Zasahujeme i desetkrát denně, nejčastěji u cyklistů, říká náčelník jesenické horské služby

Nebudu zastírat, že když s koncem zimy odjedou davy lyžařů, tak nastane před létem určitá mezisezona a úrazů trochu ubude. Ale my službu musíme zajišťovat pořád stejně, úrazy se dějí i ve volném terénu a lidé se dnes v horách pohybují 365 dní v roce.

Navíc podle mých zkušeností se ta mezisezona za poslední roky tak zkrátila, že už pomalu ani není. Dříve bylo skoro nemyslitelné, abychom už koncem března ošetřovali cyklistické úrazy, ale teď je to už běžné. Takže záchranářskou práci máme během celého roku.

V posledních týdnech jsme měli v Jeseníkách v průměru asi třicet výjezdů týdně. Hodně to záleží na počasí a návštěvnosti o víkendech, a ta byla velká.

V letní sezoně to může být klidně až deset výjezdů z jedné stanice za den, a stanic máme několik. Pro představu, například loni jsme měli v Jeseníkách za letní sezonu bezmála osm set výjezdů. Takže jde o vyšší desítky zásahů týdně.

Důvodem je pestrá škála problémů od úrazů turistů a sportovců po vyčerpání a různé zdravotní komplikace. Už teď v květnu jsme řešili i první případy výjezdů k dehydrovaným turistům.

Ano. Jen za loňský rok máme několik úspěšných resuscitací i s pomocí defibrilátorů. To jsou zásahy, kdy rozhodují někdy minuty, i vteřiny. Podařilo se nám být na místě včas a lidi resuscitovat, takže se mohli vrátit do běžného života.

Návštěvnost hor je vysoká, vyráží sem široké spektrum populace a dochází k rozličným zdravotním potížím a interním stavům, jako je třeba infarkt.

Hodně časté, skoro sedmdesát procent úrazů, jsou úrazy z pádů cyklistů. Máme pro ně v Jeseníkách ideální terény, spoustu bikeparků. Někteří jezdí velkou rychlostí i ve volných terénech.

Setkáváme se pak i s vážnými úrazy hlavy nebo páteře, s bezvědomím, vnitřním poraněním. Když to podmínky umožňují, tak to řešíme ve spolupráci se zdravotnickou službou i leteckou záchrankou.

I tento sport je poměrně oblíbený. Máme tady v horách několik míst, kde paraglidisté létají. Takových zásahů není tak moc, jedná se o jednotky případů za rok.

Většinou nezvládnou přistávací manévr a skončí někde v koruně stromů, takže jim musíme pomoci dolů. Někdy si přivodí zranění přímo na přistávací ploše.

Nejvíc výjezdů k pilotům paraglidu mají kolegové v Beskydech, tam jsou velice oblíbené lokace a i těch úrazů je řádově více než v Jeseníkách.

Na stanici jsme připravení. Když nejde o nějaký speciální zásah, kdy je potřeba chystat speciální zdravotnický materiál, tak je to v řádu minut. Podle terénu volíme techniku, zda tam jde dojet terénním autem, nebo máme čtyřkolky.

Na spoustu míst se ovšem s technikou vůbec nedostaneme, takže když víme, že jde o nějaké závažné zranění a že je to v nedostupném terénu, tak už předem aktivujeme i leteckou záchrannou službu s tím, že jim potom na místě mimo jiné upřesníme, zda bude jejich vzlet potřebný.

Tudíž je to případ od případu. Vždy je nejpřednější na začátku dobře vyhodnotit situaci a zvolit správnou metodu a postup zásahu i prostředky, které k němu budou potřeba. Protože potom na místě s tím člověk už tak moc neudělá a musí si vždycky poradit.

Zranění se samozřejmě stávají. Tato práce je náročná a ve složitém terénu a patří to k ní, i když se snažíme rizika co nejvíce eliminovat. Bohužel, loni jsme přišli o kolegu. Byla to tragická nehoda při řízení auta.

I to se stává, ale není to nějaký masový nešvar. Častěji turisté podcení náhradní vrstvy oblečení. S lodičkami jsem se asi nesetkal, ale třeba nízkými teniskami v půl metru čerstvého sněhu ano.

Je také velký rozdíl, jestli je dotyčný sportovec, který je na náročnější pohyb a podmínky zvyklý, počítá s tím a jde se třeba proběhnout, anebo zda jsou to lidé, kteří s náročnějšími podmínkami nepočítají a zaskočí je to. To je pak nepříjemné a ti lidé se tím sami dost vytrestají.

Ano. S touto aplikací máme ty nejlepší zkušenosti. Je dobré, že když se člověk přes ni dovolá nějaké záchranné službě, ihned nám dorazí rychlé avízo, co se týče lokality. To znamená, že víme, že je to u nás na horách, a zatímco ten člověk ještě mluví s dispečerem, my už se chystáme a vyrážíme.

Potom je varianta, že pokud má nějaká minimální mobilní data, pošleme mu prostřednictvím SMS zprávy odkaz, který když potvrdí, tak se nám ukáže jeho pozice. Nebo i záchranná služba dokáže lokalizovat pozici signálu mobilu, jestliže je v místě dobrý signál, ale to už není tak přesné.

My hory známe tak dobře, že pokud nám dotyčný popíše, odkud a kam šel, a není to úplně v nepřístupném terénu, tak ho většinou najdeme snadno.

Je ale také pravda, že pokud je člověk nebo jeho blízký zraněný, tak někdy upadne do určitého šoku a popisuje to místo tak nepřesně, že byste se divil.

Nejhorší případy jsou, když volá třetí osoba, že se kamarád nevrátil z výletu a má třeba vypnutý telefon. Neví se, kam šel, ani nemají žádný plán výletu. To už potom začíná hledání pověstné jehly v kupce sena a práce je mnohem složitější.

V tuto chvíli drony pro zásahy nepoužíváme, ale v minulosti jsme je měli. Nyní se k nim vracíme, zpracováváme k tomu studii. Doufám, že se nám to podaří dotáhnout, abychom drony opět u horské služby měli.

Chtěli bychom je používat při lokalizaci pacientů, pátrání v horách a také při průzkumu terénu, třeba lavinových zón, abychom měli možnost prolétnout si nejprve místo s dronem a neohrožovali jsme záchranáře.

V současné době máme dvacet jedna zaměstnanců, záchranářů na plný pracovní úvazek. A pak jsme velmi úzce propojeni i s dobrovolnou členskou základnou. Takže aktuálně máme 38 dobrovolných členů. Z nich je pět lékařů, včetně jedné lékařky.

Trochu se potýkáme s nedostatkem dobrovolných členů. Dříve bylo dobrovolníků více a výjezdů méně, to se, bohužel, otočilo. V dnešní době mají lidé spoustu aktivit a koníčků. Ne každému se chce dělat nějakou dobrovolnou práci, věnovat tomu víkendy a volný čas.

Ale nyní se nám celkem daří nabírat šikovné kluky, budoucí záchranáře čekatele. V tom jsem optimista, věřím, že jsme na správné cestě. A to snad můžu říct i za další horské služby napříč republikou.

V podstatě ano. Jakmile projdou testy a zkouškami, které jsou pro naši práci nutné, tak dostanou veškeré potřebné vybavení a zajistíme jim rozličné kurzy a školení.

Někteří mladí to berou jako předstupeň k budoucímu zaměstnání u horské služby. Ale pro většinu dobrovolníků je to koníček – jsou to nadšenci, srdcaři.

Fyzická kondice je to první, co testujeme, přes takové testy musí projít každý. V případě Jeseníků je to běh na deset kilometrů s převýšením asi tři sta padesát metrů, ten je nutné zvládnout do pětapadesáti minut. To je takový základ.

Pak je to přezkoušení z lyžování. Na tom si hodně zakládáme. Musíme být zdatní lyžaři a umět i na skialpových lyžích, protože se často během zásahů pohybujeme i ve volném terénu mimo sjezdovky.

Nakonec musí uchazeč projít i skialpovou fyzickou prověrkou. Když to zjednoduším, tak to je opět trasa v podobě několika výstupů a sjezdů o délce zhruba deseti kilometrů a s převýšením osm set metrů.

Ten, kdo těmito testy projde, stává se čekatelem horské služby. Měl by se minimálně rok učit a školit, chodit k zásahům o víkendech. Pak pozná, zda ta práce pro něj je, nebo není.

Ne, nic takového nemáme. Psychická odolnost se ukáže záhy během zaškolování a u zásahů v praxi.

Nejvyšší věk, do kdy se může člověk k horské službě přihlásit, je 45 let. A zda to jde vydržet až do důchodu? Ano. Mám kolegy, kteří se tomu věku již blíží, a jsou stále ve velmi dobré fyzické kondici a vyrážejí do terénu bez jakýchkoli výjimek.

Ostatně, fyzické testy je nutné absolvovat každý rok a procházíme i poměrně přísnými zdravotními prohlídkami.

Na horách jsem se pohyboval od malička, s rodiči, vyrůstal jsem poblíž. Práci záchranářů jsem vždy obdivoval.

Ale až když jsem dělal lyžařského instruktora, tak jsem se dostal do kontaktu s kluky z horské služby a postupně jsem se k tomu propracoval. Jako dobrovolník u horské služby jsem začínal, když mi bylo asi třiadvacet let.

Asi největší změnou pro mě bylo to, že od té doby jsem v podstatě pořád v práci. I když mám volno, tak myslím na to, co se děje, a když je potřeba, vezmu telefon a věci řeším. Dříve jsem nechal záchranářský batoh ve skříňce, bundu jsem pověsil na ramínko, odjel a měl padla. Dnes sice taky odjedu, ale pořád na práci myslím.

Cítím i velkou odpovědnost, abych to dělal dobře, protože horská služba má dlouholetou tradici a výborné jméno u veřejnosti. Takže přemýšlím, jak pokračovat a co ještě posouvat dopředu a zlepšovat.