Barbora Poláková: Nechci se srovnávat s odvahou druhých lidí

Ano, s kamarády jsme to promýšleli.

Ale já ne, zrovna včera mi přišla textovka, jestli si nechci zahrát Nagyovou. Kdyby se sešla stará parta z Bestie, mělo by to smysl, ale to se nestane, takže zatím nic.

To nedokážu posoudit. Nechci se srovnávat s odvahou druhých lidí, do toho se pouštět nemůžu.

Hahaaaa!!! To nevím, ale pan Preiss prý má tu píseň moc rád. Byla jsem překvapená, když on a paní Preissová po jedné premiéře přišli do dámské šatny a pronesli na konto Krávy vtipnou poznámku. Bylo to naše první setkání, netušila jsem, že píseň znají.

Už tam jen hostuji, nechtěla jsem se vázat. Vyhovuje mi být na volné noze. Myslím, že tak pracuji s větší radostí a nadšením. Jdu jen do těch projektů, na které mám čas, a těším se na ně, a díky tomu mám pak čisté svědomí a dám představení všechno, co můžu.

Ano, jen jsme kvůli povodním nějaký čas nehráli.

Parádně. Když fouká vítr, loď jede, teplý letní večer, krása.

Ne, ne, je to stabilní loď. To by byla legrace udělat představení na houpající se lodi! Že by diváci i herci museli pořád popocházet zprava doleva.

Vždycky je jiné hrát venku než v uzavřeném prostoru. Musíte energií obklopit víc prostoru. V představení Bouře jsem měla tři roky roli Ariela. Jeden rok navíc nemohli kluci, tak jsme se ještě s Marikou Procházkovou o tu postavu dělily.

Je to postava ducha obou pohlaví, po Prosperovi druhá největší, což byla velká výzva. Zároveň to však znamenalo vyhnout se na zájezdech v Brně a Ostravě tradičním večírkům a popíjení, abychom druhý den mohly hrát. Bylo mi to tenkrát líto, protože léto k tomu svádí, ale svědomí mi nedalo. Jsem v tomhle taková šprtka.

Ještě nikdy jsem nezkoušela přes léto a baví mě to víc, než jsem čekala. Máme tam fajn partičku a trávíme spolu i odpoledne. Navzájem si radíme a zkoušky prožíváme. Je to bezva.

A víte, že ano? Bez desky, jen s jednou písní. Ano, byla jsem velmi poctěna. A klukům z kapely Koblížci, byť jsem o nich předtím vůbec neslyšela, vítězství přeju. Jak oni sami prý po předávání ceny řekli mé rozhořčené kamarádce Sandře Novákové, které bylo líto, že jsem to nedostala, oni Slavíka potřebovali kvůli zviditelnění víc než já.

Pokaždé, když teď jdu po Kavčích horách, vybaví se mi propocené dny v elasťákách. V Karlíně v Lucii zkouší i Terezka Bufková, která tančila s Martinem Procházkou, tak spolu občas vzpomínáme. Na endorfiny, na Vašíka Masaryka, na taneční kroky. Byla jsem tehdy po trénincích hodně vyřízená.

Ano, ale já v době StarDance i točila a hrála téměř každý večer v divadle. Takže jsem měla naloženo opravdu dost. Ze všech těch sportů jsem nedělala nic vrcholově. A když se do mého života vloudilo ve dvanácti letech divadlo, všechny šly stranou. Teď dělám už dlouho jógu. A začala jsem chodit na thaibox.

To by byla pecka! Zas tak namakaná opravdu nejsem. No, provaz na kladině bych možná ještě zvládla, ale na bruslích neskočím nic. Chodila jsem do oddílu opravdu krátce.

Nechcete zavolat mamce? Žila jsem v Kolíně a byla jsem rošťák. Kamarádila jsem s kluky, lezli jsme nejdřív po stromech, pak jsme chodili do skateparku. Každý den jsem měla nějaký kroužek, třeba klavír. Když mě to přestalo bavit, našli jsme jiný. Do mých deseti let jsme bydleli v bytě, pak se přestěhovali do domku se zahradou. Teď už deset let žiju v Praze.

Moje mamka měla deset let posilovnu, otevírala ji, když mi bylo pět. Bylo to po revoluci jediné místo v Kolíně, kromě sokolovny, kam se chodilo. Předcvičovala tam jógu, moje starší sestra vedla aerobik a přes den tam spousta kluků posilovala na strojích. Moc holek tam nebylo. Často jsem u mamky psávala úkoly a trávila s ní odpoledne. No, a pak mě určitě ovlivnila Divadelní škola Zdeňka Jecelína.

Nevím, to si vyřiďte se Zdeňkem. Když mi bylo deset let, s Davidem Dvořákem tu společnost pro děti založil. David byl zrovna ředitelem kolínského divadla a vedl Pohybové sdružení Igdyž. Ve čtrnácti jsem v divadle Igdyž zaskakovala v představení Etudlování za herečku, která otěhotněla. Byla jsem šťastná, protože si mě vybrali z dvanácti holek a díky tomu jsem takhle mladá hrála na spoustě evropských festivalů. Celá ta éra mě velice poznamenala – rozhledem, humorem, vkusem.

Kluci museli přijet k nám domů a slíbit našim, že se o mě postarají. Bylo to pro ně ale těžké. Byla jsem hrozné číslo.

Dneska. V některých představeních hraju na klavír, tak musím cvičit.

Jsme tři holky. Alexandra je o šest let starší, profesí marketingová ředitelka Aukra. A protože je na mateřské, založila vlastní web promaminky. Druhá sestra Aneta je o deset let mladší, dostudovala jako já kdysi Ekogymnázium v Poděbradech. Je to veliká intelektuálka, herečkou být nechce, což se jí vůbec nedivím, ale krásně zpívá, tak uvidíme, kam ji to zavane.

Z ekologie jsem maturovala. Myslím, že z evoluce pěnkav na Galapágách. Haha! Ekologicky založená? Ano, asi můžu říct, že ano. Třídím odpad a myslím na zítřek.

Jojo. První jsem dostala na škole, tu druhou ve Varšavě, když jsme tam hráli představení Don Juan. Měla jsem vedlejší roli vesničanky Evičky a tam se oceňovaly jen hlavní role a nejlepší představení. Porota si proto vymyslela zvláštní cenu. Polilo mě horko, když jsem se to dozvěděla. Bylo mi nějak zvláštně trapně a šťastně zároveň.

Poprvé jsem natáčela s panem Smyczkem v sedmnácti a byla jsem samozřejmě hrozně nervózní. Pak kolem dvaceti s Honzou Prušinovským dva studentské filmy. To už to bylo s trémou lepší.

Jsem spokojená. A těším se na desku, kterou chystáme s Honzou Muckowem.

Byla jsem měsíc na Havaji. Dopoledne jsem chodila na angličtinu a odpoledne jsem surfovala. Po čtrnácti dnech jsem se dověděla, že tam jsou všude žraloci. Dokonce v té oblasti krátce předtím ukousl žralok klukovi nohu. Na mělčině! Tak jsem trošku polevila a chodila už jen ob den. Skočila jsem si tam také padákem, i když jsem po tom nikdy dřív netoužila, protože jsem měla strach. Řekla jsem si ale, kde jinde než tady. Krásnější místo jsem v životě neviděla a takový zážitek je navždycky. Pak jsem ještě stihla navštívit kamarády v Bernu a v Curychu a zajet na koncert Prince do Montreux. Mám Švýcarsko hodně ráda. Modré řeky, jezera, hory. Krása!

No, vidíte. Vlastně jediný Bern ze všech měst, kde jsem kdy byla, mi energií Prahu připomněl a přemýšlela jsem o tom, jaké by asi bylo tam bydlet. Ale já mám Prahu tak ráda, zvlášť teď ty letní večery na náplavce, že bych ji asi stejně nevyměnila. Možná jen dočasně.

Světový mír? …ne, to je klišé. Tak ještě větší klišé než světový mír: přála bych nám důstojnějšího prezidenta.