Ve Fezu jsem si snad poprvé – po řadě návštěv arabských zemí – uvědomil význam (a řadu souvislostí) rozdílu mezi vnější zahradou, jak je to obvyklé v evropském světě, vyjadřující jistou otevřenost, a vnitřní zahradou, kdy zahradu před vnějším pohledem zavírá dům (nikoli plot). Tento typický arabský způsob architektury evidentně respektuje uzavřenost zdejší společnosti – se spoustou souvislostí v roli rodiny, v postavení ženy atd. I hotel v Rabatu, kde tyto zápisky před odjezdem domů píšu, má vnitřní zahradu, o které z ulice nikdo nic netuší. Dává to jistý pocit bezpečí, aspoň tak je mi to zde vysvětlováno.

Otevírání se (tedy liberalizování se) či zavírání se je důležité. Na konferenci ve Fezu vysvětloval jeden marocký profesor, který nedávno z francouzštiny přeložil knihu o liberalismu, že arabština sice má slovo pro komunismus, socialismus i nacismus, ale nemá slovo pro liberalismus. To jistě není náhoda.

U pevnosti Chellah

U pevnosti Chellah

Konference ve Fezu byla i o islámu. Její maročtí účastníci – včetně rektora univerzity ve Fezu nebo prezidenta „networku“ arabských liberálů z Casablanky – mluvili o islámu a toleranci a o islámu a demokracii. Nikdo neprotestoval, ale příliš vyargumentované se mi to nezdálo. Bylo to pouze „postulováno“, cítil jsem v tom více chtění, než odrazu reality. Zazněl tam i výrok, že jedině islamistické strany měly v loňském roce odvahu a sílu porazit autoritativní režimy – proto musely zvolit demokracii. Uvidíme. Islamistické strany tureckého nebo marockého předsedy vlády – zdá se – v tomto směru postupují.

Evropský návštěvník si v marockých městech musí klást otázku, je-li to tady více „south of France“ nebo „north of Africa“. Rozdíly až zas tak velké nejsou. Vyjede-li člověk po krásné (naprosto nedrncající) dálnici z Fezu do Rabatu, během 180 kilometrů vidí už spíše severní Afriku, i když relativně velmi spořádanou. Vidí spíše „severní“, než „Afriku“. Je to stará, několik tisíciletí obdělávaná země a je to na ní vidět. Roční období je tu o takových 5-6 týdnů dále než u nás, pole a louky jsou krásně zelené, plné barevných květin, všude olivy (hlavní produkt Maroka), už teď melouny, ale i oslíci, vyšší mechanizaci vidět není. Kdosi vtipně poznamenal, že jsou všechny zdejší potraviny bio – z pole je nevozí traktory, ale oslíci.

V Rabatu jsme ubytováni v nejstarším hotelu města „La Tour Hassan Rabat“, který vznikal přesně před 100 lety spolu s francouzským protektorátem Maroka. Je to hotel také arabského stylu, ale daleko moderněji koncipovaný, než ten ve Fezu. Rabat je moderní, bílé město s jedním miliónem obyvatel, ale bez jakéhokoli „downtownu“ s vysokými, mrakodrapovými budovami.

Prezident jedná s princem Moulayem Rachidem.

Prezident jedná s princem Moulayem Rachidem.

Téměř hned po příjezdu z Fezu odjíždíme do rezidence prince Moulaye Rachida, mladšího bratra krále Mohameda VI., který hraje nemalou roli v zahraniční politice země. Původně byl „korunním princem“, ale když se jeho staršímu bratrovi, současnému králi, v roce 2003 narodil syn, tato dynastická funkce přešla na něho. Princ už několikrát navštívil Prahu a dobře si na ni vzpomíná.

Následuje rychlá prohlídka tohoto „bílého města“ (i když skutečná „casa blanca“ je pár set kilometrů vzdálená). Přiznám se, že jsem nějak nikdy nevnímal, že je Rabat městem na břehu Atlantického oceánu, protože z Evropy vidíme Maroko jako zemi u Středozemního moře. Naposledy jsem u tohoto oceánu stál před pěti měsíci v senegalském Dakaru, přímo v onom nešťastném domě, odkud byli černí otroci z celé Afriky odváženi do Ameriky. To tady na severu Afriky nebylo.

Rackové pořádají nálety na pobřeží oceánu.

Rackové pořádají nálety na pobřeží oceánu.

Maroko má evropský, nikoli blízkovýchodní rytmus týdne, neboli má normální víkend. V neděli odpoledne v lesích okolo Rabatu, ale i na mořském pobřeží parkují (ne na cestách, nýbrž volně pod stromy) tisíce aut a marocké rodinky se utábořily nedaleko nich ve stínu těchto stromů.

Oceán je jako vždy mohutný, nekonečný a respekt vzbuzující. Vane chladný vítr, a i když je slunce, u moře mohou turisté ležet jen za nějakou bariérou. Na terase hotelu přímo u pláže si dáváme lahodný marocký čaj a pozorujeme přitom hejna ptáků, kteří se vrhají do vody hotelového koupaliště. Vypadají jako by právě uletěli z Hitchcockova slavného filmu.

Návštěva mauzolea s hrobkami dvou posledních králů - Mohameda V. a Hassana II.

Návštěva mauzolea s hrobkami dvou posledních králů - Mohameda V. a Hassana II.

V pondělí dopoledne jdu nejprve položit věnce do mauzolea na hrobky dvou posledních králů Mohameda V. a Hassana II. Poté do úřadu marockého ministerského předsedy Abdelillaha Benkiraneho, který loni v listopadu se svou islamistickou stranou vyhrál volby. Ve volební kampani proslul mimo jiné výroky, že „nebude určovat ženám, jak dlouhé mají být jejich sukně“ a že ho „soukromý život lidí nikdy nebude zajímat“. Mluvili jsme hlavně o bilaterálních vztazích obou našich zemí, o vývoji v Maroku – po loňském „Arabském jaru“ (které se Maroku více méně vyhnulo) – po listopadových volbách. Jeho hodnocení současného arabského světa je střízlivé a v mých očích racionální. Věřím, že jsme navázali dobré vztahy.

Odpoledne jsme se opět přes Paříž vydali zpět do Prahy, kam jsme přiletěli před půlnocí.