Příběh nedoručených udání zvolila jako příklad, že „dějiny nejsou ani černé, ani bílé”. Reaguje na spor okolo nového zákona, který umožňuje trestat vězením, když se holokaust připisuje i Polákům nebo se koncentráky označují za polské kvůli místu, kde stály.

„Vážený úřade. Prosím o domovní prohlídku u Heleny Koskowé a okamžitě ji zavřít! Může šířit povstání,” stálo v jednom udání. V další zase: „Noskiewicz spekuluje s Židy. Přiváží jim jídlo. Nejlaskavěji žádám postarat se o toho spekulanta.”

„Šíří falešné zprávy dotýkající se i cti nejvyššího vládce. Žádáme o jejich potrestání. Loajální občané,” praví se v úryvku z dalšího udavačského dopisu.

„Když jsem se začínala zabývat holokaustem, tak jsem si myslela, že víc bylo dobrých lidí. Ale změnila jsem názor,” řekla stanici profesorka Barbara Engelkingová z polské akademie věd. O holokaustu napsala 11 knih. Název jedné by se dal přeložit „Vážené gestapo...” a pojednává právě o udáních a udavačích.

Platilo se penězi, zlatem i tělem

Profesor Jacek Leociak tvrdí, že Židé ve varšavském ghettu začali v roce 1942 tušit, že je čeká smrt – a tak prodávali vše, co měli, aby mohli utéct. Holokaust zkoumá čtvrt století a tvrdí, že sotva lze najít výpověď Židů skrývajících se mezi Poláky bez zmínky o udavačích. Podle profesora Jana Grabowského se vydíráním ukrývajících se Židů obohacovaly tisíce lidí.

Nejhorší nebyli podle historiků ti, kteří na Židy číhali hned u zdí ghetta, ale vyděrači, kteří za obětí přišli, až když nalezla úkryt. Za mlčení nežádali desítky, ale rovnou stovky, tisíce i statisíce zlotých.

„Občas to byla nejen práce, ale i potěšení. Šlo o peníze, ale ne vždy, někdy šlo o znásilnění. Výkupné se někdy pobíralo v naturáliích,” řekl Grabowski. „Můj otec a děda se skrývali ve Varšavě. Vydírali je třikrát.”

Židé věděli, že vyděrač se dříve či později vrátí, a tak museli prchat dál – zatímco vyděrači je sledovali i za pomoci celé sítě špehů, spolu s kolaboranty v policejních uniformách, aby uprchlíky obrali o všechno. I když to znamenalo jejich smrt.

Strach z udavačů

Pověsti o polských vyděračích a udavačích se bleskově šířily a mnoho historiků se domnívá, že kvůli tomu měli Poláci ještě horší pověst než Němci, kteří byli jakoby v pozadí. I Poláci ukrývající Židy se museli bát udavačů.

„Například nešlo koupit v obchodě deset bochníků chleba, protože by to vyvolalo podezření, že máme doma Židy,” vyprávěla Irena Sendlerová, která pomohla zachránit 2500 židovských dětí. A to za skrývání Židů hrozila smrt. Němci v případě odhalení zabíjeli i celé polské rodiny.

Udání bylo podle historiků tolik, že gestapáci nebyli s to všechna prověřit. Jedni udávali kvůli penězům, druzí ze závisti, z hlouposti, z pomsty. Nešlo jen o okraj společnosti, mezi udavači byli podle profesora Leociaka zastoupeny všechny společenské vrstvy.

„Byli to normální lidé, studenti, učitelé, dělníci. Našel jsem mezi nimi i jednoho mladého člověka z knížecího rodu polské šlechty,” prozradil Grabowski.
Kolik udavačů vlastně bylo, už ani nelze spočítat. Polský odboj je trestal: Magdalena Grodzká-Gužkowská patřila k jednotce Zemské armády, která popravovala výlučně Poláky – zrádce a udavače.

„Byli to lidé, kteří chtěli rychle a snadno vydělat co nejvíce peněz,” uvedl historik Marek Urynowicz. Platit jim museli i Poláci, dodal – třeba aby Němcům nepřišlo udání, že jsou údajně židovského původu.

„Ale Židé udávali Židy, že skrývají zakázané zboží,” připustila Engelkingová.

Nelze paušalizovat

Jak podotkl Wladyslaw Teofil Bartoszewski, jehož otec, pozdější ministr zahraničí, za války pomáhal zachraňovat Židy a byl vězněn v nacistickém vyhlazovacím táboře v Osvětimi: „Žádný Žid v okupovaném Polsku nemohl přežít bez pomoci Poláků. Žádný.”

Z 300 000 varšavských Židů přežilo válku okolo 5000.
„Čísla nejsou důležitá. Důležitý je každý zachráněný život a důležitý je ten, kdo zachraňoval s nasazením vlastního života. Když budeme šermovat statistikami, ztratíme smysl tohoto hrdinství,” zdůraznil Leociak.