Ázerbájdžánská ekonomika, stále ještě vysoce centralizovaná a regulovaná, prožívá v poslední době neuvěřitelný vzestup, což dokazují i statistická data. V letech 2006 a 2007 dosáhl ekonomický růst 34, resp. 25 % a i v krizovém roce světové ekonomiky, v roce 2009, zde ekonomika rostla „čínsky“ o 9,3 %. Výstavba domů, ulic, nábřeží, přístavů, silnic v Baku tato čísla v očích každého návštěvníka potvrzuje.

Je to samozřejmě do značné míry kvůli ropě, ale v roce 2010 zde tempo růstu neropného sektoru předběhlo růst sektoru ropného. Český ministr financí musí závidět – ázerbájdžánský rozpočet na letošní rok je postaven na předpokladu ceny ropy 60 USD za barel. Protože to dnes vypadá na 80 USD za barel, státní rozpočet bude muset být zrevidován – směrem nahoru! To umožňuje nejen obrovské investice do infrastruktury a do výstavby a rekonstrukce bytů, ale i zvyšování sociálních výdajů.

Baku je moderní město, jsou tam luxusní prodejny všech značek, které známe z pražské Pařížské ulice, jsou tam všechny možné autosalóny (i Škoda), večeři jsme měli v mikropivovaru „Mala Praga“, kde vaří pivo český sládek.

Ve čtvrtek ráno, v poslední den cesty, přelétáme 40 minut do druhého největšího, historicky významného města Ganja a pak jedeme hodinu a půl auty a mikrobusy do města Šeki.

Tato dlouhá, a v horku a vlhku nikoli odpočinková cesta nám přináší dva základní poznatky:

- střed Ázerbájdžánu je suchá polopoušť, jih – kde jsme nebyli – jsou klasické subtropy a sever a západ jsou zelené. To bylo velmi osvěžující. Dostali jsme se až na dohled (skoro dotek) Kavkazu s jeho věčně zasněženými vrcholky;

- mezi hlavním městem a vesnicemi uvnitř země je velký rozdíl, na což my, zvyklí na velmi egalitářskou zemi a malý rozdíl mezi Prahou a zbytkem země, nejsme plně připraveni. Ale i vnitrozemí jde evidentně kupředu.

Nedaleko Šeki jsme ve vesnici Kiš navštívili „albánský“ kostel z 1. století našeho letopočtu (kavkazští Albánci, jako předci Ázerbájdžánců, nemají s balkánskými Albánci nic společného), obklopený kavkazskými velehorami, a pokorou jsme skoro nedýchali. Ve městě Šeki jsme navštívili krásné letní sídlo chána Sardiho z poloviny 18. století a „restauraci“ zvanou Karavan Sardi ze stejné doby. Karavany tam asi zastavovaly, protože se tato místa nacházejí na slavné „hedvábné stezce“. Ve městě Ganja jsme položili květiny u hrobu básníka Nizemiho Ganjaviho, který tam žil na přelomu jedenáctého a dvanáctého století. Ale i Ganja má svou současnost a např. proti radnici (bývalému městskému výboru komunistické strany) je – kdesi pod Kavkazem – velká prodejna Swarovski.

Končili jsme ve stáčírně vinařské společnosti, kde nám bylo připomenuto desetileté období bez výroby vína, které v rámci boje s alkoholem zavedl v celém Sovětském svazu Gorbačov. Popisovali nám, jak museli všechny své vinohrady příkazem z Moskvy zničit. Výroba vína byla na tomto místě obnovena až v roce 1998.

Tam jsme také dostali poslední mnohachodové, ale mimořádně dobré jídlo, které se – díky množství – nedalo sníst. Nejíst a neurazit hostitele však bylo také složité.

Průvodkyně v chánově paláci v Šeki asi nebyla obeznámena s našimi odposlechy. V hlavní místnosti paláce (postaveného bez jediného hřebíku a malty či cementu) nám ale ukázala malý vodotrysk, do kterého byla přiváděna voda z okolních hor, kolem kterého si sedal chán s hlavním vezírem, když chtěli něco vážného projednávat. Zvuk tryskající vody vedl k tomu, že je nikdo nemohl slyšet. Tam by se asi našim odposlouchávačům nedařilo.