V KLDR je v koncentračních táborech podle odhadů umístěno 150–200 tisíc lidí, přesné údaje ale neexistují. Mnozí z nich trpí podvýživou, často umírají na následky tvrdé práce.

Před komisí vypovídají lidé, kteří ze severokorejských věznic a pracovních táborů dokázali utéci a nyní žijí na jihu poloostrova.

„Byl jsem vděčný, že mi jen usekli prst”

„Netušil jsem, co se mnou bude,“ vypověděl Sin Tang-hjuk, který čelil trestu za poškození šicího stroje. „Bál jsem se, že mi useknou ruku v zápěstí, a tak jsem byl vděčný za useknutý prst,“ řekl komisi. Sin se narodil v „Táboře č. 14“ a v mládí byl přinucen, aby přihlížel popravě své matky a bratra.

Čtyřiatřicetiletá Če Hjon-a byla do tábora umístěna v roce 1999 a hned v prvních dnech pochopila, že její prakticky jedinou potravou budou solené žáby. „Jedli je všichni, nakonec i já. Lidé je strkali do plastových sáčků a stahovali z kůže,“ vypověděla.

Dozorci matku přinutili novorozence utopit

S pohnutím vzpomínala Če na případ novorozeněte, které matka musela vlastníma rukama usmrtit: „Poprvé v životě jsem viděla nově narozené dítě, byla jsem šťastná. Pak ale přišli dozorci a matku dítěte přinutili, aby děcko zdvihla za nohy vzhůru a hlavou je ponořila do vědra s vodou. Matka prosila o slitování, ale dozorci ji zbili. Nakonec to musela udělat.“

Komise na svých webových stránkách napsala, že je předčasné hovořit o jakémkoli postihu severokorejských vůdců před soudním dvorem OSN v Haagu, svou činnost přesto považuje za důležitou. O výpovědi ale nemá velký zájem ani jihokorejská veřejnost a pozornost jim nevěnují ani místní novináři.

Otázkou je i věrohodnost výpovědí, protože lidé, kteří utekli z KLDR, mohou realitu trochu přibarvit.