I Song-ču vyrůstal v privilegované rodině v Pchjongjangu, která bydlela v třípokojovém bytě. Chodil do školy a navštěvoval hodiny taekwonda. Vyrážel také do parků a bavilo ho vozit se na ruském kole. Předpokládal, že až vyroste, stane se podobně jako otec příslušníkem severokorejské armády.

V roce 1994 ale jeho život zásadně změnila smrt zakladatele a vůdce komunistické KLDR Kim Ir-sena. Otec, který pracoval v armádě jako osobní strážce, s nástupem nového režimu Kim Ir-senova syna Kim Čong-ila upadl v nemilost a rodina byla nucena odejít z hlavního města.

Synovi ale rodiče řekli, že jedou na dovolenou. Když rodina nastoupila do špinavého, poničeného vlaku, zmocnily se I Song-čua pochybnosti.

„Viděl jsem žebráky — děti mého věku — a byl jsem v šoku. Ptal jsem se otce: Jsme ještě pořád v Severní Koreji? Protože v Pchjongjangu nás učili, že KLDR je jednou z nejbohatších zemí světa,” uvedl.

V Kjongsongu na severozápadě země se všichni nastěhovali do maličkého, nevytápěného domu. Řada spolužáků, se kterými I Song-ču chodil do třídy, byla podvyživená a ve výuce zaostávala.

Socha Kim Čong-ila (vpravo) v Pchjongjangu v „nové“ bronzové bundě

Socha Kim Čong-ila (vpravo) v Pchjongjangu

FOTO: Reuters

Svědkem popravy

Jako žák také viděl popravu. Jednoho dne učitelé dovedli děti na prostranství a nařídili jim, aby se posadily a dívaly se. Objevili se tři policisté se zbraněmi, před děti byli předvedeni muž a žena, které pak přivázali k dřevěným kůlům.

Diváci byli informováni, že muž byl přistižen při krádeži a žena se pokusila utéct přes hranici do Číny. Oba byli usvědčeni z velezrady a odsouzeni k smrti. „Každý policista vystřelil na každého z odsouzenců tři kulky. Bum, bum, bum. Vytryskla krev. V čele měli díru a ze zadní části hlavy nic nezbylo,” popsal děsivý zážitek Song-ču.

V gangu

Hoch si na severu jen těžko zvykal na nové, kruté životní podmínky. Severní Koreu postihl hladomor a jídla bylo stále méně. Pak Song-čuův otec nečekaně oznámil, že odjíždí do Číny poohlédnout se po nějakém jídle a že se za týden vrátí s rýžovými koláčky.

Po týdnu se však nevrátil. Brzy na to matka Song-čuovi řekla, že se vypraví k tetě pro jídlo. Song-ču se obával, že by ho i ona mohla opustit, a držel se stále při ní. Nakonec ale usnul a ona odjela.

Hoch si brzy uvědomil, že jediný způsob, jak přežít, je vytvořit pouliční gang. Dal se dohromady s dalšími šesti chlapci a společně okrádali lidi na ulicích a odváděli pozornost prodavačů, aby jim mohli ukrást zboží ze stánků na tržišti.

„Navzájem jsme si naprosto důvěřovali. Jeden za druhého jsme byli ochotni položit život, a tak jsme přežili,” vypověděl I Song-ču. „Moji kamarádi si mě zvolili jako vůdce, protože jsem ovládal taekwondo,” dodal.

Ani toto umění mu však podle jeho slov mnohdy nepomohlo: „Mnohokrát jsem prohrál, protože se liší od pouličního boje.“

Gang putoval od města k městu, protože po několika měsících skupinu každý poznal. Příchod na nové působiště ale znamenal boj s jiným gangem, který v nové oblasti působil. Při střetech — se staršími členy nepřátelských gangů, kteří měli zbraně, a s okradenými farmáři — přišli o život dva chlapcovi přátelé.

Po třech letech se gang se začal rozpadat, Song-ču byl zoufalý a začal užívat opium. Nakonec se vrátil do Kjongsongu.

Setkání s otcem

Po návratu se Song-ču setkal se svým dědečkem, který po něm nepřestal pátrat od doby, co rodina odjela z Pchjongjangu. Pak Song-ču strávil několik šťastných měsíců na dědečkově farmě. Jednoho dne mu jakýsi cizí muž předal vzkaz od otce, který ho zval do Číny.

„Měl jsem rozpolcené srdce. Měl jsem na otce vztek a chtěl jsem ho praštit. Zároveň se mi ale po něm strašně stýskalo,” popsal Song-ču své pocity.

S pomocí převaděče se mu podařilo pěšky a s falešnými doklady překročit hranici do Číny. Odtamtud odletěl do Jižní Koreje, kde se konečně setkal s otcem.

„Otec mě objal a oba jsme se rozplakali. Měl jsem tisíce otázek, ale řekl jsem jen: Chyběl jsi mi, tatínku. A on se zeptal: Kde je maminka? A já se rozplakal znovu, protože jsem to nevěděl,” vylíčil Song-ču.

Ani po letech pátrání Song-ču a jeho otec nezjistili, kde se matka nachází. V roce 2009 jim převaděč řekl o ženě, která žije v Číně a jejich matce se vizáží i životními osudy podobá, ukázalo se však, že matka Song-čua to není. Jeho otec ale přesto ženě pomohl dostat se z Číny.

Severokorejský přízvuk

V Jižní Koreji měl Song-ču zpočátku potíže s hledáním vlastní identity. Cítil se izolovaný, jeho přízvuk svědčil o tom, že je ze Severu, a mnoho Jihokorejců se k němu chovalo nedůvěřivě.

„Jihokorejci pořád říkají, že Severokorejci jsou jejich bratři a sestry, ale mnohdy se mnou zacházeli jako s cizincem. Někdy dokonce hůř,” popsal.

S novým životem se vyrovnal, až když se rozhodl zasvětit život práci na sjednocení obou Korejí. Věří, že by k němu mohlo dojít během jedné generace, upozorňuje ale na to, že dorůstající jihokorejská generace má už jiné priority.

„Lidé, kteří se narodili po roce 2000, nemají už k vládě žádnou úctu. Zajímá je jen jejich soukromý život,” poznamenal.

Je přesvědčen, že severokorejský režim jednou padne a klíčovou roli budou hrát tržiště, na nichž kdysi kradl jídlo, protože Severokorejci tam přijdou na to, že si mohou vydělat peníze obchodem bez kontroly vlády: „Jednou se tito lidé stanou klíčovou silou v Severní Koreji. Země se se nezhroutí, ale vláda se změní a bude postavena na tržním základě.

Touha po návratu

Song-ču se stal expertem na otázky sjednocení Korejského poloostrova, studoval v USA a v Británii dokončuje doktorandské studium zaměřené na toto téma.

Když zjistil, že se minulými traumaty vyrovnává psaním, napsal knihu. Přesto má jeden nesplnitelný sen – chtěl by se vrátit do Severní Koreje svého dětství a také by tam rád potkal přátele, kteří mu pomohli: „Vrátit domů znamená potkat lidi, které miluji.“