podpoře rodiny a přátel se vyučila. Všechno zvládla, i když dojížděla z Opavy do Ostravy. Na škole potkala i svého současného manžela. V době, kdy bylo její dceři Martině sedm, se Eva vdala a rozhodla, že svoji dceru bude udržovat ve víře, že její otec je nový Evin manžel. Martina se vše dozvěděla náhodou asi v deseti letech a byla v šoku. Později svého biologického otce vypátrala. „Zajely jsme za ním,“ vzpomíná Martina.

Martina porodila první dítě v osmnácti. Se svým manželem je už osmnáct let.

Martina porodila první dítě v osmnácti. Se svým manželem je už osmnáct let.

FOTO: archív E. Bílkové, Právo

„Se sestřenicí jsme zajely do vesnice, kde bydlela moje babička, a našly její dům. Můj otec tam ten den náhodou přišel. Při setkání se mu třásly ruce, ale neobjal mě, ani nepohladil. Od té doby jsem ho viděla už jen jednou.“