„Psal jsem poémy poplatné režimu pod pseudonymem. Předstíral jsem, že jsem básníkem z lidu a žiji na jihu. Moje epické básně oslavující Kim Čong-ila byly tištěny v hlavním státním deníku,“ popsal muž, který uprchl v roce 2004 poté, co se s „milovaným vůdcem“ dvakrát setkal osobně.

„Prvně to bylo v roce 1999. Byl jsem šťastný a plný emocí, ale zároveň jsem si pomyslel, že jeho obraz, který mi byl předán, byl velmi odlišný od toho, jak se (Kim) jevil ve skutečnosti. Jeho slova jsou řádem pro život země, je jako bůh. Když jsem se s ním ale setkal, byl mnohem větším individualistou, dokonce trochu sobeckým. Byl jsem zklamán,“ popsal Jang.

Dodal, že Kim mu při setkání za odměnu daroval hodinky značky Rolex. Teprve když se o pár let později dostal do Jižní Koreje a viděl ty samé hodinky v obchodě, uvědomil si, že představitelé režimu nechávají milióny lidí hladovět a sami si žijí královsky.

Kim po setkání údajně nařídil, aby se o básníka dobře starali, což podle Janga ani nemusel. Zvláštního zacházení se údajně dostalo každému, kdo směl s vůdcem mluvit. Dokonce se takového člověka neopovážili ani obvinit bez svolení nejvyššího.

Sobě příděly, ostatním nic

Privilegovaná vrstva v KLDR má nárok na příděly potravin a vybraného zboží. Ti z nejpovolanějších je dostávají denně, jiní jednou za tři dny a ostatní týdně. Zbytek země nedostává nic. Kimův básník dostával týdenní příděly.

„Měl jsem štěstí. Myslím, že jen mezi lety 1994 a 1999 zemřely hladem přes tři milióny lidí. Byl jsem toho svědkem. Viděl jsem, jak většina lidí žije úplně jinak než elity. Uvědomil jsem si, že Severní Korea je nejchudší zemí na světě, již vede nejbohatší král. Začal jsem psát kritické básně,“ doplnil Jang.

V tom se měl možnost setkat s Kim Čong-ilem znovu. Seděli spolu v hledišti při divadelním představení. „Díval se a pořád plakal,“ uvedl Jang s tím, že vnímal vůdcovy slzy jako výraz nenaplnitelné touhy stát se člověkem.

Jang nejenže začal být kritický, ale podílel se i na distribuci zakázaných knih z Jižní Koreje. Když byl odhalen, hrozilo mu obvinění z velezrady a trest smrti nebo doživotí v kárném táboře. Rozhodl se tedy uprchnout.

„Nemohl jsem to říct své rodině. Odloučení byl hřích, který jsem musel spáchat,“ poznamenal.

K útěku mu pomohly jeho dokumenty z vládního úřadu, díky nim se směl bez obtíží pohybovat po zemi a dostat se až k hranici s Čínou. Dnes žije v  Soulu.