Námitky historiků odmítá Pavel K. s tvrzením, že o jejich výcviku neexistovaly žádné záznamy. „V rámci vojenské kontrarozvědky to bylo zvláště utajované oddělení. Výcvik a nasazování dětských špiónů vedli pod jiným programem, aby se to nedalo zjistit a všechny dokumenty byly po roce 1989 skartovány,“ uvedl Pavel K.

Devítiletý špión

V pionýrském táboře ho jako devítiletého v roce 1964 oslovil vedoucí, který měl na starosti sportovní hry. „Program, který pro nás připravoval, měl podobu vojenských her. Později jsem se dozvěděl, že to byl nasazený člověk, který měl za úkol vytipovat vhodné děti pro tuto činnost,“ dodal Pavel K.

Výcvik měl probíhat v přísném utajení ve vojenském sanatoriu v obci Nová Polianka. Rodičům dětí řekli, že před nástupem na vojenské gymnázium si zde musí zocelit zdraví.

Pavel K.

Pavel K.

FOTO: Ivan Vilček (Bratislava), Právo

Dětští špióni byli podle Pavla K. nasazováni ke sledování funkcionářů strany a diplomatů. „Děti byly mnohem nenápadnější, než kdyby to dělali dospělí lidé,“ dodal. V zahraničí byla tříčlenná buňka dětských špiónů, jejímž členem byl i Pavel K., nasazena celkem třikrát. „V jedné zemi jsme například měli za úkol sledovat manželku československého velvyslance,“ uvedl.

Při poslední akci byla buňka nasazena ke sledování tureckého obchodníka se zbraněmi, který působil v Řecku a měl dodávat zbraně do zemí tehdejšího východního bloku. Při akci došlo k úmrtí jednoho člena skupiny a buňka Pavla K. byla následně rozpuštěna. Pavel K. se nedostal ani na slíbené vojenské gymnasium, protože měl v rodině emigranta. Pracoval jako mechanizátor a v současnosti podniká.

Autor měl rovněž pochybnosti

Autorem knihy je Jozef Kollár, který Právu přiznal, že příběhu o dětských špiónech zprvu nechtěl věřit. „Když mě ale Pavel K. oslovil a setkali jsme se v Bratislavě, jeho příběh se mi zdál fantastický. Opakovaně jsem ho navštívil na jižním Slovensku, kde bydlí. Neumím si představit, že by si někdo něco takového dokázal vymyslet. Jeho příběh do sebe úžasně zapadá. Protože nemáme přímý důkaz, knihu jsem koncipoval jako román,“ dodal autor. Kollár doufá, že na základě knihy se přihlásí některý z dalších dětských špiónů.

Křestním otcem knihy byl herec a bývalý politik Milan Kňažko. „Mě tato informace rovněž překvapila. Dobře si však uvědomuji, že tehdejší režim byl schopen čehokoli,“ řekl Právu.

Dětští špióni pomohli Svobodovi

V závěru knihy je rozhovor s nejmenovaným plukovníkem vojenské kontrarozvědky ČSSR, který měl na starosti výcvik dětských špiónů. Žije nedaleko Prahy a chce zůstat v anonymitě. Na otázky autora knihy odpověděl prostřednictvím e-mailu.

Výcvik dětských špiónů potvrdil. „Projekt byl zpuštěný začátkem 60tých let minulého století a spadal pod vojenskou kontrarozvědku. Děti jsou nenápadné, absolutně spolehlivé a levné,“ uvedl. Plukovník tvrdí, že například Ludvíkovi Svobodovi pomohly informace získané dětskými špióny, aby po roce 1968 nebyl odstavený.

Otcem myšlenky výcviku dětských špiónů ve věku 9 až 14 let byl údajně nejmenovaný pražský psycholog, který pracoval i pro sovětskou armádu. Výcvik měl skončit v roce 1985 z důvodu nedostatku finančních prostředků.

Oslovení čeští historici jsou ke knize vesměs skeptičtí, protože o výcviku dětských špiónů nemají žádné informace. Vzpomínají si pouze na případ šestnáctileté dívky z Mělníka, která spolupracovala se Státní bezpečností.