Umaru Fidajovi je teprve čtrnáct a popsal, jakým způsobem byl útok naplánován, ale proces indoktrinace, kterému jsou rekruti radikálů vystaveni.

„Plán byl takový, že Ismaíl by se odpálil u chrámu. Já jsem měl čekat, až dorazí sanitky a pak se odpálit u nich, abych zabil další lidi. Nepochyboval jsem. Jediné na co jsem myslel, bylo odpálit se co nejblíž co největšího počtu lidí. Když jsem cítil, že nastala pravá chvíle, byl to pro mne okamžik štěstí,“ řekl Umar Fidaj, který je stále ještě v nemocnici s těžkými zraněními.

„Myslel jsem si, že by to mohlo trochu bolet. Ale pak bych měl být v nebi,“ dodal. Jenže to se nestalo.

Vesta s náloží selhala, explodovala jen část výbušnin. Výbuch mu utrhl levou pažI a rozerval břišní dutinu. Exploze ho srazila na zem. Když se probral, sahal pro granát do kapsy.

„Učili nás, že když pás nevybuchne, měli bychom se zabít pomocí granátu. Poblíž byli tři policisté, a já si myslel, že bych je mohl taky zabít. Mohl bych to udělat a dostat se do nebe,“popsal své rozpoložení mladistvý útočník.

Granát už neodpálil. Když zvedl granát k ústům, aby ho zuby odjistil, policista jej střelil do pravé paže.

Umar skončil v bezvědomí. Převezli ho do nemocnice. Když se probral a viděl, že jsou kolem něj ošetřující lékaři, došlo mu, že se v ráji s pannami neocitl. A změnil i názor na svoji akci.

„Jsem tak vděčný, protože jsem byl uchráněn od toho, abych se dostal do pekla. Mám veliké bolesti, ale vím, že mnoho lidí v nemocnicích je zraněno ještě více, takže velmi lituji toho, co jsme já a Ismaíl udělali. Dopustili jsme se velmi špatného činu, zabíjeli jsme děti, staré muže a ženy. Nyní chápu, že sebevražedné atentáty jsou proti islámu. Doufám, že mi lidé odpustí,“ řekl a v dalším rozhovoru pro Expres 24/7 a dodal: „Jsem vděčný Bohu, že mi dal nový život a omlouvám se národu za to, co jsem udělal. Vyzývám sebevražedné atentátníky cvičené v Severním Vazísristánu , aby odmítli indoktrinaci, je to sebevražda a ne mučednictví.“

„Chci se také omluvit své matce. Vím, že moje matka a moje mladší sestry v Severním Vazíristánu jsou velmi rozrušené. Ale ve chvíli, kdy jsem se odpálil, nemyslel jsem na rodinu, myslel jsem jen na to, co mně Tálibán řekl.“

Jeho slova potvrzují jak silná je indoktrinace při výcviku, který trval pět měsíců.

Naverbovali ho před školou

„Když jsem chodil do školy, byli všude kolem Tálibové. Jednou mi jeden z nich řekl, ať jdu s ním a stanu se sebevražedným atentátníkem. Řekl jsem mu, že jestli chce zabíjet lidi, měl by to dělat sám, a ne o to žádat děti. Ale on se vrátil. Řekl mi, že není důvod studovat, řekl mi, že nic není lepší než ráj a tam se mohu dostat, když zabiju nevěřící. Tálibové se celou dobu modlili a četli Korán, takže jsem si myslel, že to jsou dobří lidé. Srdce mi řeklo, abych šel a cvičil se s nimi,“ popsal svou cestu do řad Tálibánu Umar.

Když šel Umar do výcvikového tábora, měl zavázané oči a pouta na rukou, aby nebyl chopen odhalit, kde se tábor nachází. Spolu s dalšími třemi hochy ho cvičili v užívání zbraní a práci s výbušninami.

„Tálibán nám stále říkal, že bychom měli jít do Afghánistánu zabíjet nevěřící. Souhlasili jsme, protože nám řekli, že bychom se tak mohli dostat do nebe. Když jsme ale jeli autobusem na místo našeho útoku, viděl jsem, že jsme pořád v Pákistánu, tak jsem se jich na to zeptal. Řekli mi, že lidé, kteří se modlí k mrtvým v chrámech, jsou ještě více nevěřící. Uvěřil jsem jim. Když jsem se dostali k chrámu Ismaíl a já jsme šli na kopec na místo, kde nás nikdo nemohl vidět, vyndali jsme z batohů vesty s výbušninami a navlékli si je Pak jsem si řekli sbohem a slíbili si, že se budeme jeden za druhého modlit, ale nebyli jsme smutní, protože jsem si myslel, že půjdeme do nebe.“

Jaký však bude další osud Umara, není jasné. V Pákistánu je trest smrti. Hrozí mu i nebezpečí ze strany Tálibánu, který by se jej mohl zlikvidovat, jak kvůli změně názorů, tak ze strachu, co by prozradil. Ohrožena je i jeho rodina.