Na počátku je nezbytné získat důvěru dítěte, dát mu najevo, že jej milujeme, ať se děje cokoliv, a že se mu snažíme pomoci. Dle možností je vhodné zjistit alespoň základní fakta, o situaci ve třídě. Kdy a jak k šikanování dochází, kdo se na něm podílí. Máme-li podezření, že je nějak ohroženo zdraví dítěte nebo je dítě významně vystrašené či depresivní, je vhodné nechat je přechodnou dobu doma. Akce "doběhnu si do školy a všechny tam srovnám" v žádném případě není vhodným řešením. Přestože jsme logicky vyděšeni a rozhořčeni tím, co se stalo, je třeba zachovat chladnou hlavu a jednat tak, abychom svému dítěti ještě více neublížili. (Zbrklé jednání rodičů a nedostatek informací může vést dokonce i k tomu, že skutečná oběť je označena jako iniciátor šikany a agresor).

Vhodné je o celé věci promluvit s třídním učitelem dítěte, podrobně jej informovat o tom, co jsme se od dítěte dozvěděli. Pokud možno se zaměřit na fakta, vyhnout se vypjatým emocím a jakémukoli osočování. Během rozhovoru s pedagogem je vhodné orientačně zmapovat možnosti a ochotu školy zabývat se tímto problémem. Bohužel přetrvává snaha některých škol smést problém šikany pod koberec a nekazit si tak "dobrou pověst". Tendence učitele ke zlehčování celé věci je varovným signálem, že něco není v pořádku. Nabude-li rodič dojmu, že jednání s učitelem k ničemu nevede, může se obrátit na vedení školy, dalšími instancemi je pak Česká školní inspekce, ministerstvo školství, soud, prezident. Pomoc může hledat v pedagogicko-psychologické poradně, na Lince bezpečí či linkách důvěry, při závažnějším šikanování lze podat trestní oznámení na agresora, existuje i Občanské sdružení proti šikanování.

Šikanování je problém, na jehož řešení nestačí pouze dobrá vůle.

Pokud na škole neexistuje v tomto směru informovaný a kvalitně proškolený pedagog, je třeba vyhledat odborníka, který situaci dokáže kvalifikovaně posoudit a na základě toho pak pracovat nejen s obětí a agresorem, ale i s celou skupinou. Jak již bylo řečeno, neodborný zásah může celou situaci jen zhoršit.

Zcela jistě není od věci, zajistit odbornou pomoc i samotnému dítěti. Vlivem šikany je významně sníženo jeho sebehodnocení, dítě často trpí poruchami spánku, je úzkostné, přetrvává u něj strach a nejistota, ve škole se necítí dobře, což se projevuje v prospěchovém selhávání. Následky u obětí nejtěžších forem šikany se dle Koláře nápadně podobají "syndromu vyhlazovacích táborů": chronické depresivní stavy, sebedestruktivita, poruchy přizpůsobivosti a narušený vývoj osobnosti. Oběti trvale zažívají strach o svůj život, trpí depresemi, které vedou až k myšlenkám na sebevraždu, objevují se u nich četné psychosomatické obtíže.

 Ač čísla ze statistik či popis nejrůznějších skutečných případů šikanování působí děsivě, jen obtížně se asi dokážeme vžít do kůže oběti. Do kůže člověka, který je denně vystaven ponižování a útokům na svou osobu. Muzeum v Kroměříži připravilo u nás jedinečnou prožitkovou výstavu pod názvem Labyrint. Tato výstava je zaměřena právě na šikanu, rasismus, odlišnosti a zaběhlé stereotypy v chování. Její návštěva může pomoci pochopit, jak se cítí lidé jakkoli hendikepovaní pod tlakem falešných předsudků a bezohlednosti okolí.