„Musím udělat něco proto, abych ochránil Německo. To udělalo chybu, že ty lidi pustilo dovnitř. (Ale) teď už jsou tady,“ řekl třiadvacetiletý Masúd Akíl.

O tom, čeho jsou někteří lidé přicházející do Německa schopni, by mohl vyprávět hodiny. Pocítil to na vlastní kůži. Doslova. „Někdy jsme se modlili, aby nás mlátili. To totiž znamenalo, že smrt ještě počká,“ líčil Spiegelu mladý syrský Kurd, jenž býval novinářem. Džihádisté ho dlouhé hodiny mlátili kabely a železnými tyčemi.

Vězně vraždili džihádisté vždy po pátečních modlitbách. Zdálo se, že si vybírají náhodně a vraždí pro zábavu. Ostatním vězňům pak ukazovali záběry z brutálních vražd a vyhrožovali jim, že skončí stejně.

Masúd Akíl

Masúd Akíl ale neskončil podobným způsobem. V rámci výměny vězňů se dostal na svobodu a podařilo se mu uprchnout do Německa. Tam se z vězně číslo 6015 stal opět Masúd Akíl a z oběti lovec. Začal spolupracovat s německými bezpečnostními složkami na několika případech.

Už se nebojím

Zveřejnění svého jména si Akíl výslovně přál, aby tím dal najevo, že už se islamistů nebojí. Prvním, koho „ulovil“, byl muž, jenž ho týral. Akílův bratr objevil na Facebooku nový profil islamisty a zaslal mu ho. Akíl v té chvíli rozrušením nemohl popadnout dech.

Tyran Islámského státu žil spokojeně v Bavorsku a vydával se za uprchlíka. Masúd Akíl se vydal na místo a čekal před ubytovnou pro uprchlíky sedm hodin. Pak se dočkal. Všiml si muže přijíždějícího na kole, který byl trýzniteli podobný. Když zahlédl jizvu v obličeji, okamžitě ho poznal. „To je ten bastard, můj bože, poznal jsem ho,“ řekl si Akíl v duchu. A džihádisty loví dál.